NAVZDORY ČASU

Část 4

Skotská vysočina. Hrad Sword Castle. Území klanu MacPhelanů rok 1421 

„Co se to tam děje?" Zakřičela Amélie MacPhelanová, když vstoupila na hradní nádvoří, jednou z bočních branek jejich zahrad a v ruce držela koš plný zeleniny. 

Bylo ji téměř padesát, ale byla stále velmi krásná. Sice byla ještě stále hradní paní, i když po smrti jejího muže se stal náčelníkem klanu její nejstarší syn, ale to proto, že byl Rasten ještě stále svobodný.

 Náčelníkem se stal v jeho osmnácti letech, když její muž zemřel, a musela uznat, že si vedl dobře. Nyní mu bylo šestadvacet a zatím k jejímu smutku to nevypadalo, že by toužil po nevěstě. A ani její další dva synové, Garett a Vernon. Odvolávali se na starý zvyk, že první se má oženit nejstarší syn, tedy náčelník.

 Ona je ovšem podezřívala z toho, že jim to tak náležitě vyhovuje. Takto mohli mít holek, kolik se jim jen zachtělo. A že zachtělo, to věděla. Však už i nejmladší její potomek, čtrnáctiletý Flint, se dožaduje toho, aby ho vzali sebou do města, když si vyrážejí za holkami. Ještě že měla alespoň jednu dceru, Miuru, a necítila se tak sama, mezi tolika muži. 

„Paní, paní, to musíte vidět!" Vykřikla jedna z jejich služebných a znovu se začlenila do hloučku lidí. 

Na nádvoří se vytvořil hlouček lidí, kteří byli evidentně vyvedeni z míry a překvapeni z něčeho, co leželo na zemi pod nimi. Stále přibíhali další a další a ozývali se udivené výkřiky. 

„Tak co se to tu děje?!" zamračila se Amélie, a když přistoupila blíž, poslušně jí utvořili místo. „Kdo je to?" Vydechla, když viděla na zemi ležet to podivné stvoření. 

„Asi nějaká čarodějnice, podívejte se na její oblečení." Řekl jeden. 

„Nebo utekla od těch potulných komediantů, co tudy projížděli minulý týden." Řekl druhý.

 „Vypadá to, že omdlela," zašeptala Amélie, a zkoumavě se na dívku zahleděla, „Jak se tu ocitla?"

 „Nevíme, paní. Najednou zde ležela. Podívejte se na ty boty!" Řekl další a všichni se nahlas rozesmáli. 

„Tak dost! Nemáte co na práci?!" obořila se Amélie na přihlížející, „Jděte si po své práci a zavolejte mi Gareta, nebo Vernona, aby mi pomohl tu dívku odnést. Odneseme ji za náčelníkem. Ten rozhodne."

 Amélie se sklonila nad dívkou a odhrnula jí z čela její dlouhé vlasy. Nikdy neviděla takovou krásu. Byla prostě okouzlující. Naprosto dokonalá. 

A znovu se probudily její mateřské pudy, toužící po vnoučeti. Ta by se mohla Rastenovy líbit, prolétlo ji hlavou. Jistě jí bude okouzlen, i když jak znala svého syna, neprojeví se tak snadno. 

Už o jednu ženu a dítě přišel. I když to byl domluvený sňatek, zplodil dědice, který všem zemřel, i s jeho matkou v jejím lůně. Bylo mu tehdy osmnáct, a právě převzal svůj klan po svém otci. 

Od té doby zatrpkl. Ne, že by svou ženu miloval, vzal si ji z povinnosti vůči svému klanu, ale něco se v něm zlomilo. Jakoby si od té doby zakázal se zamilovat. Vyhovoval mu svobodný život, kdy do svého lože může vzít jakoukoliv ženu, se mu zachce. 

Jí však ne. Chtěla vnouče. Spoustu vnoučat, a když se neožení on, i jeho bratři budou mít výmluvu.