The Fox // H.S. ff CZ

-06-

Ráno mě vzbudil hlas ženy v televizních novinách. Usnula jsem na druhé straně gauče od Harryho a uvědomila jsem si to teprve teď, když jsem otevřela oči. Do bytu svítilo okny ostré bílé světlo a žena ve zprávách hlásala, že v celém New Yorku přibylo 40 centimetrů sněhu a všechny státní instituce, obchody a podniky zůstávají zavřené, protože zaměstnanci se nemají jak dostat do práce. To mě ale netrápilo, protože má mysl se točila kolem něčeho jiného. Kde byl Harry?

Neležel na gauči, neseděl u stolu, ani jsem ho neviděla nikde jinde. Pohlédla jsem za sebe do chodby, kde pořád ještě ležely na zemi jeho boty. Musel tu být.

Zjištění přišlo hned potom, co jsem z kuchyně zaslechla zanadávání.

,,Do hajzlu," ozvalo se znova a já se zasmála.

Rychle jsem vstala, uhladila si na sobě pomačkané triko, upravila si drdol, vytřela si ospalky z očí a přešla ke dveřím do kuchyně.

,,Co tu děláš?" zeptala jsem se ho a on leknutím nadskočil. Potom se otočil a oddychnul si.

„Vyděsila si mě," řekl a já přikývla a vešla do kuchyně. Rozhlédla jsem se kolem a ukázala na dvě misky.

„Připravuješ snídani?" zeptala jsem se pobaveně a on přikývnul.

„Chtěl jsem udělat něco lepšího, ale měla jsi tu jen křupínky a ovesný vločky. Tak tady máš originální ovesnou kaši podle receptu rodiny Stylesových," usmíval se, podal mi jednu misku s kaší a já ji přijala. „A kafe," dodal. „Hádám, že jsi kafový typ, já zase čajový. Vzal jsem si jeden sáček, snad ti to nevadí,"

„V pohodě, posluž si," řekla jsem, vzala misku i hrnek a přesunula se k jídelnímu stolu v obýváku. On se ke mně připojil a za chvíli jsme seděli naproti sobě a vychutnávali si snídani.

Musím přiznat, že ta ovesná kaše byla jedna z nejlepších, co jsem kdy jedla a to jsem toho neochutnala málo. Misku jsem vyškrábala a kafe vypila během pár minut. Harry mě s radostí pozoroval.

„Tak podle zpráv to vypadá, že se domů jen tak nedostaneš," nadhodila jsem, on pokrčil rameny.

„Myslím, že to zkusím. Nechci tě otravovat,"

Teď asi měla přijít ta chvíle, kdy řeknu, že mě neotravuje, ale já na to neměla. Nemohla jsem mu prostě jen tak nabídnout, aby tu zůstal. To nebylo v mé povaze. A navíc jsem asi ani nebyla připravená s ním trávit tolik času. Prostě jsem to necítila.

„Snad se nějak dostaneš na kolej..." řekla jsem a on přikývl.

„Přinesla bys mi prosím bundu?" zeptal se a já přikývla a šla mu pro jeho bundu, která se sušila u topení. On zatím dal špinavé nádobí do kuchyně a pak na mě čekal v chodbě.

Boty měl už obuté, když jsem se vrátila s jeho bundou. Podala jsem mu jí a mlčky pozorovala, jak se do ní obléknul. Potom si vzal svou tašku, která už od včerejška ležela nedotknutá na zemi v chodbě.

,,Jseš si jistý, že to zvládneš?" zeptala jsem se.

,,Budu se snažit,"

,,Měl bys mi dát číslo." ups, to znělo možná trošku vlezle. ,,Víš, kdyby se náhodou něco stalo." začala jsem vysvětlovat. ,,Může se stát cokoliv a já nechci -"

,,Chápu to," usmíval se na mě a na tváři měl pobavený výraz. ,,Půjč mi mobil," řekl a já vytáhla svůj ne zrovna moderní telefon z kapsy u mikiny. Vzal si ho a začal do něj na klávesách ťukat jeho číslo. V kapse mu za chvíli začal zvonit jeho telefon a já věděla, že už i on má teď mé číslo. Udělalo se mi trošku nevolno.