NAVZDORY ČASU

Část 46

Rasten se posadil na posteli, opřel se o její pelest, založil si ruce pod hlavou a zamračil se na Isabel, která seděla na druhém konci.

 Isabel se zatvářila provinile a chvíli zaváhala. Tvářil se naštvaně a rozzlobeně a možná by neměla pokoušet jeho trpělivost, ale nemohla si pomoci. Klekla si na čtyři a nahrbila hřbet jako kočka. Pak se k němu pomalu takto doplazila a posadila se vedle něho. 

„Ty se na mě zlobíš, můj pane?" Zavrněla a vztáhla ruku, aby se dotkla jemně jeho nahé hrudi. Když neodpověděl, a jeho oči zaplanuly při pohledu na ni, odvážila se pokračovat. 

Jistě se zlobil. A jistě se také snažil trochu nejprve uklidnit, než ji vyčiní. Měl chuť ji nařezat, ale věděl o sobě, že má velikou sílu. Když praštil muže, ten se pod jeho úderem skácel k zemi, a bál se, že i kdyby se krotil, že by své křehké květince ublížil. 

„Chceš ukázat, jak se u nás ženy omlouvají svým mužům, můj pane?"

 Rasten se nadechl k zamítavé odpovědi, když se ale k němu sklonila a začala drobnými polibky skrápět jeho hruď, jen zprudka vydechl. Udiveně se díval, jak ho hladí a líbá a jeho dech se pomalu zvyšoval. 

Vzala do úst jeho bradavky a jemně je skousla. Musel pevně skousnout rty, aby nahlas nevykřikl vzrušením. Jen tak lehce, ji přeci své odpuštění nedá.

 Když pak ale pokračovala ústy i jazykem níž po jeho břiše a podbřišku, polilo ho horko. Nahlas polkl, když se dotkla jeho vzrušeného kopí. Polaskala a potěžkala jeho varlata a jeho prsty se zaryly křečovitě do matrace. 

Udiveně zíral na to, jak se mazlí s jeho klínem. A když ho po té vzala do úst, výkřiku se neubránil. Vtáhla jeho kopí mezi své rty a polaskala jazykem špičku jeho žaludu. Jednou rukou pevně stále svírala jeho kopí u samého kořene a přitom ho začala rytmicky vtahovat do pusy. 

Díval se na ni pomalu s otevřenou pusou a slastným a vzrušeným vzdechům, už se nedokázal bránit. Takovou slast ještě nezažil. Ještě žádná žena, mu něco takového nečinila. Od lehkých žen chtěl jen jedno, vyvrcholit a ulevit svému tělu, co nejdříve. Jen ukojit potřebu těla, ale nikdy žádnou nemiloval. Jen se ukájel. 

Opravdové milování, pocítil až dnes. A musel si přiznat, že její odvaha činit mu takovou slast, se mu líbila. Zdejší ženy byli cudné a stydlivé, a to muži je museli učit, co mají dělat, aby je ukojili. A věděl, že právě tato činnost, byla mnoha ženám odporná a bránily se jí. Přitom právě ta, byla mužům nejmilejší. Však pohled na to, jak se s ním mazlí a jak ho ukájí, byla nekrásnější a nevzrušující věcí, jakou kdy zažil a viděl.

„Můj bože! Má paní..., vyroním své semeno!" Vykřikl, a pak se pokojem ozval mohutný řev. Sotva lapal po dechu, když spatřil, že neuhnula a vyronil se jí do úst. Pak se opřel o pelest a snažil se dostat svůj dech pod kontrolu. Klečela, dívala se na něj a byla tak krásná. Tak drobná a zranitelná a zaplnila ho další vlna lásky. 

„Líbilo se ti to, můj pane? Dělala jsem to dobře?" šeptala a po kolenou se k němu přibližovala, „Stačilo to jako omluva?" 

„Takto se ženy u vás omlouvají? To si muži přejí, aby stále zlobily, jestli se nemýlím." Mrkl na ni, ale hlavou mu prolétla otázka, jak se toto ona naučila. Přeci to bylo překrásné, žádoucí a smyslné. Nezkušená panna, by ho nikdy takto neukojila.

 „Ano, myslím, že mnoha mužům to tak vyhovuje." Zabublala a ve chvíli, kdy se ho dotkla na prsou, se vymrštil a překuli ji pod sebe. Uvěznil ji pod svými pažemi a zamračil se do jejího obličeje. 

„Jak ses to naučila? Byla jsi panna. Mužem nedotčena, tak jak to, že ovládáš umění milování?!" Oči mu planuly jako ohně pekelné, když se jí díval do očí. Zprudka oddychoval rozrušením a evidentně jím cloumala žárlivost. 

„Říkala jsem ti přeci, co je to televize a internet, a u nás se dívky o tom baví, a učí se jedna od druhé. Není to jako zde, že se o tom nesmí mluvit. U nás si dívky předávají zkušenosti, ne jako tady, Rastene."

 „Tedy jsi nikdy žádné kopí neměla v ústech?! Nikdy jsi žádného muže tak nelíbala, ani nehladila?" Potřeboval to slyšet, protože už jen ta představa, že by se ona kdy jen dotkla jiného muže, naplňovalo ho touhou vraždit. Nejhorší by ale bylo, že by neměl koho. 

„Ne, můj pane," usmála se na svého rozzuřeného horala, „Nikdy. Vy jste první muž, kterého jsem se kdy dotkla."

 „A taky poslední!" Zavrčel už trochu klidněji a majetnicky si ji přivinul do náručí.