NAVZDORY ČASU

Část 13

„Svlíknout?" vydechla Isabel při představě, že by se měla před ním svléci donaha. Notabene přede všemi. 

„Proč ne?" Povytáhl obočí překvapeně, „Spálím tu věc," pohodil rukou k její podprsence, „co máš na sobě." 

„A..., ale..." vykoktala, a udělala krok vzad. Narazila ale zády na parapet okna. 

Věděla, že ve středověku se nahota brala zcela jinak. Chudý lid míval obvykle jen jedno oblečení, to, co měli na sobě. A nebývalo vůbec neobvyklé, že když se při své cestě zastavili třeba v hostinci a potřebovali ho vyprat, prostě ho svlékli a usedli za stůl zcela nazí, než jim šat uschnul. Nikdo se nad tím vůbec nepozastavoval. Brali to jako úplně normální a přirozenou věc. Pod jeho žádostí, nebyl tudíž vůbec žádný jiný podtext nežli ten, že se chtěl onoho oděvu zbavit.

 „Nemůžu se před vámi svléci donaha." Zamračila se a zrudla jako rajče. Styděla se tak moc, že si v první chvíli ani neuvědomila, že tu není jen on. Její prvotní stud se zaměřil jen na něj. A zřejmě to vycítil. I když jejich zvyky byli jiné, poznal, že se před ním stydí jako před mužem.

 „Ty..., cítíš přede mnou stud? Proč? Však jsi téměř nahá. Ten titěrný kousek látky, nemůže zabránit tomu, abych spatřil tvou krásu." 

„Nebav se s tou čarodějnicí," zamračil se Garett, „Upálíme ji i s tím hříšným prádlem." Podíval se Isabele pevně do očí, aby ji nahnal strach. 

„A no ták," vložila se do rozhovoru Amélie, „Naštěstí zde rozhoduje náčelník." Sladce se usmála na svého druhorozeného syna. Garett byl mrzout, a ona věděla, že svá slova vážně nemyslel. Však oni upalování čarodějnic, ani mučení neholdovali, ale to ona nevěděla. Byl to v podstatě také takový velký hromotluk s dobrým srdcem, který dle ní, potřeboval ženu, aby ho usměrnila. A tu jak doufala, si najde, až se konečně ožení náčelník. A když se nyní dívala na Rastena, poznala zájem v jeho očích. Líbila se mu, jinak by s ní takovou trpělivost neměl.

 „Třeba opravdu pociťuje studu, Rastene," prohodila Miura, „Nevíš, jaké mají tam, odkud přichází zvyky."

 „Chceš mi snad říct, že ty té báchorce věříš?!"

 „A ty snad ne? Však se na ni podívej."

 „Ne! Právě se rozhoduju, zda věřit tomu, že je to lhářka, nebo čarodějnice!" Procedil skrz zuby přísně a znovu se zaměřil na Isabelu. 

„Já bych řekl, že čarodějnice," zašklebil se Vernon, „Očarovala tě, náčelníku." Z jeho přísného pohledu, si však nic nedělal.

 „Tak svlékneš se dobrovolně, nebo tě mám přinutit?!" Zavrčel Rasten už značně vytočený.

 „Ale..., nemůžete..., třeba odejít?" 

„Odejít?!" vykulil Rasten oči, „Proč bych to dělal?! Buď ráda, že jsem se rozhodl spálit jen to hříšné prádlo. Věř tomu, že kdyby to spatřil některý z mích poddaných, nebyli by tak srozuměni s tvým vysvětlením." Měl pravdu. Nemohl ručit za každého posledního poddaného, který by třeba ze strachu, ji mohl udat církvi. A ta by tak milosrdná nebyla. Bez milosti by skončila na hranici.