The Last Hero

Část 23.

Louis & Liam:

Louis si povzdechl a pohled přesunul do vody. Slzy se mu nahrnuly do očí a on je rychle setřel. Měl chuť se rozplakat a jít za Harrym, ale nemohl. Nechápal to. On ho chtěl hledat, ale strach mu to nedovoloval.

"Louisi?" zeptal se Liam, když po chvíli uslyšel mírné vzlyknutí. Podíval se na Louise, který bojoval se slzami a pláčem.

"Nech to být," řekl přísně Louis, postavil se a začal přecházet po místnosti. Snažil se vymyslet způsob, jak se dostat k Zaynovi, ale i tak se mu pořád v hlavě honila hádka s Harrym. Hádka. Snad poprvé za několik let se pohádali takto extrémně. Poprvé to bylo, když Louis políbil Harryho sestru, od té doby se zapřísahl, že jediný ke komu se bude tulit bude Harry. Pořád nad ním přemýšlí.

"Co Niall? Ovládá elektřinu, mohl by tam jít," řekl najednou Liam a Louis se na něj otočil. Na chvíli zapomněl, že tady vůbec je.

"To je dobrý nápad," přikývnul Louis a podíval se na vchod, kde zmizel Harry.

Louis se posadil na zem a v tu chvíli oboum hrdinům zakručelo v břiše.

"Půjdeme pro něco k jídlu? Určitě tam budou bobule nebo zvířata," oznámil Liam a Louis jen přikývl. Postavili se, ale Liam k němu došel a zatlačil ho zpátky k zemi.

"Jeden z nás by tu měl zůstat, kdyby se Harry vrátil. Třeba s Niallem," řekl Liam a poplácal Louise po ramenou. Ten jen opět přikývl a posadil se na zem. Podíval se na Liama, který se už od něj vzdaloval. Když už měl jistotu, že je opravdu pryč, propukl v pláč. Skrčil se do klubíčka a hlavu si schoval mezi kolena.

Proč dělá všechno špatně? Proč vždy vše jen pokazí? Vzpomněl si na Harryho oči a Louise popadl smutek nad ztrátou Harryho.

Harry:

Už asi pošesté mu do pusy vlezla hlína. Nepříjemně se rozkašlal a začal znovu nadávat. Nesnášel to tu, nejradši by už umřel. Jeho slzy ještě nestačili zaschnout a už se na ně lepila čerstvá hlína.

Než si ji stačil znovu otřít, objevil před sebou díru. Možná by do ní i spadl, kdyby neslyšel jakýsi zvuk. Okamžitě se zvedl, jenže se udeřil do hlavy a místo toho začal s novou salvou nadávek.

"Harry?" ozvalo se zespoda. "Harry, jsi to ty?" hlas plný naděje a vděku patřil Niallovi.

"Nialle!" křikl Harry nazpátek se spokojeným úsměvem.

"Díkybohu," propukl v pláč Niall. Už to holt neudržel. "Už jsem si myslel, že mě tu necháš umřít. Nikdy jsem nebyl šťastnější." vzlykl.

"Já bych tě nenechal." odpověděl Harry, který měl taky slzy na krajíčku. Vytáhl z kapsy bič a začal ho pomalu posouvat dolů. "Chytni se mého biče a polez." nařídil.

Nemusel ani dlouho čekat a Niallova hlava se objevila vedle něj. Jeho zarudlé oči v té tmě sice neviděl, ale kdyby jo, jistojistě by se znovu rozbrečel.

"Děkuju," znenadání ho blonďák objal. Harry to vůbec nečekal, ale s radostí ho pevně objal zpátky.

"Harry," odmlčel se Niall. "Chtěl bych se ti strašlivě za všechno omluvit. Měl jsem přijmout tvoji nabídku, abych se stal součástí týmu. Udělal jsem strašlivou chybu."

"To je v pořádku." usmál se na něj Harry. "Každý děláme chyby. Obzvlášť v takovýchhle podmínkách. Máš ještě pořád zájem se k nám připojit?"

"Samozřejmě," nanovo se rozbrečel Niall.

Oba dva tam jen chvíli leželi a navzájem se objímali. Nikdo by neřekl, že se jednou ocitnout v takovéhle situaci. Ale ani jeden ji nechtěl opouštět.