NAVZDORY ČASU

Část 17

„Ta dívka z tebe celou dobu nespustila oči," zamrkal Vernon na Rastena, když se zadívali po směru onoho výkřiku, „Mám pocit, že má o tebe strach. Asi neví, že jsi nejlepší bojovník, široko daleko." 

Rasten překvapeně povytáhl obočí, ale musel si přiznat, že ho Vernonova slova potěšila. Nějaká žena má o něj strach? Ten pocit byl zvláštní, ale uspokojující. Zvláště, když onou ženou, byla právě ona. 

Však ve chvíli kdy ji poprvé spatřil, mu vyrazila dech. Jeho tělo se po letech začínalo ozývat a dokonce i jeho mysl obsadily pouze myšlenky na ní. Stále sice nevěděl, co si má o ní myslet, ale učarovala mu.

Nevěřil ji ani za mák, i když musel uznat, že se mu někdy zdála opravdu jako kdyby byla úplně z jiného světa. Divila se úplně všemu, i zcela běžným věcem a její podivné výrazy, ho také někdy udivovali. A pak ten její oděv, když přišla. Ano, byla neobyčejná, a i když mu rozum říkal, že by se měl od ní držet dál, srdce mluvilo jinak. Ona byla žena, po které po dlouhé době poprvé zatoužil tak, že nemohl spát. Dokonce ho donutila k tomu, aby jednal dle toho, co mu říká srdce, a ne jeho rozum, a to už bylo co říci. 

„Hm...," vydechl Rasten zamyšleně směrem k bratrovi, „Je to zvláštní, ale ta představa mě uspokojuje." 

„Co kdybys ji vzal do svého lože," ozval se vedle nich nabručený Garettův hlas, „Třeba bys uspokojil své potřeby a zjistil bys, že ta čarodějnice není víc, jak kterákoliv jiná."

 „Obávám se, že se pleteš, Garette," zasmál se Vernon, „Tahle čarodějnice si získala náčelníkovo srdce. Jestli se nemýlím."

 „Přestaňte plácat hlouposti!" Zavrčel Rasten přísně. Zastrčil svůj meč za opasek na svých zádech a vykročil směrem k ní. Zastavil se krok od Isabel a zadíval se jí do tváře.

 „Proč jsi vykřikla?" Zakroužil v jejím obličeji, jakoby hledal odpověď na to, zda Vernonova úvaha byla správná.

 Isabel polkla. V úrovni svých očí měla jeho širokou hruď a to ji právě moc klidu nepřidalo. Nechtěla ale lhát. Rodiče ji, i jejího bratra vychovali tak, aby se za své pocity nestyděli. 

„Měla..., měla jsem o vás strach..., můj pane." Zašeptala to oslovení tak automaticky, až ji to samotnou překvapilo. A překvapilo to i jeho. Udiveně povytáhl obočí. Z jejích úst, mu to ovšem znělo jako rajská hudba.

 „Nemusíš mít strach. Boj je každodenní součástí našeho života. I když jsem dosáhl toho, že nyní válka mezi klany nehrozí, musíme být připraveni se umět bránit."

 „Já..., já to chápu..., můj pane, ale..., je to tak děsivé..., co když..."

 „Nic se mi nestane," vydechl s úsměvem na tváři a vztáhl ruku, aby se dotkl jejího obličeje, „jsem nejlepší bojovník, široko daleko."

 „Ano, ale přesto..., však stačí tak málo a..."

 „A je konec..." vydechl a zamyšleně přejížděl palcem po její tváři, „To nikdy nepřipustím." Zašeptal a Isabel najednou nevěděla, jak si jeho slova vysvětlit. 

Pak ji překvapil. Sklonil se, aby ji políbil. Opatrně přejel horkými rty po těch jejích, ale Isabel se nebránila. Bezděčně se chytla jeho paží, aby neupadla a polibek mu opětovala. Byl horký, vášnivý a naléhavý. Ani jeden se neubránil tomu, aby vzrušeně nevzdychl do úst toho druhého.

 Po nějaké době se Rasten od Isabel zadýchaně oddálil. Ještě nějakou chvíli si ji prohlížel, a pak se bez vysvětlení otočil a vrátil se za svými muži. Bylo jisté, že se za své pocity nestyděl. 

Jeho muži nejprve celou zvědavě očekávali, co se stane, když ale náčelník onu ženu políbil, ztratili zájem a dál se věnovali své činnosti. Pro ně, již bylo rozhodnuto. Byla pod náčelníkovou ochranou, a on nyní veřejně ukázal svůj zájem o ni.