The Fox // H.S. ff CZ

-19-

,,Jsi v pořádku, Katie?" zeptal se mě Louis potom, co jsem se snažila dostat s dalšími studenty pryč ze třídy.

Přesně tomuhle jsem se vyhýbala. Těmhle otázkám.

,,Jo jsem," řekla jsem a otočila se. Chtěla jsem se mu vyhýbat, ale bylo neslušné se na někoho nedívat, když s vámi mluví. Otočila jsem se a on si mě prohlédl. Najednou, jako by všechno věděl. Poznal, že se mnou něco je, poznal, že jsem v hajzlu.

,,Katie.. Mohla bys tu na chvíli počkat, viď?" zeptal se mě nahlas před všemi studenty a mě zabušilo rychleji srdce.

,,Jo," odpověděla jsem. Byla jsem naštvaná a to v kombinaci s tím, co jsem prožívala za ostatní pocity, nebylo nic dobrého. Teď se ve mně naštvání na Louise, za to, že se mnou chce zrovna dneska mluvit, mísilo s naštváním a zklamáním z Harryho a to nebylo dobré. Cítila jsem, že to nebylo vůbec dobré a pokud -.

,,Posadíš se?" vyrušil mě Louis z mých myšlenek. Chvíli jsem stála a rozhlédla se kolem. Všichni byli pryč a Louis mě jen zvědavě pozoroval.

,,Jistě," řekla jsem a kousla se do jazyka. Sama sebe jsem v duchu napomenula, abych se chovala slušně, ale všechno ve mě vřelo tak, že jsem pochybovala o tom, jak dlouho to vydržím, než vybouchnu.

,,Co se děje?" zeptal se mě Louis a upřel na mě pohled.

,,Jak jsem řekla, nic." odpověděla jsem.

,,Katie... Celou hodinu si zírala před sebe a ani jednou si mi neodpověděla na nic z toho, na co jsem se tě zeptal." On se mě na něco ptal? Do hajzlu.

,,Já jsem jen poslední dobou moc dobře nespala," snažila jsem se to nějak zakecat, než bude pozdě. Do očí se mi nahnaly slzy, ale já je rychle zahnala.

,,Víš, že znám psychologii..." připomněl mi. Povzdychla jsem si. ,,Katie, víš, že jsem tu vždycky pro tebe, nebo pro kohokoliv z vás. A ty někoho teď potřebuješ. Mohl bych ti domluvit schůzku u poradce, pokud bys potřebovala. Na vaší škole jsou opravdu dobří a -"

,,Ne," vstala jsem rychle z lavice. Potřebovala jsem utéct. Od všeho. ,,Nepotřebuju poradce, potřebuje se jen pár dní pořádně vyspat a nebavit se o tom, co se děje. Potřebuju jenom čas a zase bude všechno dobrý," vyjela jsem na něj. Zarazila jsem se, ale nedalo se to vrátit.

,,Tak si promluvíš se mnou?" zeptal se naprosto klidně. To bylo to poslední, co jsem od něj čekala. A to mě úplně rozložilo. Roztřásla jsem se a můj žaludek byl zase jako na vodě. Jenže teď nebudu zvracet, ale jen brečet.

,,Já -" nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem ze sebe dostat všechno. Chtěla jsem to prostě všechno vyklopit, otevřít se mu, vylít si svoje srdíčko Louisovi a čekat na jeho utěšující slova, ale jek začít. ,,Pokaždé," nadechla jsem se. Zadržovala jsem vzlyky a ještě se snažila udržet tu hráz, která držela všechny ty slzy. ,,Pokaždé, když někomu začnu věřit, tak mě zklame a já už to nechci znova zažít... Ale teď-" vzlyk.

,,Teď...Jsem potkala někoho, na kom mi opravdu záleží a on to posral," uvědomila jsem si, že jsem použila nevhodné slovo, ale bylo mi to jedno.

,,Existuje něco jako druhé šance a občas není špatné-"

,,Ne," zavrtěla jsme hlavou. ,,Ne!" rázně jsem zopakovala a on si povzdychl.

,,Dobře, pokud budeš něco potřebovat jsem tu pro tebe já a nebo poradci na vaší škole. Měla bys to zvážit," řekl Louis a já pokrčila rameny.

,,Asi děkuju," řekla jsem a snažila se v sobě najít poslední kousky té slušnosti, která ve mně v tuhle chvíli byla.

,,Katie, jsi silná, jsi silnější, než většina lidí, co jsem tady učil. Poradíš si se vším, když se budeš jenom trochu snažit," díval se na mě a já ho poslouchala. ,,Jen si občas musíš uvědomit, že ne vším si musíš procházet sama," dodal a já přikývla.