Beginning of the end | CZ

Někdo nás sleduje

Tento díl bych chtěla věnovat jedné moc milé osobě, která mi vytvořila tak úžasný cover. Ještě jednou moc děkuji a užij si, užijte si kapitolku :) Raichia

 Jakmile látka nasákla vodu, přispěchala jsem k Intelovi a začala ránu čistit. Vůbec sebou neškubal, ani nevydal hlásku. Jen spočinul svůj zrak na mě a nepřestával ho ze mě spouštět. Já se soustředila jen na jeho ránu, ale jeho výrazu jsem si byla plně vědoma. 

Během pár minut byla rána čistá. Utrhla jsem další kus svých šatů, jež byly už suché a obvázala Intelovi paži. ,, Tak...'' zvolala jsem, když už to bylo hotovo. Naše oči se střetly a během té chvilky mezi námi cosi proběhlo. Avšak ne na dlouho, jelikož jsme oba zaslechli ševelení keříku. ,, Co to bylo?''

Intel vstal, vytáhl ze svého opasku zbraň a zamířil jej na keř. ,, Počkej tady,'' pronesl beze stopy strachu a vydal se na pospas neznámému. Slunce už zapadlo, takže kolem nás panovala menší tma. Něco v hloubi duše mi říkalo, že je to někdo, kdo mě sledoval, když jsem byla ve vodě.

,, Kdo tam je?'' vydrala jsem ze sebe potichu se špetkou strachu. Kdo ví, co se skrývá v tom temném lese. 

,, Ššš!'' okřikl mě Intel a náhle ...zmizel stejně jako pára nad hrncem. Mě se zmocnil strach. Takový strach, jaký jsem ještě doposud nezažila. Strach, že každičkou chvíli zemřu.

Začala jsem se klepat a ustupovat k vodě. Na svém těle jsem cítila doteky. Byl to snad jen vítr a já byla jen paranoidní?

BUM!

Z keře náhle vypadl jakýsi mladík a hned za ním se vydal Intel, který na něj mířil zbraň. Už by býval nelítostně vystřelil, kdybych ho nezastavila. ,, Ne!'' vykřikla jsem z plných plic a oba dva na mě spočinuli zrak. 

,, Je to špeh z jejich strany! Musíme ho zabít!'' 

,, Ne...vždyť je to teprve chlapec,'' pohlédla jsem na zem, kde se stále ještě vystrašený kluk, strachoval o svůj život. ,, Může mu být teprve patnáct...''

,, Čtrnáct madam,'' vyhrkl slabě chlapec. Intel mě stále sledoval. Zhluboka dýchal a nejspíš se rozmýšlel nad tím, zda zbraň zpátky zastrčí do pouzdra nebo nás oba zabije. 

Mě tlouklo srdce též. Od něho jsem nevěděla co očekávat. Neměl emoce, neměl slitování, ale nakonec? Nakonec zbraň schoval a zamířil rychlostí světla ke mě. 

Začala jsem ustupovat. Nevěděla jsem kam jdu, jelikož jsem se za sebe neohlížela. Narazila jsem na kámen a bývala bych spadla, kdyby mě jeho silné paže nezachytily. ,, Máš ho na svědomí!'' procedil skrze zuby a poté se vydal nejspíš na hlídku.