Beginning of the end | CZ

Ukaž mi hvězdy

Trochu opožděně, ale je tady :) Vytvořila jsem trailer na tento příběh. Pusťte si ho :) Nedala jsem si na tom moc záležet, takže to není úplně kvalitní, ale pojednává, co se stane tady v příběhu :)

Probudil mě ranní zpěv ptáků. Slunce už byla daleko nad obzorem a prosvítalo mi skrze závěsy do mého pokoje. Protáhla jsem se a pak jsem strnula. Musím babičce ukázat pravdu! 

Rychle jsem vystartovala z té teplé postele a oblékla se do svých všedních šatů. Dneska to byly rudé šaty s bílými puntíky. Mě osobně se líbily. Babička na ně však měla trochu odlišný názor. 

Seběhla jsem ty staré, ale překrásné schody a jakmile jsem oběma nohama dopadla na dřevěnou podlahu v hale, rozhlédla jsem se do všech stran. Venkovní dveře byly pootevřené. Babička nejspíš už pracuje na zahrádce. Rozběhla jsem se do zahrady a překvapilo mě, jak to tady půvabně vypadá. Nečekala jsem, že za tak krátkou dobu co tady jsme, se to tady může tak krásně změnit.

,, Už jsi vzhůru?'' zeptala se starší paní, která právě vykoukla z keříku posetý velkými bobulemi - borůvky. 

,, Ano.'' pronesla jsem slabě, jelikož jsem stále byla fascinovaná tou krásou.  Babička si sundala rukavice, položila je na zem a opucovala se. S milým úsměvem se na mě koukala. 

,, Tak jdeme?'' Na vteřinku jsem nevěděla o čem mluví, ale pak mi to došlo. Její radost z toho, že ji chci ukázat něco mimořádného do mě vlila novou energii.

Rozzářila jsem se jako sluníčko.,, Jasně! Pojď za mnou.''

Ani jsem si neuvědomila, že lehce poskakuji. Tohle mi připadal jako nejúžasnější den mého života, ale čím blíže jsme byly tomu kouzelného domu, tím ze mě ta radost začínala opadávat. Nezářil energií jako při každé návštěvě. Teď byl ochablý a bez špetky života. Začínala jsem se strachovat.

Lehce jsem položila ruku na dveře tohoto domu a hned pocítila, že je něco v nepořádku. Necítila jsem z něj nic. Byl prázdný. ,, Dneska je nějaký ochablý,'' pověděla jsem, ale i přesto dovnitř vstoupila. Pomalu jsem mířila k těm tajemným dveřím na konci této chodby a když jsem sáhla na jejich kliku, další varovné znamení. Nebude to fungovat. Babička se držela těsně za mnou. Pociťovala strach. Cítila jsem to. Vždycky jsem byla empatik, který dokázal uhodnou city toho druhého. ,, Dneska nejspíš nikam nepůjdu.'' A v tu ránu jsem dveře otevřela. Před námi se rozprostírala prázdná místnost, ve které nic ani nikdo nebyl.

,, Lucy?'' Babiččin hlas byl zvláštní. Bála jsem se jí podívat do obličeje, ale nakonec jsem se přemohla a udělala to.

,, Babičko prosím! Musíš mi věřit. Opravdu ty dveře vedou do tajuplného světa divů, jen...jen je víc unavený než kdy předtím. Musíme mu dát více času.''

,, Lucy!'' Sklopila jsem hlavu. ,, Odpusť mi, ale ... objednala jsem tě k psychiatrovi. Předepíše ti léky a všechno zase bude dobrý! Slibuji...'' Její ruka se blížila k mé tváři, ale já ji zavrhla. Nestála jsem o její pohlazení. Teď ne...