Beginning of the end | CZ

Kulka

Intel nedal najevo nic než jen to, že usilovně nad něčím přemýšlí. ,, Neměli bychom se tady zdržovat déle než hodinu. Jsou všude a jsou dobří stopaři. Jsem pořád na útěku...Mohl bych tě tady jednoduše nechat a odejít! Nebo rovnou zabít...''

Trochu mě zarazilo co řekl, ale nenechala jsem se poddat strachu. ,, Tak proč to neuděláš?'' 

Zlomyslně se usmál. ,, Jsi silná na člověka! Budeš se ještě hodit.'' Zadívala jsem se mu hluboce do očí. Dokázala jsem se vcítit do daného člověka a přečíst ho jako knihu. Všechny jeho pocity byly rázem moje pocity, ale někdy se stávalo, že jsem zjistila i to, co si myslí.

Vyděsila jsem se, když se mi objevilo v mysli jediné slovo, na které myslel. ,, Jako rukojmí?'' Žasla jsem. Trochu překvapeně povytáhl obočí, ale nic neřekl. 

Náhle cosi zašustělo v křoví. Nebyli jsme nijak hluboko v jeskyni, takže jsme to dost dobře zaslechli. Intel zbystřil. Okamžitě začal hasit oheň. ,, Schovej se!'' zašeptal mi a než jsem se stačila zorientovat, už byl pryč. Byl tak dobře schovaný, že jsem nějakou dobu žasla nad tím, jak to udělal. Jenže to byla chyba. 

Právě v ten moment do jeskyně vtrhli Rozparovači. Měli zvláštní kovovou výstroj a v rukou dřímali zbraň. Co je toto za pohádku? ,, Ruce vzhůru nebo tě zastřelíme!'' zakřičel jeden z nich. Nedokázala jsem je v tom stresu spočítat. Jeden ke mě přišel, přiložil mi cosi na čelo a já ztuhla. Právě to zapípalo. Je to dobře nebo špatně?

,, Prosím ne! Jen...jen jsem... Babičko!'' Voják ke mě sehnul zbraň a namířil mi jej na hlavu. Zavřela jsem oči a na tváři se mi začala kutálet velká slza. Semkla jsem si rty a čekala na smrt, jenže v ten moment slyším křik. Nemám odvahu otevřít oči. Ten zvuk je strašný! Jako kdyby se právě skrz nás prohnala smrtelně nebezpečná bouře a mě vynechala. 

Mezitím, než to ustalo, jsem přemýšlela nad tím, v jakém podivném světě jsem se to ocitla. Tohle není pohádka tohle je horor! Proč nejsem tam, kde jsem měla být. Jak ráda bych potkala Jeníčka a Mařenku. Místo toho čelím většímu nebezpečí než nějaké ježibabě, která by mě chtěla upéci.

Pomalu začínám otevírat oči a první, čeho se zděsím jsou mrtvá zakrvácená těla všude kolem mě. Moje šaty byly celé rudé. Ztuhla jsem. Dělalo se mi špatně z toho všeho. Možná mě chtěli zabít, ale tohle si nezasloužily. 

,, Pojď!'' Zakřičel náhle Intel, který čekal před jeskyní. Nepohla jsem ani brvou. Intel musel ke mě přijít a zatřást se mnou, abych se vzpamatovala. ,, Tady nejsme v pohádce! Tohle je krutá pravda... Teď musíme jít!''

Tady nejsme v pohádce! Tohle je krutá pravda...

Znělo mi v hlavě. Musí to s tím mít nějakou spojitost. ,, Chci zpátky!'' vydrala jsem ze sebe a poté se podívala do jeho očí. Chvíli nic neřekl. 

,, Fajn...'' Ustoupil stranou, abych mohla projít. Z jeskyně jsem vyběhla jako kulomet, jelikož jsem už nechtěla cítit tu všechnu bolest. 

Naposledy jsem se ohlédla na Intela, který kráčel opačným směrem než já a poté se vydala zpátky do lesa, kde na mě měly čekat kouzelné dveře, jež mě vrátí zpátky.