The Last Hero

Část 45.

***nyní již v Louisově mysli***

Zayn & Louis:

Znáte takový ten pocit, kdy vás obklopí hustá temnota a vy téměř nemůžete dýchat? Nic vás nedrží, žádná síla ani tlak na vás nepůsobí, je to jenom ta dáma v černém, která kolem vás obchází jako hladový vlk. Mnoho lidí tohle prožívá zejména ve chvílích naprosté úzkosti, zoufalství nebo dokonce i ve spánku.

A jak mohl někdo tušit, že zrovna takhle bude Louisova mysl vypadat?

Sotva se Zayn ponořil do transu, jenž měl umožnit napojení na Louisovu mozkovou frekvenci, už tušil, že je něco špatně. Bylo to jako takový chladivý pocit, dotek, který ho zezadu šimral a přidával na intenzitě, až se posouval blíž a blíž. Pohlcoval každý milimetr jeho pokožky, skoro jako dmýjící se oheň, lapající po vzduchu a čemkoli, co by mu umožnilo žít aspoň o chvíli déle.

Avšak Zayn nemohl riskovat odpojení, aniž by se Louisova mysl řádně načetla. Jeho 'spojení' fungovalo na podobném principu jako spojení počítače s nějakým přenosným zařízením. Pokud jste nezajistili řádné odpojení v databázi, mohli jste riskovat narušení přenášených dat, neúplný přenos a v tom nejhorším případě korupci jednoho ze zařízení. Taková šance byla sice velice malá, ale jelikož se jednalo o Louisovu mysl - a potenciálně tedy o korupci jeho vlastních nebo Zaynových myšlenek - nemohl nic takového ani zkoušet.

Cítil tehdy před sebou celé Louisovo roztřesené tělo. Najednou mu byl tak otevřený jako nikdy jindy. Vnímal vše - tlukot jeho srdce, proudění krve, průchod myšlenek i strach, což byla právě ta emoce, před kterou se zdráhal spojení dokončit. Jakákoliv sebemenší chyba by mohla znamenat obrovské nebezpečí. A Zayn moc dobře věděl, že mysl nejistého a strachem zkrouceného člověka byla obzvlášť zrádná.

Dotkl se bříškami palců Louisova čela a přesně v ten moment bylo jejich vzájemné propojení zpečetěno. Náhlá síla je vymrštila vzhůru tak rychle, až mohli oba dva zřetelně cítit, jak jejich těla, ty nepotřebné skořápky, opouští jejich duch. Najednou to byly jen dvě odlišné části, jako by k sobě nikdy v minulosti nepatřily. Ta část, která byla schopna citového vnímání, neboli oni sami, byla pohlcena nekonečnou tmou, představující mysl navštěvovaného.

"Louisi." zašeptal do tmy. Doufal, že ho dotyčný slyší.

"C-Co se to děje? Kde to jsme?" zněla odezva.

"V tvé mysli, Louisi. Jsme v tvé mysli."

Chvíli se nic nedělo. Oba dva chlapci se snažili uklidnit svoje dýchání a srdeční tep do normálu. Jejich oči se taktéž přizpůsobovaly tmě. Zanedlouho mohli vidět obrysy předmětů, zdi a slabounké světlo, které se v té neskutečné černotě míhalo ze strany na stranu.

"Uh-" zasténal tmavovlasý hrdina, načež se s velikou námahou postavil. "Musíme za tím světlem, Louisi." zavelel.

Zayn vykročil vpřed. Dlaněmi ohmatával vlkhou zeď, aby měl alespoň nějaký záchytný bod, který by mu umožňoval se přinejhorším vrátit zpátky.

V podivuhodné jeskyni (jestli se to tak dalo nazvat) taktéž panovalo ticho. Naprosté ticho. Ani světýlko na konci chodby nevydávalo žádný zvuk, což bylo matoucí. Jen se houpalo tam a zpátky, v podobě majáku, který nyní hrdinům svítil na cestu.

Najednou něco vrzlo.

"Co to bylo?" nadskočil vylekaně Louis, který nyní stál v těsné blízkosti Zayna.

"To je moje noha. Není tak zcela úplná, jestli si pamatuješ." objasnil. Už si na svoji ocelovou náhradu jakžtakž zvykl, co se týkalo využití, avšak to samé se nedalo říct o jejím vzhledu. Pokaždé, když v noci ulehával ke spánku, nemohl přestat přemýšlet nad tím, jaké by to bylo bývalo, kdyby do soutěže vybrali někoho jiného místo něj. Mohl by teď být se svojí rodinou? Měl by svoji nohu? Nebyl by už tou ohavnou zrůdou, za kterou sám sebe považoval?