Beginning of the end | CZ

Kamenné srdce

Babička se usmála ,, To je dobrý, to už si udělám sama. Běž ven a najdi si nové kamarády.'' Vždycky pro mě chtěla jen to nejlepší. 

Ve svých žlutobílých šatech jsem vyběhla ven , kde teď v odpoledních hodinách, po celé ulici vládl život. Ty šťastné děti si skotačily a byly šťastní. Přimělo mě to k úsměvu. Teď navázat nějaký kontakt. Od malička jsem byla skromnější a zamlklejší dítě, které se nehrnulo do skupinky, ale chtěla jsem udělat babičce radost.

Potichu jsem docupitala k jednomu chlapci, jež byl ke mě otočený zády. ,, Promiň?'' zaklepala jsem mu na rameno a když se otočil, pokusila jsem se mile usmát. ,, Jsem tady nová a moc to tady neznám. Mohl by si mě tady provést?'' jeho pohled nebyl nijak přívětivý.

,, Sorráč, ale nemám čas!'' znovu se otočil ke mě zády a míč, jenž měl v ruce hodil na basketbalový koš. Povzdechla jsem si a pokusila se najít někoho, s kým bych se mohla seznámit, avšak nikdo mi nevěnoval pozornost. Pokaždé, když jsem na ně promluvila, pověděli, že nemají čas.

Ve mě začal narůstat smutek. Zase sama.

Zastavila jsem se uprostřed ulice. Nic jsem nevnímala, jen hlas v mém podvědomí, který mi vždycky radil v takových těžkých situacích. Koukni se kolem sebe. Musí tady být něco, co tě rozveselí. 

Automaticky jsem pohlédla směrem k tomu pohádkovému domu, jež mě uchvátil jako první, když jsem zde přijela. Bála jsem se tam jít, ale jelikož moje srdce bylo odolné a dobrodružné, vydala jsem se k němu.

Každičkým malým krokem, kterým jsem se k tomu tajemnému domu přibližovala, jsem cítila tu energii, který vydával. Život. Cítila jsem spoustu života a slyšela radostné hlásky dětí. Vypadal opravdu schátrale, ale čím blíže jsem k němu byla, tím více se podobal domu jako z pohádky. Měnil se mi přímo před očima. Zlatá záře ho obklopovala a měnila ho na dům mých představ a když jsem stála u jeho dveří, nevěřila jsem vlastním očím, že tady opravdu stojím. 

I přesto, že jsem věděla, že zde nikdo dlouhá léta nežil, zaklepala jsem. Kouzlem se mi dveře lehce pootevřely a já se usmála. Jako z pohádky...

Vstoupila jsem. Nejen, že mi z venku změnil přímo před očima, ale dokonce i vevnitř vypadal jako v paláci. Všechno bylo tak čisté, jasné. ,, Páni...'' žasla jsem nad tou nádherou. ,, A babička říkala, že bychom zde nemohli žít.''

Otáčela jsem se dokolečka a dívala se na vznešený strop v gotickém stylu. Lustr byl tak křišťálově lesklý, ale to nebylo jediné, co mě na tomhle domě uchvátilo.Ty dveře na konci se lišily vším. Byly masivní a pevné už na pohled. Jejich textura byla z ebenového dřeva. Byly...přitažlivé a já neodolala.

Přišla jsem k nim a pomalu je otevřela. Babička vždycky říkala, že se nemám hrnout do ničeho tajuplného a na pohled pofidérního, ale milovala jsem tyhle věcičky. 

Zahalilo mě světlo. Bylo tak intenzivní, že jsem musela zavřít oči a když jsem je znovu otevřela, nevěřila jsem tomu co vidím. Byla to zase nějaká moje iluze? Byla jsem zase v mém paláci mysli? Ne...tohle bylo skutečné, protože ten vzdoušek, jež mi způsoboval husí kůži byl skutečný. 

Stála jsem uprostřed podzimního lesa.

Tak a kde se to vlastně ocitla? :))