The Fox // H.S. ff CZ

-01-

Bylo to stejné jako každé ráno. Objednala jsem si jedno velké latte, sedla si do boxu u okna a vyhlížela ven. Na římsu dopadaly sněhové vločky a usazovaly se v tenké bílé linii. Další, které dopadaly na chodník, se pomalu rozpustily a zmizely.

„Všechno jednou zanikne. Ať je to tahle sněhová vločka, nebo náš život," řekl mi před pár lety můj táta, když jsme seděli na lavičce v parku před naší bytovkou a chytali vločky do bavlněných rukavic. Měl pravdu. Ani ta vločka, která mi tenkrát dopadla na rukavici, ani můj táta, už tu nebyli.

„Chtěl po mně číslo a na to jsem mu řekla, že pokud ho tolik chce, musí si mě získat," vyprskla za mnou smíchy nějaká dívka. Normálně tu ráno bylo ticho a nikdo nerušil mou idylku u kávy, ale dneska tu bylo podivně rušno. V boxu za mnou seděla nejspíš parta nějakých puberťaček a chechtaly se jejich zajímavým příběhům.

Vytáhla jsem si z kapsy iPod, rozmotala sluchátka a strčila si je do uší. Nepotřebovala jsem vědět, jestli ten kluk nakonec to číslo dostal nebo ne.

Žila jsem v New Yorku teprve rok a půl, ale za tu dobu jsem se stihla naučit, jakým místům se mám vyhýbat, abych se vyvarovala lidem. Stejně tak, jako jsem se naučila, že nemám na Nový rok chodit na Times square nebo jezdit v ranní špičce metrem. To byl také důvod, proč jsem každý den už hodinu před začátkem školy vysedávala v nedaleké kavárně a popíjela svůj oblíbený nápoj.

Z mé kabelky jsem si vytáhla svůj deník, který ležel pečlivě uložený vedle notebooku. Vzala jsem si černé kuličkové pero a otevřela ho na poslední stránce. Můj poslední zápis byl ze včerejška. Kousek jsem vynechala a nadepsala datum dnešního dne.

17. 2. 2015

Nejsem zvyklá na to, aby mě někdo rušil při mé ranní kávě, ale těm holkám to odpustím. Kdo by v jejich věku nebyl takový. Já taky byla...

Vzpomněla jsem si na tátu a položila pero na stůl. Zkontrolovala jsem čas a zjistila, že bych se měla vydat do školy. Byl pátek a já se radovala z nastávajícího víkendu, kdy nebudu muset nic dělat.

Po skončení celého dne ve škole jsem seděla na lavičce, schované pod stromem. Před školní budovou byl malý park, který spojoval celý areál školy a já se tu celkem často a ráda zastavovala, abych si vyčistila hlavu po celém dni ve škole. Vytáhla jsem si znovu svůj deník a začala čmárat pár poznámek o dnešním dni. Byly to převážně nesmyslné věty o přednáškách a mé poznámky o mých spolužácích, kteří mi občas přišli ubozí.

„Můžu se tě zeptat, kudy se dostanu na metro?" zeptal se mě někdo, kdo mi také v tu chvíli zastínil obličej od slabého únorového slunka. Vzhlédla jsem a podívala se do očí pěknému klukovi.

„Projdeš parkem a pak se dáš na hlavní ulici vpravo. Je tam velká cedule METRO." Poradila jsem mu a pak se znovu podívala do svého deníku, abych mohla dopsat rozepsanou větu. Chtěla jsem počkat, až odejde, aby mi přestal stínit, ale to se nestalo a tak jsem znovu vzhlédla.

„Ještě něco?" zeptala jsem se podrážděně.

„Píšeš si deník?" zeptal se a já se podivila nad jeho drzostí. Ale on vypadal jen doopravdy zvědavě, nemyslel to špatně. Zaklapla jsem deník a zavřela pero. Potom jsem si ho přitiskla k hrudi a podívala se na něj, jestli to doopravdy myslí vážně. Nic neříkal, jen zíral.

„Jo, píšu si deník," odpověděla jsem, když mi nic jiného nezbývalo. „A cestu na metro jsem ti už popsala, tak prosím," řekla jsem a ukázala před sebe, kde vedla cesta přes park, směrem k metru.

Ten kluk byl ale asi ještě drzejší, než jsem předpokládala a stále neodcházel. Usmál se na mě a přešlápl z jedné nohy na druhou.

„Jsem tu nový, myslíš, že je tu nějaká šance, že bys mě mohla provést?" zeptal se a já tentokrát už rázně a nekompromisně zavrtěla hlavou.

„Ne," řekla jsem, vstala z lavičky a přehodila si kabelku přes rameno. „Promiň, ale já se nebavím s cizíma lidma a už vůbec jim nedělám průvodce." řekla jsem mu. Potom jsem okolo něj prošla a zamířila pěšky ke svému bytu.

Nebavím se s cizíma lidma.

Spíš: Nebavím se s lidma. Kolik bolesti a nezahojených jizev může v jednom člověku zanechat jedno zničené přátelství a jeden zničený vztah.

Hodně. Víc, než je jeden člověk schopen snést ...

__________

Tahle story je tak trochu cliché, ale i cliché se dá udělat zajímavým a já doufám, že tuhle story hned neodsoudíte. První díl je krátký, ale další budou kolem mých obvyklých 2000 slov. :) Těším se, až poznáte víc o obou postavách. Zatím jen můžete typovat, ráda si přečtu, jak si myslíte, že se to bude vyvíjet.

Píše si někdo z vás deník? Já se o to snažím a je to celkem uklidňující! :)