,, Dobré ráno, Lucy.'' pozdraví mě můj milý psycholog. Velice ráda jsem k němu chodila. Vždycky byl tak chápavý a navíc pokoj, ve kterém jsem vždycky byla ,vypadal jako z pohádky. ,, Posaď se nebo si klidně zase lehni,'' Usmála jsem se a posadila se naproti jemu. ,, Tak... pověz mi, co se změnilo a co ne.''
,, No...nevím zda vám to mám říci. Nevěřil by jste mi.'' pověděla jsem a trochu se zamračila. Ovšem že mi nebude věřit. Po tom všem, co jsem mu vyprávěla, že jsem viděla.
,, Jsem tady od toho, abych ti porozuměl. Povyprávěj mi o tom, co se stalo.''
Tak jsem tedy začala. Všechno jsem mu popisovala úplně od začátku a skončila v bodě, kdy jsem opustila Zemi Nezemi. ,, Aha...takže říkáš Země Nezemě? To je ale přece jen pohádka, Lucy. Vždyť to víš.''
,, Říkala jsem, že mi nebudete věřit, ale počkejte...'' Začala jsem se probírat všemi věcmi, jež jsem měla v té malé kabelce a poté z ní vytáhla tu starou, zaprášenou knížku, kde se mi každičký příběh vždy zapisuje. Opatrně jsem mu ji podala a pobídla ho, aby se podíval. Trochu překvapeně jím začal listovat. Každá stránka byla popsaná prapodivným starodávným písmem, ale šlo to přečíst. ,, Tiskne se to tam samo. Takto nepíši pane Jaffersne.'' Jeho výraz se však nezměnil. Zaklapl knihu a podal mi ji zpátky.
,, A ty své vidiny, které máte ,aspoň trochu ustoupily?'' optal se dál už s trochu vážnějším pohledem.
Jeho otázka mě zarazila. Musela jsem se nad touto věcí zamyslet. Měla jsem jen dvě vidiny. Vidinu na zahradě a potom ten dům, jež zářil všemi barvami. ,, Myslím, že ano.''
,, Hm...ale přibily další. Omlouvám se Lucy, ale nejspíš ti budeme muset už předepsat léky. ''
,, Cože?'' nechápala jsem. Dlouhá léta jsem nic nebrala a teď? Však se to zlepšilo, ale on mi nevěří. Ovšem, že mi nevěří. Blázni mají srdce ze zlata a chytráci z toho žijí ve zlatě.
,, Lucy, opravdu se omlouvám, ale myslím si, že ty už potřebuješ léky. Tvoje vidiny přešli do něčeho nebezpečného. Musí to tak být.... Tady jsem ti předepsal psychiatra, který ti předepíše léky.'' nezmohla jsem se už ani jediného slova. Převzala jsem si sice jeho lísteček, ale skoro ho ani nevnímala. Takže teď mě opravdu považuje za blázna? Možná jsem...ale jsem blázen z toho, že on ve mě ztratil naději.
Citát: Théodore De Banville
ČTEŠ
Beginning of the end | CZ
Fiksi PenggemarV tom opuštěném domě, na konci té liduprázdné ulici se nachází něco tajemného a kouzelného. Nikdy nikdo přesně nevěděl, proč ten dům přitahuje malé děti a nikdo nikdy nezjistil, proč každému připadá jako z pohádky. Uvnitř tohoto domu se ukrývají dve...
