The Last Hero

Část 25.

Niall & Liam:

"Tak jo, jdu na to." mluvil sám k sobě Niall, i když dobře věděl, že ho Liam slyší. Snažil se nějak povzbudit, ale nějak mu to nešlo. Nikdy nebyl na takovéhle sólové hrdinské výstupy do neznáma, kdy nevíte, co vás čeká.

"Zvládneš to, Nialle." zabručel až přehnaně veselým hlasem Liam. Snažil se znít, věrohodně, ale taky se celkem bál. Louis jim ani pořádně nevysvětlil celou situaci s tím, co viděl a proč to vlastně viděl.

"To pochybuju, ale když už," pokrčil rameny Niall. Teď už si vážně šeptal tak, aby to slyšel jen on. "Lepší umřít jako hrdina, který se snažil zachránit tým, než jako člověk, který spadl do díry a umřel hlady." a s těmi slovy skočil šipku do vody.

Louis:

Louis si mezitím v hlavě vše srovnával. Nebylo to asi vůči Harrymu fér. Otočil se zpět do jeskyně a zadíval se dovnitř. V hlavě se mu vynořila vzpomínka jak se s Harrym poprvé potkali. Už v tu chvíli to bylo velké přátelství a teď ho má zahodit jen kvůli soutěži? Louis se postavil na nohy a rozešel se zpět do jeskyně.

"Kde je Niall?" zeptal se zmateně Liama, když ho nikde neviděl.

"Ve vodě." odpověděl stručně Liam a pohled znovu upřel do vody. Nervózně si kousal spodní ret a vyhlížel, kdy hrdina vypluje zpátky na povrch.

"A-"

"Harry šel tam." nenechal Louise ani domluvit a ukázal prstem směrem do jeskyně, jelikož moc dobře věděl, na co se chtěl Louis zeptat. Brunet jen přikývl a rozešel se do jeskyně s úmyslem najít Harryho.

Harry:

Postával u místa, kde se svažoval strop jeskyně, přesně u bodu, kdy jste si museli vlézt na čtyři, abyste mohli pokračovat dál. Byla mu zima, ale nehleděl na to. Nebylo se ani čemu divit, venku byla tma, něco kolem půlnoci, uvnitř jeskyně topící zařízení asi neměli a tenké obleky, které jim tvůrci přidělili byli možná na začátku v tom parném vedru výhodou, ale teď už tomu tak nebylo. Litoval toho, že si strhnul na začátku rukávy. Teď by se mu náramně hodily.

Uslyšel za sebou kroky. Neviděl tam, ale i přesto věděl, že je to Louis. Tak nějak to cítil. Liam by za ním asi nešel a lehké povzdechnutí opravdu jen naznačovalo tomu, že před ním stál jeho přítel.

"Harry?" promluvil jako první Louis. Jeho hlas pronikl tichem jako neřízená střela, ale Harry byl za tu střelu ohromně rád.

"Ano, Louisi?" odpověděl na to. Vůbec před sebe neviděl, takže mohl jen tušit kde je.

"Chtěl jsem se ti omluvit." povzdechl si hrdina a pomalu se přiblížil ke kudrnáči. Aby na sebe upozornil, jemně se dotkl jeho dlaně, kterou však Harry uchopil a lehce ji stiskl v té své. Dalo by se říct, že se tak nějak drželi za ruce.

"A za co prosímtě?" řekl na to Harry. Oběma se rapidně zrychlil dech a tlukot srdce. Sám Harry slyšel ten Louisův až k němu.

"Neměl jsem na tebe tak vyjet." vyjasnil to Louis. "Ani na Nialla." přidal rychle.

"Ne to ne," skočil mu do řeči Harry. "To já bych se měl omluvit, jsem strašný-" chtěl pokračovat, ale Louis ho přerušil pevným stiskem na ruce.

"Ne." upozornil na sebe. "Já jsem na místě viny a já se chci omluvit." zhluboka se nadechl a pokračoval.

"Nepřišel jsem pro tebe, protože jsem se tě bál. Viděl jsem, jak jsi zabil toho ryšavého a to mě vyděsilo, víš? Takového tě ještě neznám." posmrkl a upřel pohled před něj tam, kde tušil, že stojí Harry.