Elya z Lymeru

Seznámení

Vydupu po dřevěných schodech do mého pokoje v horním patře. Hodím tašku ke dveřím a zavřu. Bydlíme ve velkém, čtyřpatrovém domě, co celkem připomíná domy ze starých filmů. Máme dokonce i služebnictvo a zahradníka, starého Toma, který skoro nikdy nemluví . . .Podobně jako můj otec. Mě to ani nevadí, vím, že otec mě má rád, ikdyž je spíš . . .melancholický typ.

Můj pokoj by byl docela velký, nebýt velké manželské postele, která zabírá třetinu místnosti. U stěny pak pracovní stůl, skříň . . . a po zemi hromada knížek. Vrhnu letmý pohled na sedmkrát přečtených sedm dílů Harryho Pottera, Rafaelovu školu, Magisterium, . . . A pak různé staré knížky z naší knihovny. Trochu se zastydím, když vidím otcovi milované knížky poházené po modrém (moje oblíbená barva) koberci.

Snažím se je nějak urovnat a přitom zabloudím pohledem do zrcadla v rohu, v mahagonovém rámu. Nevypadám . . .úplně běžně. Mám alabastrovou pleť, abnormálně velké, zářivé ledově modré oči, tmavé obočí a tomu bílé vlnité vlasy do půli zad. Pro některé dokonalost sama, ale otec mě naučil si na vzhledu zas tak nezakládat.

A abych to podtrhla, jmenuju se Elya, což taky není zrovna nejobvyklejší, ale pojmenovali mě tak rodiče . . .aha, já na to zapoměla. Můj otec totiž není můj opravdový otec, mé pravé rodiče nikdo nezná, našli mě, na prašné cestě poblíž lesa. Kdyby mě chtěli nechat umřít, položili by mě přímo do lesa, a kdyby chtěli, aby se o mě někdo postaral, položili by mě blíž k vesnici. Takže . . .jim asi něco muselo zkřížit plány . . .nebo . . .to se asi nikdy nedozvím. Našli mě v zavinovačce s vyšitým jménem. Jen doufám, že to třeba nebylo jméno firmy, co ty zavinovačky vyráběla.

Možná si řeknete, jaký jsem chudák, že jsem přišla o rodiče, ale u otce se mám dobře, nic mi nechybí, a na pravé rodiče si stejně nepamatuju, tak co? Přemýšlím mezi procházkou po zahradě, anebo zavrtáním se v kožené klubovce v knihovně,? Rozhodnu se pro zahradu.