Nechtěný dar pt. 3

35. Přízrak z Lightmondu (M)

 Ten hlas by poznala kdekoli. I když slovům nerozuměla. Znala toho muže jen od pasu dolů. Do tváře se mu bála podívat. Už si nemyslela, že ho někdy uslyší. Ale slyšela. Dost jasně. Hovořil azmarinsky jako tenkrát. Bez intonace, nevzrušeně. Tenkrát mluvil i k ní, když se zrovna její vlastník vzdálil. Nevěděla, co jí říká. Ale neustával v tom, co jí dělal. Jako by znovu cítila jeho stehna nalepená na těch svých. Občas slabě vnímala Juriho hlas, ale jinak ji opět obklopilo zešeřelé sklepení. „Musíš jíst," říkával Juri ztrápeně. A pak cítila železný okraj lžíce na rtech. Taky vnímala, když se ji snažil převléct. Stahoval z ní látku, jenže když se na něj zahleděla, jeho tvář byla rozmazaná a vlasy světlé. Okamžitě se mu snažila utéct, až cítila, jak padá a vzápětí se ocitla pod postelí. Tam na ni aspoň nedosáhl a nemohl se jí dotknout. Měla dojem, že necítí ani hlad, ani žízeň, ani únavu. Jen neustálý stud a přehlcenost dotyky. Ale Juri byl trpělivý. Vnímala to. I když slabě. Když jí pod postel opatrně nasouval peřinu a pokoušel se ji přikrýt. Zato Nory chtěl být nejspíš u ní a nerozuměl tomu. Ale jí nebyly příjemné žádné dotyky, ani ty jeho. A už vůbec jí nebylo příjemné, když se Juri pokoušel Noryho od Miry držet stranou tím, že na něj zakřičel. Zato na Miru hlas nezvýšil ani jednou. Mile na ni promlouval, doslova šeptal, zatímco jí se v hlavě odehrávalo hotové peklo. Vzpomínala na každou chvíli, kdy se jí ten muž dotýkal. Jak jí tu svou věc nutil do úst. Jak ji poplácával po zadku, když skončil. Nevěděla, za jak dlouho se jí podařilo usnout. Nebo jestli vůbec spala. Ale když poprvé skutečně otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, byla v posteli zabalená do peřiny. Na sobě měla pořád to stejné oblečení, které si brala na trh. Jen ruce a asi i tvář měla čisté. V místnosti nikdo nebyl. Měla velikánský hlad a žízeň. Když se dotkla úst, měla je scvrklá. Domnívala se, že je v celém domě sama, ale pak zaslechla hlasy dole u dveří. Juri s dětmi se odněkud vraceli.

„Dělám to nerad," slyšela říkat Juriho. „Nechci jí ublížit. Ale když jí nedonutím, aby se napila, tak zemře."

„Já ti rozumím, tati," odpověděla Hedvika. „Podpořím tě."

„Jsi úžasná holčička," odvětil na to a vzápětí slyšela kroky na schodech a viděla Juriho překvapenou tvář. „Miro, srdíčko, tak už je ti líp?"

Mira si k sobě přitáhla blíž peřinu. „Mám žízeň," odpověděla, ale její hlas zněl spíš jako skřehotání.

„Hned ti přinesu sklenici vody," odvětil a už se vracel. Namísto sklenice však nesl velký hliněný hrnek. Postavil ho vedle Miry, tak se ho chopila a celý ho do sebe překlopila, až jí voda tekla po bradě.

„Přinesu ti něco k jídlu. A taky se musíš umýt..."

Mira kývla, ale děsilo ji, že by ji měl pomáhat s mytím. V jeho přítomnosti se tiše najedla. Juri jí říkal, že byl zrovna u Delgadových. „Už jsme se o tebe všichni moc báli..."

„Rozbila jsem všechny ty pěkné věci," uvědomila si Mira. Bylo jí to líto a z očí jí začaly stékat slzy. Juri si k ní chtěl přisednout a utišit ji, ale Mira ho nenechala a začala se od něj odtahovat. To on ale pochopil a nepřisedl si k ní. „Jen se v klidu najez. Napustím ti lázeň."

A skutečně odešel. Mira dojedla a pak neochotně sešla na jeho zavolání dolů.

„Už jsi nám chyběla," usmála se na ni Hedvika, vzala Noryho a odešla s ním do patra. Mira netušila, co by na to řekla. Na dětech i na Jurim jí moc záleželo. Ale její hlava nedovedla přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím mužem. Byl ve Stakarinu. Stejně jako ona. Muž, který ji znásilňoval.

Čekala, jestli Juri odejde, ale on zůstal stát na místě. „Já se otočím," řekl jí, když se k ničemu neměla.

„To... to nejde," vyhrkla a chtěla se vrátit do postele, ale Juri pak řekl. „Tak půjdu za dětmi. Jen buď prosím opatrná. Nechci, aby sis ublížila. A kdyby se ti zase udělalo zle, zavolej na mě, dobře?"