The Last Hero

Část 8.

Harry nevěděl kam s rukama dřív. Neustále si prohraboval vlasy, stejně tak jak to dělal, když byl nadmíru nervózní. Pochopil, že příští zkouška bude vyobrazovat jeho největší strach a tak se snažil připravit. Bohužel nevěděl čeho přesně se bojí nejvíc.

Byli to hadi? Vnitřnosti? Klauni? Opuštěná stará obydlí? Nebo snad ztráta nejbližších? Nedokázal ukázat prstem na to nejstrašnější. A proto se rozhodl vyhledat Louise, jeho dlouholetého přítele.

"Louisi?" zeptal se ho opatrně, když ho po asi pěti minutách našel. Celou dobu seděl ve své cele, zatímco všichni ostatní obývali společenskou místnost.

Jak vypadala? Popravdě, nic moc velkolepého to zrovna nebylo. Byla to jen obrovská bílá místnost, jakoby se tvůrci snažili, aby se zbláznili ještě před tím, než dorazí na zem. Prostor rozdělovala prosklená stěna, která však neumožňovala vidět na druhou stranu, protože sklo bylo mírně kouřové.

Všemu tomu korunovaly menší dveře, jimiž jste mohli přestoupit do druhé místnosti a stoly s židlemi na obou stranách, které byly samozřejmě taky bílé. Stoly byly perfektně kulaté, stejně tak jako židle, jenž neměli opěradla. Spousta hrdinů hráli třeba karty, o kterých Harry ani nevěděl, že tu jsou, ale valná většina si přeci jen povídala. Je nutné podotknout že Harryho a Niallův tým byly rozdělení. Jako správní nepřátelé.

"Louisi." zopakoval jeho jméno, aby upoutal jeho pozornost, když ho konečně našel s Liamem u stolu. O něčem se horlivě bavili, ale když k nim přišel tak hned utichli. Bylo mu to divné, protože Louis vůbec nebyl společenský typ, a taky protože se s Liamem neměli moc rádi.

"Co potřebuješ?" optal se ho jeho přítel nazpátek. Znělo to dost naštvaně, jakoby tím dával najevo, že jo ruší.

"N-Nic." vykoktal kudrnáč, kterého celkem vyvedlo z míry, že ho jeho nejlepší přítel právě taktně odmítl. "Jen jsem ti chtěl říct, že jdu za Zaynem."

"Aha," odpověděl, ale to už znovu přemístil pohled na Liama, se kterým se začali znovu bavit. Harry ani chvíli neotálel a namířil si to na druhou stranu obrovského stolu, kde seděl Zayn. Byl tam sám, tak doufal, že ho rušit nebude.

"Ahoj Zayne, můžeme spolu chvíli mluvit o samotě?" vyvalil na něj hned. Zayn se ani nepozastavoval nad tím, jak je jeho tón naléhavý. Pouze přikývl. Jakoby už předem čekal, že za ním s prosbou přijde.

"Jistě." mírně se na něj usmál a pokynul mu ať ho následuje do jeho cely. Jediné místo, kde by měli soukromí. 

"Co potřebuješ Harry?" zeptal se Zayn, který sledoval nervózního, zdálo se až zoufalého, Harryho, který přecházel po místnosti. Harry se na něj jen otočil a začal přemýšlet jestli vůbec udělal správně. Ale ano, udělal.

"Víš příští úkol bude nejspíš můj strach a já nevím co to je. Tedy, pořádně nevím. Mohl by ses mi kouknout do hlavy nebo tak nějak?" zeptal se ho Harry a zastavil se těsně před ním. Zayn na něj udiveně koukal, vstřebával jeho slova. Další zkouška bude jeho strach?

"Možná je dobře, že to nevíš. Ničeho se tak moc nebojíš, tak třeba žádná ani nebude." začal si dělat plané naděje Zayn, přestože věděl, že to takhle nefunguje. Potom se podíval na Harryho a nakonec s povzdechem přikývl. Dluží mu to. Opatrně chytil jeho spánky a podíval se mu hluboko do očí.

"Štípne to," varoval ho Zayn a v tu chvíli se dostal do tajemství Harryho hlavy.

Harryho ani tak netrápila bolest, jako to, že Zayn bude vědět všechna jeho nejhlubší tajemství. Trochu se bál, že to později využije proti němu, ale zároveň mu taky věřil. Ne víc než Louisovi, ale věřil.

Díval se Zaynovi přímo do očí, když se to stalo. Jeho dříve tmavě hnědé oči zaplavila vlna fialové, která celé jeho oko pomalu barvila. A přesně v ten moment, kdy tmavě fialová pohltila celé jeho oko, Harry omdlel. Vlastně ne tak dočista, jen mu přišlo, že ho jeho oči vtáhli dovnitř něj.

Viděl jen tmu. Samou tmu. Dokud se před ním nerozsvítilo a on neuviděl jen samé bílo. A pak to přišlo. Nástup všech jeho nejsilnějších vzpomínek už od narození.

Viděl strašné věci, o kterých doufal, že už je nikdy neuvidí. Začalo to tím, kdy se narodil do porodnice. Pak světlo znovu přebliklo a on ležel doma v postýlce jako roční děťátko, a kolem něj šlehaly rudé plameny. Den, kdy otcovi nepřátelé zapálili jejich dům a on málem uhořel.

Viděl svoji matku, sestru, příbuzné, ale pořád nic, co by mu připomnělo největší strach.

Jeho vidění znovu potmavlo a už znovu viděl. Akorát byl tentokrát o něco starší. Nejspíš šest nebo sedm. Stál v kruhu dětí jeho věku, které se mu kvůli něčemu smáli. Pak přistoupil starší, snědý chlapec, který ho bez váhání uhodil. Bolest necítil, ani když viděl, jak mu po tváři stéká krev. Chtěl svému mladšímu já pomoct, ale nešlo to. Kroužek ho pomalu obklopil a začal do něj zběsile mlátit. Volal o pomoc, ale nic z jeho úst nevycházelo. Nedokázal tomu zabránit.

Poté se už objevovali jen vzpomínky, kdy byl vždycky vyřazován z kolektivu. Nakonec, když už si myslel, že žádná hezká vzpomínka nepřijde, se objevil obličej Louise. Malinkého osmiletého chlapečka, který ho vzal za ruku a usmál se na něj. Jediný člověk, který se s ním chtěl kamarádit. Jeho světlo na konci tunelu...

Po chvíli uslyšel Zayn klepání na dveře a tak musel spojení rychle zrušit. Harry padl na zem, přičemž se ozvala menší rána. Zayn dotáhl Harryho rychle na menší postel, pod kterou se následně schoval. Otevřeli se dveře a v místnosti se ozvalo chození. Zayn se jen modlil, aby ten strážník odešel, což se po chvíli stalo.

"Zayne?" zeptal se ospalý Harry, který se právě probudil s bolestí hlavy a rozhlížel se kolem sebe, hledajíc Zayna. Ten vylezl zpod postele a podíval se na Harryho.

"Příště si to musíme lépe načasovat." zasmál se Zayn a posadil se k němu. Mimo zkoušky se nemohli používat schopnosti a všichni to moc dobře věděli.

"Tak co jsi zjistil?" zeptal se Zayn a podíval se na Harryho s očekáváním. Vědět, co se stane všem pomůže to zvládnout. Zayn musel překonat strach z vody. Co bude asi Harryho úkol?

"J-Já ani nevím." podrbal se na hlavě Harry. "Moc jsem toho neviděl. Jen pár věcí." sklesle přiznal. Pak začal Zaynovi vyprávět o všem, co mu ukázal. Od začátku až do konce, kdy poprvé poznal Louise.

Zayn byl už hodnou chvíli zticha, dokud se nerozhodl po chvíli promluvit.

"Já si myslím, že jsi svůj největší strach viděl." zašeptal a jemně mu položil ruku na rameno. Nechtěl ho vystrašit.

"Myslíš, že se bojím ohně, nebo malých dětí, kteří mě budou šikanovat?" zeptal se skepticky Harry, který mu mezitím nevěnoval ani jediný pohled.

"Ne," pokroutil hlavou Zayn. "Tvůj největší strach je to, že přijdeš o Louise."

"Cože?!" vyhrkl Harry, který se najednou zdál až moc čilý.

"Nedokážu to přesně určit, ale myslím, že ti ho nějak odeberou. Akorát, jak to celý nacpat do zkoušky, která bude pro všechny?" zeptal se sám sebe zamyšleně Zayn.

"Myslíš, že..." nedokázal to doříct Harry.

"Ano, myslím, že to tak bude." podíval se na něj se smutkem v očích hnědooký chlapec.

"Ty ho zabiješ."

***

"Nesmíš to nikomu říct, rozumíš?!" výhrůžně na něj ukázal kudrnáč. "Nesmí to zjistit."

Poté co se trochu zotavil a zestabilizoval své dýchání se rozhodl, že bude lepší, pokud to nikdo nebude vědět. Koneckonců celá tahle jejich akce byla striktně proti pravidlům.

"Slibuješ?" otočil se na něj naposledy Harry, když stáli u dveří od společenské místnosti. Měli se nenápadně připojit k ostatním a po zbytek dne dělat, jakože se nic nestalo.

"Slibuju."