The Fox // H.S. ff CZ

-08-

3.3.2015

Proč voní jako můj táta? Proč má tak neodolatelný rty a proč mám pořád chuť je políbit. Nelíbala jsem kluka od Alexe. Byl poslední kluk, kterého jsem chtěla políbit, ale nikdy ne tak intenzivně jako Harryho.

Měla bych jít spát, už si vymýšlím kraviny.

Celý den jsem nad tím nemohla přestat přemýšlet. Z knihy jsem nic nepřečetla, nejedla jsem a ani nedokázala poslouchat písničky. Dostal se mi do hlavy.

Dám mu tu šanci, o kterou mě žádal?

Co myslíš, tati?

V pondělí ráno jsem seděla jako vždy ve své kavárně, na svém obvyklém místě, s obvyklým nápojem a deníkem. Přemýšlela jsem jak začít. Celý víkend jsem nenapsala ani řádku, čistě proto, že jsem cítila potřebu nechat všechno uležet.

Ráda bych řekla, že jsem teď byla o něco chytřejší, ale nebyla by to pravda. Byla jsem pořád stejně zmatená jako v ten moment, kdy jsem odcházela z knihovny s roztřesenýma rukama a rozbušeným srdcem. A taky touhou po tom polibku.

6.3.2015

Přála bych si, aby to bylo lehčí...

Dívala jsem se na zápis, který jsem udělala a povzdechla jsem si. Usrkla jsem horkého kafe a cítila, jak mi na horním rtu zůstala vyšlehaná mléčná pěna. Setřela jsem ji a znovu se zoufale podívala na papír. Od té doby, co jsem deník měla, jsem nevynechala jediný den a teď to byly dokonce dva. A dnes jsem se vůbec necítila na to, dělat zápis. Nakonec jsem to vzdala. Zavřela jsem deník a i s perem ho uklidila do kabelky k mému laptopu a učení. Dopila jsem si kafe a otráveně vyrazila do školy.

Do třídy jsem přišla neobvykle brzy a tak jsem se znovu pokusila ještě narychlo něco vymyslet, ale stále se nedařilo.

,,Píšeš?" vyrušil mě hlas, na který už jsem si zvykla a nepřekvapoval mě. Deník jsem pro jistotu zavřela a vzhlédla k němu. ,,Ahoj," pozdravil.

,,Už jsi někdy zažil, že bys vůbec nevěděl co psát do deníku?" zeptala jsem se a on se posadil a začal si vybalovat. Se svou odpovědí si dal celkem načas.

,,Párkrát," řekl nakonec a znovu se na mě podíval.

,,A co jsi dělal?" toužila jsem vědět.

,,Většinou jsem psal úplné zbytečnosti. O počasí, o lidech... Milý deníčku, dneska svítilo sluníčko a potkal jsem ženskou, která měla v sandálech ponožky," imitoval dívčí hlas a já se musela usmát.

,,Takže podle tebe mám napsat, že konečně nesněžilo a nemrzlo a potkala jsem blázna, který si špatně zapnul knoflíky u košile?" zeptala jsem se a ukázala na jeho košili. Všimla jsem si toho, když se snažil mluvit dívčím hlasem a musela jsem to prostě vytáhnout.

,,Jedna jedna na faily s oblečením."

,,Cože?" nechápala jsem, ale usmívala jsem se.

Úsměv mě přešel, když si přede mnou rozepl košili, odhalil se jeho potetovaný hrudník a potom si začal knoflíčky zapínat, tentokrát správně. Doslova jsme civěla na kusy jeho nahé kůže, která koukala z pod jeho košile a věděla jsem, že jeho rty nebyly to jediné, co mě na něm přitahovalo.

,,Nech to na osudu," říkala jsem si celý víkend, když jsem nervózně přecházela po bytě a dokola si vybavovala jeho prosby, abych mu dala šanci.

Ale tohle nebylo fér! Do osudu zasáhl jeho nahý hrudník a to znamenalo, že mi pomalu ale jistě selhával mozek.

Odtrhla jsem od něj pohled, odkašlala si a rozhlédla se po třídě. ,,Co jsi myslel tím failem s oblečením?" zeptala jsem se.