The Last Hero

Část 37.

Ráno se hrdinové probudili velice brzy. Byli na to z domova zvyklí. Tedy, spíš jen Liam byl na to zvyklý. Někteří naštvaně křičeli, že 'chtějí spát ještě pět minut, mami' a jiní se zase probouzeli do nového dne s obavami, co je čeká a co tu vůbec dělají.

Skoro nikdo si nepamatoval na jejich přesun sem, na planetu Zemi. Bylo to velice hektické. Dalo by se říct, že jediný Liam věděl, kde jeho hlava stojí a proto se prozatím rozhodl chopit velení.

"Vstávejte, kluci. Žádná maminka tu pro vás na Zemi není. Nyní je to jen nás pět." jeho tvrdý a neúprosný hlas se odrážel od uší všech ostatních hrdinů, kteří jen mrzutě nadávali a pokoušeli se vyhrabat z teplých postelí. "Břemeno záchrany téhle planety je na nás."

"A to ta záchrana nemůže počkat," odmlčel se Harry, načež zamžoural na digitální hodiny vedle jeho postele, které ukazovaly sedm hodin ráno. "Tak dvě, tři hodiny?"

"Ne." odsekl Liam.

"Jak můžeš být furt takový?" vyhodil ruce do vzduchu Niall, který svou snahu už vzdal, když mu došlo, že dřevěné parkety vedle jeho postele byly studenější, než ta mrazivá pustina, přes kterou musel ještě před pár dnama pobíhat.

"Protože nikdo jiný takový není." otočil se na něj jeho přítel. "Bůhví, kde byste teď beze mě byli. Aspoň jeden z nás tu musí mít trochu rozumu."

"Takže vstáváme, jdeme na snídani a pak se hned vydáme do ulic. Netušíme, jaké to tady je, co se bude dít a kolik máme vůbec času." popostrčil je všechny ještě jednou, přičemž Zayna, který se doteď ještě ani neprobudil, dloubl do žeber.

"Já tedy zastávám názoru, že tady vážně žádná záchrana není potřeba." promluvil Harry, když viděl, jak se zbytek jeho týmu pomalu sune z pokrývek a souká se do včerejšího oblečení. Někteří z nich-ku příkladu Louis a Niall-se odebrali do koupelen.

"Myslíš, že by nás sem posílali jen tak pro nic za nic?" nadhodil znovu Liam. "Kdyby věděli, že je to tu v pořádku, tak jsme teďka doma. Jenomže někdo odsud podal signál, že se Země hroutí a my musíme zjistit kdo, případně co, to bylo."

"Dobře, Liame." zívl Zayn. "Chápeme tě."

"To rád slyším." usmál se hnědovlasý. "Sejdeme se na snídani za čtvrt hodiny. Tam pořádně probereme, co se bude dít dál." Liam se rozešel ke dveřím, ale nakonec se ještě zastavil a promluvil na Zayna.

"A ty se, prosím tě, dej trošku dohromady. Vypadáš, jak kdyby tě přejel parní válec."

* * *

Když se hrdinové dali jaksi do pořádku, rozešli se po chodbách směrem do jídelny. Liam vypadal velmi čile, jeho úsměv na tváři zářil, jako hvězdy na noční obloze, přičemž si pobrukoval písničku, kterou slyšel ráno v rádiu.

Niall a Louis si dali studenou sprchu, která je také dokázala probrat, ovšem nebyli v takové náladě, aby si prozpěvovali a usmívali se.

Harry se probral a vyhrabal se z postele, což pro něj byl nadlidský výkon (ještě, že to nebyl člověk, ale superhdina). Jeho oči doslova křičeli, jak jsou unavené a on jen ztěžka pletl nohy vedle sebe, aby se to podobalo chůzi.

A Zayn? Dalo by se říct, že byl stále ještě v polospánku. Jeho vlasy připomínaly vrabčí hnízdo na hlavě, stačilo do nich dát ptáka a bylo by to dokonalé. Bojoval s očními víčky, které se chtěly zavřít a sám měl pocit, že by mohl usnout klidně při chůzi. Jeho rty opustilo hlasité zívnutí, dokud ovšem nevrazil do Harryho, který se zastavil v chůzi. Překvapeně pootevřel oči a přimhouřil je.