The Fox // H.S. ff CZ

-04-

V úterý dalšího týdne jsem po škole seděla v parku. Celých těch 7 dní jsem měla klid a o Stylesovi jsem ani neslyšela. Vídala jsem ho jen na přednáškách, kde se na mě ani nepodíval. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale vadilo mi, že on si myslí, že má právo být naštvaný. To já se musela potýkat s jeho chováním a oslovením lištičko, které bylo slizké.

Jo, měla jsem zrzavé vlasy. Přírodně jsem byla blond, ale ta barva se mi znechutila. Před příjezdem do New Yorku jsem se chtěla úplně změnit. Obarvila jsem si vlasy, přestala se tolik malovat a začala se jinak oblékat. Dokonce i vlasy jsem teď měla delší, skoro k pupíku. Taky jsem si začala psát deník.

„Lištičko..." zamumlala jsem znechuceně sama pro sebe, když jsem se znovu vypisovala z mé nenávisti k tomu klukovi, který se tak znenadání objevil v mém životě.

Vstala jsem, sbalila si batoh a držela deník na hrudníku. Byla to má nejbližší a nejsoukromější věc, kterou jsem si střežila jako oko v hlavě.

Došla jsem skoro k metru, nahlížela za výlohy krámů, pekárniček, restaurací, když jsem ho uviděla. Seděl naproti mně, jediné co nás dělilo, byla skleněná výloha kavárny Starbucks. Zastavila jsem se a sledovala ho. Nevím, co mě na tom tak uchvátilo, ale nemohla jsem přestat pozorovat, jak tam seděl. Hlavu měl sklopenou, do očí mu padaly vlasy, které možná byly až příliš dlouhé, v ruce držel tužku a psal. Psal si deník. Otevřela jsem pusu udivením a v tu chvíli vzhlédl. Naše pohledy se setkaly, ale já nemohla nic dělat. Stála jsem na chodníku jako zmražená a dívala se do jeho očí, zatímco on mě zkoumal pohledem.

Musel si uvědomit, že tu asi už chvíli stojím a rychle zavřel deník, stejně jako jsem to udělala já, když mě tenkrát potkal. To mě probralo, sebrala jsem se a pokračovala. Přidala jsem na tempu a chtěla rychle zmizet. Bála jsem se, že za mnou půjde, ale nevím, proč jsem byla tak naivní. Nikdo na mě nevolal, nikdo za mnou neběžel. Nikoho jsem nezajímala.

28. 2. 2015

Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla někoho nenávidět a zároveň cítit něco tak zvláštního, jako zvědavost. Viděla jsem, jak si píše deník, ale neviděla, co píše. To je dobře, nerada bych mu narušila soukromí, to se prostě nedělá. Ale co když píše něco o mně? Myslí na mě vůbec? Teď si přijdu hloupě. Co mě nutí na něj pořád myslet? Jsou to ty jeho vlasy v obličeji? To, jak držel tužku, nebo jeho překvapený výraz, když mě viděl.

Přísahám, nesnáším ho. Nesnáším oslovení lištičko, nebo ten jeho úsměv, když se chová nejvíc drze. Nesnáším jeho nedochvilnost a jak je mu všechno jedno. Jen jsem zvědavá... Sama si to nedokážu vysvětlit

Středa ráno začínala stejně jako každý den v mé kavárně. Dodělávala jsem si poznámky z minulého týdne a seděla ve svém boxu v kávě. Blížili se jarní prázdniny a s tím i návrat do Texasu a k nám domů. Máma se mi od Vánoc neozvala, ale mě to ani nepřekvapovalo. Myslím, že stejně ani neví, že mám prázdniny a že mám přijet.

Dodělala jsem si poznámky a odešla. Ve škole byla zima a tak jsem chodila celé dny v kabátu. Posadila jsem se na svoje místo, vybalila si věci a čekala, než začne přednáška. Rozhlížela jsem se po třídě, bylo tu dnes celkem prázdno. Spoustu lidí ranní přednášky vypouštělo a radši si v téhle zimě přispalo. Nechápala jsem je, jak někdo takhle může kašlat na školu?!

„Ahoj, lištičko," ok. Možná jsem to taky dneska měla vypustit.

„Zdravím," řekla jsem a ani se nepodívala na Stylese, který si sedal vedle mě. Vybalil si věci. Notebook byl čistý, desky s papíry seřazeny podle abecedy a dokonce si dnes sundal i kulicha. Páni, pokrok. A přišel i pět minut před začátkem hodiny, dřív než zbytek třídy. Byla jsem překvapená. „Jak se máš?" zeptal se a já se teď na něj musela podívat, jestli si ze mě nedělá srandu.