Beginning of the end | CZ

Být zticha

Pomalu jsem začala otevírat svá slepená očka. Místnost byla v temnotě a já musela vyčkat, až si moje oči zvyknou, ale i přesto jsem nedokázala rozeznat věci od živé bytosti. Postavila jsem se na nohy a rukama před sebou jsem opatrně šla vpřed. Bála jsem se, že zakopnu a něco si udělám, protože kdyby se tak stalo, Intel by mě bral jako přítěž.

,, Velmi zábavné!'' Nadskočila jsem snad několik metrů vysoko. Intelův hlas mě vylekal k smrti. Stál vedle mě, ale byl tak tichý, že jsem ho vůbec neslyšela přijít. Pootočila jsem se jeho směrem a nahmatala jeho vypracované tělo.

,, Ehm...promiň,'' zvolala jsem a odtáhla od něho ruce pryč. ,, Ty vidíš dokonce i ve tmě?''

,, Ne, ale vidím lépe než-'' náhle se zarazil a já nevěděla proč. Potřebovala jsem zjistit důvod jeho náhlého mlčení.

,, Co se-'' Jeho ukazováček se dotkl mých rtů. Toto gesto mi dalo jasně najevo, že mám být zticha. Něco slyší nebo spíše někoho. Ale já nenáviděla toto úporné ticho a navíc když jsem nevěděla co se děje! ,, Inteli?'' Pokusila jsem se říci přes jeho prst, ale bylo to obtížné.

Rázem jeho prst z mých úst zmizel a jako blesk mě vzal kolem pasu a stáhl mě k zemi za jakýsi předmět. V té tmě jsem nerozeznala přesně, co to je, ale věděla jsem, že je to velké.

Slyšela jsem praskot podlahy a cítila její prohýbání. Někdo se k nám blížil.

Můj dech se mi zrychlil a srdce začalo tlouct ještě rychleji než kdy předtím. ,, Počkej tady!'' přikázal svým vůdcovským, krutým hlasem a hned poté potichu vstal se zbraní v ruce a opatrně odešel ode mě pryč. Můj strach ještě vzrostl, jelikož jsem si připadala bezbranná a jako na porážce jehňátek.

Praskot podlahy se přibližoval a přibližoval. Parketa, na které jsem seděla, se prohnula a já si uvědomila, že neznámý cizinec stojí jen kousíček ode mě. Rychle jsem si musela dát ruce na ústa, jelikož jsem dýchala hlasitě. Navíc jsem měla strašný strach, že vykřiknu.

Buď zticha, jen buď zticha!

Praskot se už neozýval. Proč mi moje intuice říkala, že jsem blíže a blíže smrti?