The Fox // H.S. ff CZ

-13-

Od Harryho jsem odešla po desáté večer. Celý zbytek doby jsme strávili skvělým líbáním a ještě lepším mazlením na zemi u televize. Na zemi... V jeho bytě...

Všechno mi to přišlo absurdní, ale když jsem přesvědčila Harryho, že doopravdy nepotřebuji doprovod a vyšla z jeho bytu, celou cestu domů jsem se usmívala.

13.3.2015

Zbývá týden do jarních prázdnin, což znamená týden do té doby, než uvidím mámu. Ale taky týden, než odletím pryč a neuvidím (týden!) Harryho. Nevím, z čeho jsem víc nešťastná...

Dnešek byl dokonalý. Bylo to víc, než jsem si kdy slibovala od rande a tohle ani nebylo rande! Chtěla bych říct, že to bylo naše první, ale nejsem připravená si to přiznat a hlavně to přiznat Harrymu. Ale to, jak mě líbá, jak mi zajel rukou pod tričko a držel mě... Poznala jsem, že to je něco víc. A chci to víc. Nejspíš to nechám až po prázdninách. Budu si to tam moc promyslet a sama sebe uklidnit, že být v dalším vztahu je úplně v pořádku.

Po prázdninách uvedu náš vztah na pravou míru.

Úterý ráno, mé kafe a sluchátka s iPodem. To bylo všechno, co jsem potřebovala. Nemohla jsem psát, protože jediné, co bylo (stále) na mé mysli byl Harry. Harryho hlas, vlasy, rty, polibky. Prostě Harry. Na nic jiného jsem myslet nemohla.

Včas jsem se vydala do školy tak, abych stihla vyučování. Dnes se s Harrym neuvidím a to mě vcelku rozčilovalo.

Po škole jsem šla na výstavu obrazů. Harryho vyučování končilo dnes až v sedm a bylo teprve pět. I tak jsem se rozhodla, že mu napíšu.

,,Máš rád výtvarné umění?"

Nemyslela jsem si, že by mi mohl v blízké době odepsat, tak jsem si uklidila telefon zpátky do kapsy, ale to byla chyba. Za chvíli mi tam začal vibrovat. Harry volal.

,,Kde jsi?" zeptal se hned, jak jsem to zvedla.

,,V galerii, proč?"

,,Odpadl nám seminář, učitel prý má zápal plic. Nevím, co budu dělat, potřebuju u něj udělat zkoušku," usmívala jsem se.

,,Myslíš, že bys mohl přijít?" zeptala jsem se a úplně vypustila to ostatní, co mi řekl, i když zněl doopravdy ustaraně a možná i trochu naštvaně.

,,Jo, to teda mohl," řekl rázně a já se znovu usmála.

,,Jdi parkem až na konec a pak jdi po Charles street až uvidíš nápis GALERIE UMĚNÍ." Řekla jsem mu.

,,Poběžím jo?"

,,Proč?" zeptala jsem se nechápavě.

,,Už tě chci vidět," a s tím zavěsil. Zůstala jsem koukat na telefon, kde ještě svítilo jeho jméno. Potom jsem ho dala do kabelky a šla čekat ke vchodu.

Byl tu za pět minut, celý zadýchaný, ale snad víc přitažlivý, než kdy jindy.

,,Bože, ty jsi vážně běžel," řekla jsem a on přikývl.

,,Jo, jsem blázen do umění," podíval se na mě tím jeho pohledem a já věděla, že nebyl vůbec blázen do umění, vlastně myslím, že ho vůbec nezajímalo.

,,Neříkal jsi mi někdy, že tě umění vůbec nezajímá?" zeptala jsem se pobaveně.

,,Jo... Tak v tom případě jsem asi blázen do tebe," řekl jako by nic a já cítila, jak se červenám.