The Fox // H.S. ff CZ

- 21 -

Pokus druhý o zápis do deníku proběhl večer. Mezitím jsem vybrečela tak kýbl slz a vyřvala si hlasivky. Sousedi si museli myslet, že jsem se zbláznila.

28.3.2015

Jak mi teď je? Vážně nevím jak začít psát, abych se při tom zase nerozbrečela. Zase jsem se na deník pár dní vykašlala a snažím se tady ze sebe něco vytlačit a tak jsem si vzpomněla, jak mi Harry řekl, že pomáhá psát kraviny. Jenže.. Teď je pro mě každá kravina něčím, co mi nějakým způsobem připomene Harryho. Tak například vlasy... Jeho dokonalý vlasy. Počasí.. O tom nemůžu vůbec přemýšlet, protože mi to připomene, jak jsem mu dala ten obrázek se sněhovou bouří. Prostě jsem v háji. Pomáhá jenom učení a tak jsem se v tom čase, který jsem nestrávila brekem, nebo křičením na bílý zdi mýho bytu, učila.

Haha. A víte co je vtipný, že to sice pomáhá, ale přijde mi, že mozek mám úplně prázdnej. A neni to žádná legrace, protože zítra tu zkoušku musím udělat. A to jako že fakt musim. Nechci ji opakovat, potřebuji se pohnout z místa úplně ve všech ohledech. Vím, že bych si pak celou dobu připomínala, že mi jeden hloupej kluk zkazil vysokou.

Jenže co když to nebyl jeden hloupej kluk? To mě hryže nejvíc... Co když to nebyl jen hloupej vztah?

Co když...?

Ne! Přestaň, Katie. Co sis myslela, že je to nějakej princ, kterej tě přijede vysvobodit z tvýho bytu na bílym koni a společně odjedete do Země Nezemě? Byla jsem jen prostě naivní a nevím, jestli mě to omlouvá, ale já mám pocit, že s tím nic neudělám. Byla jsem naivní jednou s Alexem, byla jsem naivní i teď s Harrym a mám pocit, že budu naivní znovu a znovu.

Můj táta vždycky říkal, že v sobě mám něco, co se snaží v každým najít ty hezký věci. A já je doopravdy hledala. Sice ne od začátku, jako u Harryho, ale když jsem ho poznávala, viděla jsem v něm jen dobro. Opravdu mě nenapadlo, že by mi někdy mohl tak ublížit, takhle mě zranit a podvést. Byla jsem znechucené. Z něho, ze sebe, z mý blbý naivity, která mě bude doprovázet celej život.

Zaklapla jsem deník. Ještě na chvíli jsem si k sobě vzala učení, ale usnula s počítačem na břiše a rozsvícenými světly. V noci jsem se vzbudila, abych se přesunula do postele a nařídila si budík. Zítra se tomu všemu musím postavit. Šla jsem si lehnout plná odhodlání.

Po probuzení jsem se cítila jinak. Byla jsem mrzutá a nevyspalá. Zdálo se, že i když jsem spala dost, nikdy to nebylo tak akorát. Přičítala jsem to té únavě psychické. Z postele jsem se ale vyhrabat musela.

K snídani si udělala ovesnou kaši, dala si do ní pár kostiček čokolády, banán a k tomu si udělala kafe. Potřebovala jsem do sebe dostat pořádnou snídani, protože dnešek bude dlouhý. Po všem tom jídle jsem se šla obléknout. Vzala jsem si tmavě modré šaty na tělo, k nim lodičky a sako. Venku se oteplovalo, takže tohle stačilo. Do kabelky jsem si dala všechny potřebné věci a vyrazila. Dnes nezbyl čas na to se zastavit v kavárně, ale pokud všechno dobře dopadne, mohla bych tam zajít potom a zjistit, jestli tam není Dean. Od včerejška se mi neozval a mě zajímalo, jak dopadly jeho zkoušky.

Do školy jsem dorazila půl hodinu před zkouškou, takže jsem si něco mohla ještě zopakovat před tím, než si mě zavolali do místnosti, kde zkoušky probíhaly. Byla jsem vynervovaná, ale myslela jsem na to, co musím dokázat sobě a hlavně ostatním. Myslela jsem na mámu, která si myslela, že škola je ztráta času a že ze mě nic nebude, myslela jsem na Harryho, kterému jsem chtěla dokázat, že jsem dobrá, ne-li nejlepší. A pak na všechny ostatní, kteří si mysleli, že nikdy nic nedokážu. Do třídy jsem vešla se vztyčenou hlavou a usmála se na zkoušející.