The Fox // H.S. ff CZ

-17-

Domů jsem se každý den vracela až večer. Někdy déle, někdy později. Každé ráno jsem vypadla už před snídaní, s mámou jsem se skoro ani nepozdravila. Gerard u nás také občas býval, ale nejspíš se mi vyhýbal. Pokaždé, když jsem někam vešla já, on odešel.

Každý večer to také bylo stejné. Máma na mě řvala. Jednou to bylo kvůli tomu, že jsem nechala odemčeno, podruhé, že mi uvařila večeři a já jí řekla, že už jsem jedla. Pak už to bylo kvůli každé blbosti, jen aby se mohla vyřvat. Připadala jsem si jako za starých časů, kdy si na mně vždycky snažila vylít zlost, ale táta ji v tom zastavil. Jenže teď tu žádný táta nebyl a jí nemohlo nic zastavit. A tak řvala a řvala a já to ihned vypouštěla. Její slova pro mě už neměla žádný význam. Nebrala jsme ji jako matku - byla pro mě jen člověk, u kterého musím strávit týden.

Ke konci týdne už jsem fungovala jako robot. Ráno jsem vstala dost brzo na to, abych mámu nepotkala, šla jsem do kavárny za Deanem a pak se vracela domů až kolem desáté večer. Celý den jsem se v kavárně učila a donutila jsem do toho dokonce i Deana. Moc hostů tam stejně nechodilo, takže on se alespoň trochu posunul s jeho studiem a já věřila tomu, že teď má šanci se dostat do dalšího semestru.

Objednali jsme si společné letenky na neděli ráno, s tím, že do New Yorku se vrátíme odpoledne, v pondělí máme volno a v úterý hurá na zkoušky. S Deanem jsme se společně ujišťovali, že to zvládneme, ale přišli chvíle, kdy nám oběma šla z tolika učení hlava kolem a panikařili jsme. Líbilo se mi, že tu byl a pomohl mi odreagovat se od mých rodinných problémů, ale občas jsem byla naštvaná, když mě popichoval. To bylo hlavně při psaní mailů Harrymu. Vždycky si něco našel.

S Harrym jsme si poslali většinou tak 6 mailů denně. Asi třikrát jsme si zavolali, protože jeho táta měl furt nějaké kecy. Přišlo mi, že jsme si pořád stejně blízcí a já se do něj o těhle jarních prázdninách zamilovala. Věděla jsem to. Poznala jsem to tak, že se mi pokaždé při objevení jeho mailu v nových zprávách, zhoupl žaludek a rozbušilo se mi srdce. Pokaždé, když mi napsal zprávu, že mi může zavolat, byla jsem jako blázen, přecházela jsem z místa na místo a přála si, aby už konečně volal. A pak tu byly ty chvíle, kdy jsme nebyli v kontaktu a já nemohla myslet na nic jiného. Nemohla jsem ho dostat z hlavy, vybavovaly se mi naše polibky, naše doteky, naše těla přitisknutá na sebe.

V den odletu jsem začala být nervózní. S Deanem jsme měli sraz v sedm před mým domem. Jeho rodiče mě s ním prý odvezou, abych nemusela s mámou. Nebyla jsem ale ani tak nervózní z letu, jako z toho, co má přijít, až přistanu, až uvidím Harryho.

,,Kate!!!" řvala na mě máma zezdola. ,,Máš tu odvoz!"

,,Už jdu," zavolala jsem, zapnula kufr, sbalila batoh a vydala se dolů. Prošla jsem kolem mámy a pak ven z domu rovnou k Deanově matce, která čekala u auta. Párkrát jsem jí viděla v kavárně a byla moc milá. Přátelsky mě pozdravila a Dean mi dal tašku do kufru.

,,Kate, pojď se rozloučit," oslovila mě matka, když jsem sledovala Deana, jak se snaží nacpat mou tašku do tak malého auta. Povzdychla jsem si, ale otočila jsem se a šla za ní.

,,Měj se, mami," řekla jsem, když jsem stála před ní.

Přitáhla si mě do náručí a objala mě. Já jí objetí neopětovala. Držela mě a kolébala se mnou ze strany na stranu. Já jen stála a tupě zírala na Gerarda, který to celé pozoroval ze dveří.

,,Budeš mi chybět. Zase přijeď," řekla a já se nadechla. Těžká chvíle přišla.

,,Nevím, jestli se sem budu vracet tak často, jako teď," oznámila jsem a ona mě pustila a zůstala na mě civět.