Beginning of the end | CZ

Centrum toho všeho

Les nás mírně chránil před ničivými účinky této bouře, ale stejně jsem se necítila bezpečně, jelikož každičkou chvilkou udeřil poblíž blesk, který způsobil vzplanutí několika stromů najednou. Tato bouře byla mnohonásobně silnější než taková jako u nás. Neměla jsem bouřky ráda, natož tuto.

Díky bohu se po hodině naší cesty začínala uklidňovat a obloha rozjasňovat. Nohy mě už příšerně bolely. Nebyla jsem ještě úplně zotavena takže jsem nevydržela tolik, co předtím. Vysílila jsem se, ale bála jsem se cokoliv říct. Jen bych zdržovala, proto jsem se na bolest snažila zapomenout zahájením rozhovoru. ,, Kam vlastně teď míříme? Už několik dní se prodíráme jenom lesem...''

Dlouhou chvíli neodpověděl. Nejspíš jsem mu za to nestála a proto jsem mírně sklopila hlavu a raději se snažila zapomenout na všechno to, co jsem vyřkla, když v tom odpověděl:

,, Míříme do hlavního města,'' bylo jediné, co mi řekl. Nadechla jsem se, abych mohla položit další otázku, jež se mi drala na jazyk, ale znovu jsem se zarazila. Proč se vůbec ptát, když mi stejně odpovědět nechce? Avšak si něčeho všiml, protože by jinak nezastavoval a nezaměřil ty své oči do těch mých. ,, Tam mě stvořily!'' dopověděl a hned poté chtěl zase pokračovat ve své cestě, jenže moje ruka v mžiku spočinula na jeho rukávě a tím ho zastavila. Nečekal to a tak sebou prudce škubl. Rychle jsem se zase odtáhla, ale přiměla jsem ho zastavit.

,, C-chci se vrátit domů!'' vyhrkla jsem slabým hláskem, který jsem vůbec neznala. V jeho pohrdavých očích jsem viděla hořkost. Nelíbilo se mu, že jsem tak slabá, ale už jsem toho měla všeho dost.

Lehce zlomyslně se usmál. ,, To sis měla rozmyslet dřív!'' A pokračoval svým tempem dál. Jak může být tak chladný?

,, Počkej!'' pokusila jsem na něj zavolat, ale protentokrát se neotočil. Stála jsem na místě jako přikovaná. ,, Prosím...'' vydechla jsem ještě. Vyřkla jsem to tak potichu, že normální člověk by tohle špitání nezaslechl, ale já věděla, že on ano. A také to potvrdil. Zastavil se a hleděl kamsi dopředu.

Srdce mi bušilo jako o závod, jelikož jsem nevěděla, jak zareaguje. A bušilo mi právem...

V momentě, kdy jsem to nečekala, se prudce otočil a během pár sekund stál zase v mé blízkosti. Tentokrát mnohem blíže. Shlížel na mě a v jeho očích jsem spatřila jiskřičky touhy. Touhy po smrti. Chtěl mi ublížit, ale něco mu v tom bránilo.

Vycenil své zuby a procedil: ,, Mohu tě tady nechat na pospas smrti, mohu-''

,, Ale neuděláš to...'' skočila jsem mu do řeči, na což nejspíš nebyl zvyklý. Vpíjel se svýma očima do těch mých tak intenzivně, až se mi z toho dělalo špatně. Něco mě k němu táhlo, avšak jsem věděla, že on to necítí stejně jako já. Jeho rty byly tak blízko těch mých, ale já věděla, že kdybych se jich dotkla, pohrdá mnou ještě víc.

,, Fajn!'' řekl tak nebezpečně, až to zabolelo u srdce. Otočil se na patě a pokračoval dál a já lehce vyděšeně pochodovala za ní