The Last Hero

Část 30.

Niall:

Niall se stále potácel za stopami. Zdály se mu nekonečné. Přišlo mu, že pořád chodil dokola. Neustále. Došel k další stopě a zoufale vykřikl.

"Toto už je nekonečné!" zařval a padl na kolena. Několikrát udeřil pěstí do sněhu a pocítil slzy. Chtěl zpět svůj tým, chtěl zpět své bratry. Tak moc mu přirostli k srdci.

"Jestli je chceš, bojuj o ně." ozval se tichý hlásek v jeho hlavě. On si jen povzdechl a narovnal se. Utřel si své slzy a zhluboka se nadechl. Byla mu zima, ale vztek, který proudil v jeho krevním oběhu ho jakžtakž zahříval. Postavil se znovu na své nohy a rozešel se dál.

"Tak moment," řekl rychle a otočil se. Oči se mu štěstím rozzářily, když uviděl ledový palác, kam směřovaly stopy. Tam museli být. Okamžitě se tam rozběhl, ignorujíc mráz a únavu. Nyní ho zaplavilo štěstí, že opět shledá svůj tým. Když ovšem doběhl k mostu, který byl dlouhý několik metrů a tlustý jen několik desítek centimetrů, ten pocit vítězství ho přešel.

"To už snad tvůrci nemůžou myslet vážně." zasyčel a podíval se do propasti. Pokud spadne z mostu, bude ho čekat pěkně dlouhý pád. Vzal kamínek do ruky a hodil ho do propasti.

"Jedna, dvě, tři, čtyři," začal hrdina počítat sekundy, které zbývaly do dopadu. Skončil u dvacítky, jelikož rána se pořád neozývala. Niall hlasitě polkl a podíval se na most. Unese ho vůbec? Opatrně tam položil jednu nohu a skousl si dolní ret. Možná ano.
Co bylo ale horší, na druhém konci mostu, u brány, byla další monstra. Tentokrát ale byla odlišná od těch několika metrových bestií, co vážily snad tuny. Tito byli menší a mohli komukoliv připomínat malé skřítky s bílošedou srstí a obrovskými, špičatými zuby. Chránili vchod do paláce, kde byli čtyři hrdinové.

"Tak na to jdeme." zamumlal si Niall pod nosem zrovna, když se chystal vkročit na vratký most z ledu, ze kterého taky nebyl nějak zvlášť nadšený, protože se bál, že led bude klouzat.

Ale v půli pohybu, ještě před tím, než položil chodidlo na studený povrch, se zastavil. Každý, ano každý z nás, žádné výjimky, když narazí na překážku, která mu ohrožuje život, se zamyslí, jestli má vůbec cenu to dělat.

Mělo cenu jít zachránit jeho přátele? Byli to vůbec jeho přátele? Louis se tedy tak nechoval. A co ostatní? Mohl jim vůbec věřit? Proč by se nemohl otočit a odejít? Takhle by aspoň měl z krku další konkurenci.

Čím víc se Niall koukal dolů z mostu, tím víc ho přepadal pocit, že to nemá dělat. Nikdy nebyl moc do hrdinských činů, i když to byl hrdina, a obzvláště nesnášel, když musel něco dělat pro někoho jiného než sebe a riskovat přitom život.

Nikdy totiž pořádné přátele neměl. Schválně je uvedeno 'pořádné', protože takové ty přátelé na chvíli, každý známe. Niall nikdy nepotkal někoho, kdo by se za něj postavil. Nikdy. A proto měl teď problém to udělat pro někoho jiného.

"Neudělám to." rozhodl se a nohu stáhl zpátky. Ruce se mu začaly nepříjemně potit stejně tak, jako zbytek těla, který obléval studený pot.
Ale tihle 'přátelé' mu za tu dobu doopravdy přirostli k srdci. Kdo ho zachránil, když spadl do té díry? Nikdo jiný než Harry. Kdo ho nakrmil, když měl hlad? No přece Liam. A Zayn? Ten svůj vděk snad dostatečně vyjádřil, když ho vytáhl z té podivné vody.

Měl je všechny rád. Ať se jednalo o Liama, Harryho, Zayna nebo dokonce i Louise. Byli pro něj jako bratři. A čím víc si to Niall vymlouval, tím víc věděl, že je to pravda.

"Půjdu. Zachráním své přátele." rozhodl se pevně a znovu nakročil na most. Teď se styděl za to, že vůbec pochyboval o tom, že by pro ně nešel. Harry by to pro něj přece udělal, no ne?

Velice opatrně přešel po celém mostě, přičemž se snažil nedívat dolů. Pevně se držel zábradlí, které div nedrtil ve svých silných rukách. Jeho klouby zbělaly a začaly o sobě dávat vědět, když už byl u konce.
Jenže pak nastal další problém. Co ty nestvůry?

Jeho báznivý pohled se setkal s několika páry očí těch zvířat, která se naštěstí zatím nepohla z místa. Niall se jen ušklíbl a nastavil ruce v útočnou pozici. Věděl, že tyhle malé potvory svojí silou jednoduše přemůže. Jenže, když natáhl ruce—nic se nestalo.

Mhouřil oči, zapojoval všechny mozkové buňky, všelijak pohyboval rukama, ale stále nic. A v tom to Niallovi došlo.

Je tu zima. Zima a sníh. Co když ho tohle prostředí oslabuje? Je tohle jeho strach?

O tomhle Niall vůbec nepřemýšlel. Najednou jeho tělo uzavřel panický strach. Jeho hrdlo se sevřelo a bylo pro něj těžké dýchat. Jeho plíce ho začaly pálit a on měl chuť brečet.

Elektřina produkovala teplo. A teplo je samozřejmě protiklad zimy. Je možné, že jeho síly tady nefungují?

Se slzami v očích se znovu pokusil něco udělat, přičemž ho oči těch stvůr bedlivě sledovaly. Zdáli se celkem klidní, vůbec na něj neútočili. Aspoň zatím.

"To ne!" vykřikl hrdina a zběsile se chytl za vlasy. "To není možné!"

Teď už byl jen normální člověk. Byl jako každý druhý, nebyl ničím výjimečný a neměl se čím bránit. Neznamenal bez svých sil absolutně nic.

Jeho tělem proudil strach a panika. Párkrát couvl dozadu, dokud nenarazil do zábradlí. Rychle se podíval kolem sebe a snažil se najít místo, kde by se mohl schovat. Přinejmenším se aspoň chtěl vzdálit od propasti, přes kterou právě přešel.
"Sakra!" vykřikl, když se ta monstra rozběhla a dříve klidnou mimiku začaly nahrazovat vyceněné tesáky. Chvílemi Niallovi připomínali divoké psy.

Nezmohl se na nic jiného, než na to, že začal běžet, co mu nohy stačili. Věděl, že ho co nevidět doženou. Momentálně toužil po Louisově rychlosti, ta by se mu velice hodila.

Už cítil, jak jsou za ním, co chvíli byli blíž. Jedno ze zvířat se k němu v běhu natáhlo a dráplo ho do nohy.

"Aaaaaa!" vyjekl bolestí Niall. Bez rozmyslu se otočil a rychlým tempem, s mírným pokulháváním se vydal zpátky ke propasti. Měl menší plán.

Když už byl jen několik metrů od okraje, změnil směr tak rychle, že dvě nestvůry nestihly zareagovat a namířili si to přímo do propasti. Niall vnitřně zajásal, když uviděl jejich těla, jak padají dolů.

Okamžitě se otočil, což třetí zvíře nečekalo a vší zbylou silou ho zdravou nohou kopl do propasti. Zvíře se chtělo bránit, ale nestihlo nic víc, než jen další škrábnutí na Niallovu pravou nohu. Pak už následovalo své zbylé dva společníky pádem k smrti.

Až teď měl hrdina čas prozkoumat svoje zranění. Pohled přemístil na své nohy. Pravá, kterou mu stihli právě poškrábat, na tom byla rozhodně líp, než levá. Stopy po škrábnutí skoro vůbec neprotrhly látku, která byla pevná. Ovšem to samé se nedalo říct o druhé noze.

Kalhoty na levačce to už nevydrželi. Niall se rozhodl kus látky, který se skoro celý odtrhl, odtrhnout úplně. Odhalil se tak tím jeho kotník, který rozhodně bolel nejvíc a taky krvácel. Byla zima a Niall už nehodlal trhat další kusy jeho drahocenného obleku. Vykašlal se na nohu a do jistých mezí ji začal ignorovat. Měl důležitější věci na práci.

"Co teď?" zeptal se sám sebe a podíval se na vstup, který dříve chránili ti psi. Netušil, co ho uvnitř pevnosti čeká a upřímně se toho poněkud bál. Doufal, že ho budou tvůrci šetřit, i když uvnitř věděl, že to nebude tak růžové, jak by chtěl.

Pokud je tohle jeho strach, tak bude taky řádně trpět.