The Fox // H.S. ff CZ

-15-

Probudili jsme se v půl třetí za zvuku Harryho budíku na telefonu a já si uvědomila, že jsme nazí. Došlo mi, co se stalo, a začervenala jsem se. Byla tma a Harry mě naštěstí nemohl vidět.

,,V pohodě?" zeptal se z ničeho nic šeptem.

,,Jo... Můžu se osprchovat?" zeptala jsem se stydlivě a on souhlasil. Sesbírala jsem si oblečení ze země a zavřela se v koupelně. Sama se sebou a svými myšlenkami.

Byla jsem šťastná. Věděla jsem, že to, co se stalo, bych klidně udělala znovu. Ani trochu jsem toho nelitovala, kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to znovu a znovu. Jediná věc, která mi vrtala hlavou, byla, jestli to Harry bral stejně jako já. Cítila jsem se teď odhalená, nevadilo mi to, jen jsem se bála, co se stane dál.

Rychle jsem se osprchovala a oblékla se. Byla jsem připravená. Harry se osprchoval po mně, oba jsme si potom zkontrolovali naposledy důležité věci a vydali se ven na ulici, kde na nás už čekal taxík.

New York byl zahalený ve tmě a na ulicích nebyl téměř nikdo, což tomu dodávalo zvláštní atmosféru. Málokdy se stane, že v ulicích tak velkého města skoro nikdo nechodí. Cítila jsem vedle sebe Harryho. Jeho ruka našla tu mou a propletli jsme naše prsty.

,,Bude mi to chybět, i když je to jen týden," zašeptala jsem. ,,Bude mi chybět to město, ty lidé, parky, ale nejvíc moje oblíbená kavárna," řekla jsem.

,,Kde je tvá oblíbená kavárna?" Nikomu bych to neřekla, jen jemu.

,,Na rohu Dawn Street, vzadu, skoro nikdo tam nechodí," měla jsem pocit, že mezi námi už nemusí být žádná tajemství.

,,Hmm... To zní pěkně,"

,,Až se vrátíme, vezmu tě tam," opřela jsem hlavu o jeho rameno a sledovala dál cestu.

Letiště bylo nepříjemně plné a osvětlené. S Harrym jsme prošli asi dvěma halami, než jsme se dostali k místu, kde nám zkontrolovali pasy a pustili nás dál. Celou tu dobu jsem se ho držela a bála se, co se stane dál. Opravdu jsem nesnášela letiště a všechny ty jejich kontroly.

Uvolnila jsem se, až když jsme seděli v našem gateu a čekali, až nás pustí do letadla. Ani jeden jsme se nezmínili o tom, co se stalo. Povídali jsme si o malých, bezvýznamných věcech, ale ani jeden se nedotkl toho důležitého tématu.

,,Když budeš chtít, můžeš mi psát," navrhl Harry a já mu věnovala malý úsměv. Týden jen s maily?

,,Při nejhorším máme telefony, ne?" řekla jsem to, jako by mi na tom nezáleželo, ale doufala jsem, že mi zavolá hned, jak se dostaneme oba domů.

,,Jo, máš pravdu. V kolik máš přiletět do Houstonu?"

,,Další let trvá asi hodinu a půl. Nevím, kolik to bude místního času."

,,Ozvu se,"

,,Let číslo 632 směr Nashville." volali nás do letadla a my si vzali svá palubní zavazadla a pomalu se přesunuli do letadla.

,,Bojím se," zašeptala jsem, když jsme vcházeli dlouhým tunelem do letadla.

,,Čeho?" zeptal se Harry a jeho stisk ruky zesílil.

,,Létání,"

,,Budu s tebou celou dobu, nemáš se čeho bát,"

,,V Nashville se rozdělíme," připomenula jsem mu.

,,Můžeš dělat, že jsem pořád s tebou a vyprávím ti jeden z mých vtipů, nebo ťukám tak hlasitě do klávesnice, že to ani nepostřehneš," řekl a já pobaveně zavrtěla hlavou.