The Last Hero

Část 22.

Liam & Louis:

"A co jsi chtěl jako dělat? Spadnout do propasti?!" vykřikne naštvaně Louis a začne kolem sebe všemožně máchat rukama. Otočí se k Liamovi zády a začne si prohlížet jezero. Přimhouří oči, když uslyší nárazy vln a jemné vibrace.

"Co zas děláš?" zeptá se naštvaně Liam, když uvidí Louise, jak poklekává u jezírka. "To už jsem zkoušel, voda je vřelá a navíc plná elektřiny," oznámí po chvíli Liam a nohou rozkopne nápis, který zde složil z kamenů.

"Něco tam dole je," zašeptá Louis a víc se nakloní k vodě, aby tam lépe viděl. Snažil se rozeznat, co je na hladině, ale na to byla voda až moc tmavá. Nebyl to čistý pramen, byl temný jako noc. Louis si povzdechnul a zkusil dát ruku do vody. Hned si ji ovšem stáhl k tělu a sykl.

"Jako bych ti to neříkal." ozval se otráveně Liam. "Vede tím elektrický proud." hned se ale jeho výraz ve tváři změnil na zvědavý.

"Co myslíš tím: Něco tam je?" zeptal se zmateně. Zvědavost mu nedala a tak si klekl vedle Louise a také se zadíval do vody. Louis ruku znovu natáhl k vodě, pokoušejíc se jí znovu dotknout. Vtom ho ale zastavil Liam, který mu chytil ruku.

"Blázníš, chceš se znovu spálit?" zmateně a možná už rozhořčeně se ptal Louise. Nechápal co má za lubem, pokud se chce usmažit a skočit do vody už mu ani nebude bránit.

"Věř mi," podíval se na Liama Louis a věnoval mu lehký úsměv. Liam ho tedy po chvíli přemlouvání pustil, ač se mu to nelíbilo. Louis se znovu naklonil k vodě a jemně se jí dotkl bříškama prstů. V tu chvíli se mu před očima zjevil obraz Zayna, bublající vody a následně jak někdo klesá k hladině.

"M-Myslím," zakoktal se. "Myslím, že tam je Zayn."

***

Niall:

"Někde přece musí být východ!" zařval Niall, který došel ke slepé uličce. Rukama začal vztekle mlátit do hliněné zdi. Pokoušel se probít ven, i když věděl, že to asi nepůjde. V jeho žaludku začalo kručet a on jen zoufale opřel své čelo o tvrdý povrch.

"Prosím," zašeptal do ticha. Snad jako by ho měli tvůrci hry vyslechnout a pomoct mu. Sesunul se na zem a koukal na chladnou zem, která ochlazovala jeho končetiny.

Myslel si, že je ztracen, ale najednou uslyšel kroky.

Kroky?

Nadějně zvedl hlavu a následně slyšel slova. Ten chraplavý hlas poznával...
Ale jak se dostal do jeskyně?

Postavil se a podíval se za sebe, ale viděl jen prázdnou místnost. Potom ho to napadlo. Ty stěny nemůžou být tak silné. Možná ho slyší zvenku.

"HEJ! HEJ JE TAM NĚKDO?!" zařval a znovu začal mlátit pěstmi do zdi.

Harry:

Harry se už ani nenamáhal zvedat hlavu, aby se rozhlédl. Prostě šel za nosem a vůbec neřešil, že se prostředí kolem něj rapidně mění. Co nevidět už namísto balvanů, keřů, kapradin a lesní zeleně míjel vysoké stromy, houštiny a písčitý povrch.

Za normálních okolností by si lámal hlavu, jak se sakra dostal strom do pouště, ale jelikož dehydratace jeho mozkové buňky dočista vysušovala, musel si to vynahradit tím, že absolutně vypojil myšlenkový pochod. Začal si různě pobrukovat a prozpěvovat, cítil se šíleně, ale zato volně.

"Kolem duní vítr z hor," začal si pobrukovat známá slova ukolébavky, kterou mu vždycky před spaním zpívala matka. "Písky časů vstaly," pokračoval.