NAVZDORY ČASU

Část 60

S přibývajícím časem a přicházející svatbou, měli všichni plné ruce práce. Ale nejvíce Rasten. Byl náčelník klanu, a tudíž rozhodoval úplně o všem. Byl to on, kdo urovnával spory a rozhodoval o každé maličkosti. Denně se na něj obracelo nespočet lidí s nejrůznějšími prosbami, protože bez jeho souhlasu se neuskutečnilo nic. 

Na tak velkou událost, bylo zapotřebí nejen spousta ovoce a zeleniny, ale také hodně masa. A proto Rasten se svými muži vyrážel pravidelně na lov. Jeho služebnictvo maso pak sušilo, nakládalo do soli, udilo a různě upravovalo. Když se Rasten pak se svými muži jednou vrátil z lovu až po několika dnech, byl značně unavený. 

„Má paní..." zvolal radostně, když vstoupil do ložnice, kde už na něj netrpělivě čekala Isabel. Shodil ze zad svůj meč a luk a pak přivinul svou ženu do náručí.

 „Můj pane..., nemohla jsem se tě dočkat," schoulila se do jeho mužné náruče, „Připravila jsem ti koupel. Jistě jsi unavený."

 „Ano, má paní. Ale svůj úkol jsem splnil. Nalovili jsme tolik zvěře, jako ještě nikdy. Ovšem nejtrýznivější, byl stesk po tobě." Shodil ze sebe svůj oděv a uvelebil se v kádi s horkou vodou. Unaveně opřel hlavu a ruce položil na její kraj. 

„Pomůžeš mi s mytím, má paní?" Řekl, aniž by otevřel oči.

 „Velice ráda, můj pane." Usmála se Isabel a sklonila se nad kádí. Bylo to poprvé, kdy si Rasten o to řekl. Bývalo totiž zvykem, že svého pána mylo služebnictvo, a posléze jeho žena. Ovšem Rasten to nikdy nevyžadoval, vždy se myl sám. Dnes ho ale zřejmě únava přemohla.

 Isabel začala od jeho nohou. Pak umyla jeho záda a břicho a pomalu pokračovala stále níže. Vzrušeně zamrkala, když si všimla, že jeho kopí bylo připraveno v plné síle. 

„Myslela jsem, že jsi unavený, Rastene?" Zašeptala vzrušeně. 

„Nesmírně..., ovšem mé kopí, je jak se zdá jiného názoru," zamručel potichu, aniž by otevřel oči, „Cítí tě, a i když na tebe nehledím, dožaduje se svého."

 Isabel se jen usmála a dodala si odvahy. Vzala jeho kopí do dlaně a jeho spokojený a vzrušený povzdech, byl jí odměnou. Pak neodolala a shodila ze sebe svou košili. Dříve, než ale stačila sama k němu vstoupit, ji se smíchem stáhl k sobě do vody. 

„Ty ses díval!" rozesmála se na celé kolo. 

„Jen maličko. Nemohl jsem odolat, když se mne dotýkáš." Přitáhl si její hlavu k sobě a hladově se vrhl na její rty. Posadil si ji na své vzrušené kopí a začal jí zuřivě pomáhat v jejím snažení.

 „Něco bych ti chtěl dát, má paní." Řekl po vášnivém milování, když se vzájemně usušili a zůstali nazí, stát v objetí.

 Pohladil ji něžně po tváři a pak odešel do rohu místnosti. Isabel sledovala, jak svými prsty přejíždí po kamenné zdi. Pak zatáhl za jeden z kamenů a vytáhl ho ven. Sáhl do vzniklého otvoru, a vytáhl cosi zabalené v plátnu. 

„Nevěděla jsem, že tu máš takovou skrýš, můj pane?" Zamrkala udiveně. 

„Ano..., nikdo o ní neví. A věřím, že navždy zůstane neobjevena, protože není uměle vytvořena, má paní."

 „Máš pravdu..." překvapeně sledovala, když kámen zasadil zpět. Nikdo by nic nepoznal, ani by si ničeho nevšiml. Ona skrýš byla vskutku důmyslná.

 „Zde..., má paní," vybalil z plátna nádherný prsten, „Nachází se v naší rodině už po generace. A nyní je tvůj. Na důkaz mé neskonalé lásky a věrnosti." Nasadil ji prsten na prst a Isabel nedokázala potlačit pláč.