The Last Hero

Část 42.

Louise zavrátila vlna nevolnosti. Lehce zavrávoral a nakonec se i rozhodl kleknout. Nechtěl vystavovat náhodě fakt, že by mohl z téhle střechy velice rychle sletět. Upustil střešní tašku, kterou doposud držel v ruce a promasíroval si spánky. Jakmile parkrát zamrkal a byl si jistý, že už vidí jasně a zřetelně, ne jako by potřeboval brýle se čtyřmi dioptriemi, rozhodl se rozhlédnout kolem sebe a zmapovat okolí.

Všechno, na co předtím nesáhl nebo nestoupl, bylo nyní rozmazané a poněkud mihotavé. Přesně jak čekal. Střechu si nějak dohromady dal, ale to, co bylo kolem ní už takový smysl nedávalo. Bylo velice těžké se zorientovat v prostředí, kde část byla rozmazaná a část prozměnu ne. Poté, co tak nějak vstřebal, co se stalo - tyhle přesuny byly pro něj vskutku náročné a doufal, že se to s častějším používáním třeba zlepší - rozhodl se začít hledat stín, který ho měl podle všeho vést.

Jenže jak ho přivolat? Tehdy v nemocnici potřeboval někdo, lépe řečeno Harry, pomoc. Stín se objevil téměř okamzitě. Ale teď? Louis se rozhlédl kolem sebe. Málem přitom uklouzl na volné střešní tašce, kterou tu zanechal. Teď tu nikde nebyl.

"Haló?" Louis se rozhodl pro komunikaci. Nebyl si sice jistý, jestli mu to stvoření může nebo nemůže rozumět, ale to, čím si jistý byl, bylo, že reagovat na hlas byla jedna ze základních schopností všech druhů živočichů. I stínů.

Rozhodl se nakouknout přes hranu střechy. Viděl přesně to, co čekal. Akorát si připomněl, že přední vchod do hotelu a jeho dělí asi dvacet metrů závratné výšky. A spousta dalších rozmazaných věcí.

Netušil, co dělat dál. Jak pokračovat. Vážně právě vyvolal svoji schopnost, aniž by věděl, jak ji dále rozvinout? Kdo mu s tímhle má vůbec pomoct? Beznadějně bloumal sem a tam, kopal do všeho možného, až se špička jeho boty střetla s již dříve zmiňovanou kachličkou. Nakopl ji, a jakmile tak udělal, sletěla z kraje dolů. Mladík nastražil uši a čekal až uslyší ten známý zvuk tříštění, ale k jeho velkému údivu se nic takového nestalo.

Aniž by se stihl podívat, kam kachlička vlastně dopadla, projel jím najednou takový studený, nepříjemný pocit, který mu po celém těle rozsypal husí kůží. Známe hvízdání a bzukot si rychle našli cestu k jeho ušním bubínkům. Před sebou nyní mohl opět spatřit to podivuhodné stvoření, které mohl vlastně tak trochu nazvat svým společníkem.

"Co mám dělat?" zeptal se ho. Něvěděl, co čekat. Zda-li odpoví lidským hlasem, znovu zabzučí, zmizí nebo udělá trojité salto, toť byla otázka, která ve vzduchu visela dost dlouho dobu, než se ji stvoření rozhodlo přetnout a vybralo si jednu z Louisových 'možností'.

Udělalo trojité salto.

Dobře, ne tak docela, ale bylo to blízko. Než se mladík stačil znovu nadát, přeletěl mu stín znovu skrz tělo - vážně se cítil, že se počůral, když se ho to stvoření takhle dotklo - a prudce jím trhlo na jednu stranu. Louis se polekal, zakopl a natáhl ruku vzhůru. Bylo už pozdě. Hrábl po čirém vzduchu, nic víc, a celou svou váhou začal padat dolů.

Znovu pocítil to nepříjemné svištění v uších a zvedání žaludku, kterého si dneska užil až až. Ale dopad stále nepřicházel. Místo onoho dopadu ho na zemi čekalo jen zjištění, že nic necítí. Jak to bylo možné? Obsahovala jeho nová schopnost snad kromě vidin i nekonečné bezpečí a nezranitelnost? Zamyslel se. Dávalo by to smysl. Přeci jen, byly to jen bludy, co viděl, ve skutečnosti by si nikdy nedokázal vybavit, jak různé věci vypadají nebo fungují. S tím tedy společně v balíku přicházela i nekonečná síla, skrytá v tom, že se mu vlastně nemohlo vůbec nic stát. Bylo to skoro jako imaginární svět z My Little Pony. Mínus ti poníci.