"It's my job!" // H.S. ff

2nd part

Nasednu zpátky do auta a rozhodnu se trochu vyspat. Alespoň do soumraku.
Jsem trochu nervózní, že by snad mohl nějakým způsobem utéct, i když to bylo celkem nemožné, když byl spoutaný.
Sklopím sedadlo a zbraň schovám zpátky do tašky, aby mě netlačila do zad a pak se opřu. Ujistím se, že je zamknuto a zavřu oči. Po pár minutách spadnu do neklidného spánku.
Probudí mě až paprsky vycházejícího slunce. Okamžitě se proberu a až teď mě napadne použít skryté okýnko na zkontrolování Harryho.
Odtáhnu černý kryt a trochu se přiblížím. Harry leží uprostřed na zemi a zdá se, že spí. Vlastně mě to celkem udivuje, protože žádný zajatec si nikdy takhle nezdřímnul. Všichni očekávali smrt, prosili, řvali, kopali,... On byl jiný a pěkně divný.
Zaklapnu kryt zpátky a nastartuju. Jsme od Londýna teprve kousek, ale za chvíli budeme u trajektu. Najedu zpátky na hlavní cestu a šlápnu na to. Je krásný, slunečný den a musím si zapnout klimatizaci, abych horkem neumřela. Jenže mi začne strašně kručet v břiše, proto zastavím na osamělé benzínce. Natankuju stejně obyčejně jako každý jiný člověk. Jako bych vůbec v dodávce neměla uvězněného jednoho člena z nejslavnější anglické skupiny současnosti.
Na benzínce ještě koupím nějaké jídlo, pití a pak se rychle vrátím k dodávce. Chvíli pokračuju v cestě a snažím se najít nějakou postranní cestu, kde bych mohla udělat menší přestávku.
Najdu perfektní místo, které je z obou stran obklopeno polem a naposledy tam zřejmě jel jen nějaký traktor. Ten bych slyšela z dost velké dálky na to, abych mohla kdykoliv zmizet.
Otevřu kryt okýnka, aby do kufru svítilo světlo a s jídlem zamířím za Harrym.
Vypadá skoro znuděně, když otevřu. Opírá se o zeď a jen tam tak sedí. Přistoupím k němu a přivřu za sebou dveře kufru.
Natáhnu se k němu a on sebou trochu škubne, ale já se nenechám odradit a odmotám mu složité uzly kolem rukou. Když provaz sundám, Harry si promne zápěstí svými dlouhými prsty. Má na nich pár prstýnků.
Pak mu rychle strhnu pásku a on pevně stiskne víčka.
„Na," podám mu bagetu se sýrem. „A opovaž se začít řvát. Klidně tě tu nechám hladovět celou cestu," varuju ho. Nejdřív se na mě zahledí a pak nejistě bagetu přijme.
„Není otrávená?" Zeptá se a prohlíží si jí ze všech stran.
„To můžeš zjistit," protočím oči a zakousnu se do svého jídla. Břicho konečně přestane protestovat. Až když jsem v polovině jídla, Harry se poprvé zakousne a přežvykuje tak dlouho, až mám chuť mu jednu vpálit.
Stihnu dojíst svoje jídlo a pak asi ještě pět minut čekám, než to dojí taky. Ale je teprve v polovině. Tak mě to vytočí, že mu tu bagetu vytrhnu z rukou a vyhodím jí ven.
„Hej! Co to..."
„Drž hubu!" Vyštěknu a podám mu láhev vody. „Nemám čas na kraviny."
Harry se zamračí a pak se z plna hrdla napije. Vlastně vypije najednou skoro polovinu flašky. Pak jí položí na druhou stranu vedle sebe, jako by se bál, že vyhodím i tohle.
Popadnu zpátky do rukou provaz, připravena ho znovu svázat.
„P-počkej," vykoktá. „Mně se chce...potřebuju...si odskočit," vysouká ze sebe.
Promnu si čelo. „Fajn, tak pojď," popadnu ho za zápěstí a táhnu ven.
Postavím ho přímo před kufr a držím ho zezadu za pevnou paži. „Tak do toho," zavrčím.
„Ale já nemůžu, když za mnou stojíš," odkašle si.
„Buď tohle, nebo máš smůlu," odseknu.
Ach ty celebrity. Kolem všeho dělají strašný cirkus.
„Dobře," zamumlá.
Slyším, jak si rozepíná poklopec a pak nic. „Hele, tohle je fakt úchylné!" Ohradí se a chce se otočit směrem ke mně, ale já mu kopnu do stehna, takže se vytočí zase zpátky dopředu.
„Zavři hubu a dělej!" Vyštěknu, protože s ním vážně ztrácím trpělivost.
„Neříkáš drž hubu nějak často?" Zeptá se po chvilce odmlky.
„Kašlu na tebe!" Popadnu ho za ruce a chystám se mu je zezadu uvázat.
„N-ne," vykoktá. „Já fakt potřebuju."
Musím se zhluboka nadechnout, abych neztratila nervy. „O kus odstoupím, ale otáčet se nebudu," polevím. „A neopovažuj se zdrhnout."
Zezadu vidím, jak jeho pohled putuje k svázaným nohám. „Vážně?" Zamumlá.
Usměju se pro sebe a pak začnu couvat. Zastavím se od něj asi deset metrů. Sleduju, jak sklopí hlavu dolů a kudrny se mu svezou po ramenech dolů. Není trochu divné, aby i takhle vypadal přitažlivě? Jako ne že by mě zajímal. Ale byl celý špinavý, jak jsem ho předtím složila k zemi a celkově byl po koncertě a ani si nedal sprchu... A pořád vypadal normálně.
Ani jsem nezaregistrovala, že už dokončil svou práci a přitom jsem ho celou dobu pozorovala.
S povzdechnutím k němu přejdu, když v tom se prudce otočí a vší silou do mě strčí. Tak nějak jsem to vůbec nečekala a třískla jsem sebou na zem. Slušně jsem si sedřela pravý loket a bolestí jsem skoro vykřikla. Dříve, než jsem se stačila zvednout na nohy, si Harry rozvázal lano na nohou a rozeběhl se pryč.
Srdce se mi divoce rozbušilo a můj instinkt na mě i přes bolest řval, abych ho okamžitě chytla. Vyskočila jsem na nohy a chystala se popadnout zbraň, jenže ta tam nebyla. Zapomněla jsem jí v autě.
„Kurva!" Vyštěknu a okamžitě se rozeběhnu za Harrym, který míří k poli. Jestli se dostane do té vysoké trávy, ztratím ho z dohledu a pak budu v hajzlu. Práskne mě a já skončím v oranžové zavřená v base.
Dám se ze všech sil do sprintu a cítím se jako puma na lovu. Harrymu se zřejmě v jeho kovbojských botách blbě běží, protože mi nedělá zas až takový problém ho dohnat. Těsně předtím, než vběhne mezi vysokou trávu se odrazím a skočím po něm.
Oba se svalíme do trávy a já se okamžitě zvednu do sedu, takže mu sedím na zádech. Stisknu mu ruce a prudce jimi škubnu dozadu.
„Au!" Vykřikne a začne sebou házet.
„Přestaň!" Zaječím. „Klidně tě zabiju!"
Zvednu se a tahám ho zpátky na nohy. Neochotně se zvedne a já mu pořád tisknu ruce za záda. Tlačím ho před sebou k dodávce.
„Nech mě odejít," řekne. „Prosím."
Pravou rukou mu zase silou trhnu a on bolestí prohne záda. „Dobře, dobře!" Vykřikne.
Dotlačím ho až k dodávce, kde mu nejdříve pevně svážu ruce za zády a pak do něho vrazím, aby spadl dovnitř. Tím mi dá lepší přístup k jeho nohám a taky mu je svážu.
Tváří je přimáčknutý k zemi a nejdu mu rozumět, když něco říká. Popadnu ho za paži a tahám ho nahoru.
„Ty ruce celkem bolí," zamračí se.
Zhluboka se nadechnu, zalepím mu páskou pusu a pak se zplna napřáhnu a vrazím mu pěstí. Hlava se mu obrátí na stranu a kudrny zahalí jeho tvář.
Pak s ním třísknu zpátky do dodávky a zabouchnu za ním kufr. Kretén jeden.
Na cestu vydávám úplně rozhozená a naštvaná. Jasně, že už se mi párkrát stalo, že se někdo pokusil o útěk. Ale většina z těch lidí, které jsme kdy unesli, by nás nikdy nešli prásknout na policii, ukázali by tím svoje vlastní zločiny.
Jenže on byl čistý, teda myslím, dostal by mě do basy raz dva. Kdyby utekl... já i můj tým bychom byli v háji.

Do deseti minut už vjíždím na trajekt, který míří z Doveru přímo do Calais ve Francii. Zajedu dolů do garáží, a i když bych mohla jít nahoru na palubu, rozhodnu se zůstat v autě. Cesta trvá hodinu a půl, celou dobu se potím jako před popravou, ale snažím se vypadat klidně.
Stejně se z kufru jen sem tam ozve nějaký tichý zvuk. Myslím, že jsem ho předtím trochu přizabila, ale tím líp.
Nehorázně se mi uleví, když dorazíme do Calais a já se zase můžu vydat na cestu.
Snažím se jet podle předpisů, aby mě náhodou nestopli fízli, ale stejně na to občas trochu šlápnu. Jsem dost ráda, že jsme se dostali z Anglie, jenže to nejtěžší mě teprve čeká. V Chorvatsku, Srbsku, Bulharsku nás čekají hranice. Tam to bude nejhorší. Je asi minimální šance, že mě neodhalí. Do Turecka už by mi pomohl Thomas.
Budu muset vymyslet nějaký plán.
Řítím se po dálnici, když mi začne vyzvánět mobil.
„Už jsi ve Francii?" Zeptá se ostře Josh.
„Jo, asi dvě hodiny," zahučím.
„Dvě hodiny?!" Zařve mi do ucha, až skoro pustím mobil z ruky. „Děláš si prdel? Měla ses blížit ke Švýcarsku!"
„Zavři zobák, kurva!" Zaječím. „Mohl si jet sám! Jestli mě chytí, jsem v hajzlu! Chápeš to?! Zhniju v lochu!" Ječím jako pominutá a ruce se mi klepou.
„Uklidni se, Bethany," řekne najednou naprosto uhlazeným a klidným hlasem. Zní tak slizce, až se mi z toho zvedá kufr.
„Neuklidním se!" Zařvu a přitom škubnu volantem, takže málem nabourám do auta, které projíždí ve vedlejším pruhu.
Chlap za volantem na mě zatroubí a já na něho bez zájmu zvednu prostředníček. „Měl sis na to najmout třeba soukromé letadlo! Tohle je ta největší sračka, jakou jsi mohl udělat!" Pokračuju ve svém výlevu pocitů.
„Můžeš shnít v base nebo můžeš vydělat prachy jako nikdy, splatit mi dluh a skončit. Pak je tady ještě třetí možnost. Můžeš skončit s kulkou v hlavě jako Danny." Řekne smrtelně vážně. „Nezapomeň, kdo je tu šéf, krásko," dodá chladně a položí to.
Agresivně švihnu s mobilem na sedadlo vedle mě a pevně stisknu volant. Snažím se zhluboka dýchat, ale nějak mi to nejde. Ruce se mi stále třesou, srdce mi nejspíš brzo vyskočí z hrudi a já mám pocit, že každým okamžikem omdlím.
Hned na první odbočce sjedu z dálnice a zaparkuju kousek od staré benzínky. Z dodávky doslova vyskočím a ohnu se v pase. Zhluboka se nadechnu a pak vypustím všechen vzduch, který v sobě mám. A tak to několikrát zopakuju, dokud se úplně neuklidním.
Občas se mi tohle stává po nějaké akci. Vracím se zpátky do svého domova neboli skladu a tam se skoro psychicky zhroutím. Je toho na mě moc. Chytám panické záchvaty, nemůžu dýchat a mám pocit, jako by mě za chvíli měli dopadnout. Jenže nikdo nikdy nepřijde a já se po chvíli cítím zase sebejistá.
Prsty si projedu své dlouhé hnědé vlasy a s úlevou se vrátím do dodávky. Je načase pokračovat v cestě.
Přece se nenechám rozhodit nějakým namyšleným a hloupým klukem, který ani nedokáže utéct před holkou. Tuhle práci zvládnu. Dotáhnu to až do konce, získám prachy a splatím Joshovi svůj dluh. A pak zmizím. Vypadnu z Londýna a začnu od znova. Konečně budu mít všechno, co jsem chtěla... svobodu.