The Fox // H.S. ff CZ

-02-

V pondělí ráno jsem byla zpět ve své kavárně přesně v 6:50. Seděla jsem ve svém oblíbeném boxu a psala do deníku. Dopisovala jsem ještě zápis ze včerejška, protože jsem usnula s notebookem v posteli v polovině rozepsané věty. Nemohla jsem si pomoci, ale poslední dobou jsem neusínala jinak, než s notebookem. Když jsem teď dokončila krátký zápis, užívala jsem si klidnou hudbu, která příjemně doplňovala atmosféru téhle mé milované zapadlé kavárničky.

Do školy jsem se vydala plná energie - jen díky tomu, že bylo pondělí. Došla jsem do přednáškového sálu a posadila se do středu na své obvyklé místo. Můj život byl jeden velký stereotyp a já to tak měla ráda. Každé ráno jsem v 6:50 byla v kavárně, každé ráno jsem pila latte, ve škole si sedala na to samé místo, domů se vracela ve stejný čas a každý večer jsem trávila sama. Mnozí lidé by takovým životem opovrhovali, ale já ho zbožňovala. Milovala jsem tu předvídatelnost a pocit, že mě nemůže nic překvapit. Držela jsem všechno pevně ve svých rukou.

První narušení mého stereotypu nastalo chvilku po začátku přednášky, kdy se na mé místo vplížil nějaký kluk v kšiltovce. Nejen, že narušil profesora, který se teď blbě koukal na mě i na něj, ale také mě překvapil. Nikdy si vedle mě nikdo nesedal. Nebo já si spíš vedle nikoho nesedala.

Ten kluk se začal přehrabovat ve svém batohu, ve kterém měl očividně strašný nepořádek. Vytáhl zašpiněný laptop, malý sešit a okousanou tužku. Potom se na mě konečně podíval a věnoval mi úsměv.

„Ahoj," pozdravil a já sykla, když jsem si uvědomila, kdo tohle je. Byl to ten kluk, který mě v pátek oslovil v parku, ten který se mě drze zeptal, jestli si píšu deník a ještě drzeji jestli bych ho neprovedla.

Snažila jsem se dělat, že vedle mě není, ale on začal něčím šustit a celý přednáškový sál se na něj otáčel a pozoroval ho. A to znamenalo, že pozorovali i mě. Měla jsem chuť si vzít svůj deník a napsat si o něm, jak je hnusný, neorganizovaný a odpuzuje mě. Teď už mi vůbec nepřipadal pěkný a navíc měl pořád tu kšiltovku.

„Hej," zašeptala jsem, ale on si něco zapisoval do laptopu a očividně mě nevnímal. „Hej," zkusila jsem to znovu a tentokrát se otočil. Podíval se na mě se zájmem a znovu se usmíval. Proč se pořád směje? Copak je snad svět plný jednorožců čůrajících duhu, že se musí neustále usmívat.

„Sundej si tu kšiltovku," řekla jsem a on odhalil jeho bílé zuby. Fuj.

„Proč, lištičko?" podíval se na mě vyzývavým pohledem a já věděla, že toho kluka nesnáším. A nesnášela jsem, že mi říkal lištičko.

„Protože je to neslušné," odpověděla jsem a snažila se zůstat klidná.

Jeho úsměv mu zmizel z tváře a sundal si kšiltovku. Jako by poznal, že se mnou žádná sranda nebude. Potom si ji položil na židli vedle sebe a konečně začal věnovat svou pozornost přednášejícímu a ne mě. To pro mě ale neplatilo. Nedokázala jsem se soustředit a myslela jen na to, až odsud ten dobytek zmizí, nebo až zmizím já.

Mé přání se po hodině a půl konečně vyplnilo a já se po ukončení přednášky začala rychle balit. Naházela jsem do batohu svůj laptop a sešit s vedlejšími poznámkami a mými kresbami a dala si ho přes rameno. Vydala jsem se ven ze sálu, ale někdo mě uchopil za ruku. Věděla jsem, že to bude on. Kdo jiný, by si tohle troufl?

„Počkej, lištičko..."

„Přestaň mi tak říkat. A vůbec, přestaň za mnou chodit!" vyjela jsem na něj a chtěla se dostat ven, ale zabránili mi v tom další lidé, kteří blokovali cestu.

„A jak se teda jmenuješ?" zeptal se, jakoby doopravdy toužil znát mé jméno. Už jsem ho na něj chtěla vyprsknout, když jsem si uvědomila, že nechci, aby o mě vůbec něco věděl. Konečně se mi uvolnila cesta a já mu věnovala poslední pohled a s protočením očí odešla.