"It's my job!" // H.S. ff

21st part

V tu chvíli jako by zamrzl čas. Oba jsme na sebe civěli se stejným zděšením i překvapením zároveň. Dlouho bylo ticho a já nebyla ta, která by to dokázala prolomit. Vůbec ne, spíše jsem ani netušila, která bije.
Cože to vlastně řekl? Že... Že se do mě zamiloval? To přece nemůže.
"Já..." Hlesne a pohledem těká z mé tváře na polštář vedle nás. "Myslel jsem to jinak."
Přinutím se přikývnout, i když vůbec nevím, jak to jinak mohl myslet.
Naštěstí to vysvětlí sám od sebe.
"Nikdy jsem nebyl zamilovaný, ani předtím, než jsem tě poznal," vysvětlí, a pak si povzdechne. "Chápeš?"
"A-aha," vykoktám. "Ne, jo," pokračuju úplně zmateně. "Asi jo," opravím se nakonec a odklopím pohled na stranu, jako by snad na zdi bylo něco zajímavého. Kromě toho, že má krásnou vanilkovou barvu, není tam nic.
Takže to celé jen řekl trochu ze špatného úhlu. Není do mě zamilovaný, ne? Snad to chápu dobře, protože ta představa mě děsí.
"Nikdy jsem nebyl a nejsem," dodá ještě tichým hlasem.
Hlasitě vydechnu a nejistě se na něho podívám."Já taky ne."
Svaly na jeho tváři ztuhnou a dokonce i nozdry stáhne k sobě. Zračí se v něm tolik napětí.
"Co je?" Zamračím se.
On jen zakroutí hlavou. "Nic."
Nevěřím mu, ale nechci se hádat. Mám podivně stažený žaludek a připadá mi, že ve mně hlodá smutek.
Harry mi tak nějak dal najevo, že mu na mě záleží, když pro mě udělal tohle všechno a dokázal mě zase přivést zpátky k životu. Jenže mě mrzelo, že ke mně necítí nic víc.
Ale přitom jsem nechtěla, aby ke mně něco cítil. Já ani nevím, nějak jsem se v tom nevyznala. Věděla jsem jen, že k němu něco cítím. Ale co? To nevím.
Vždyť jsem s ním utekla hlavně kvůli Thee a taky protože jsem chtěla začít odznovu.
Jenže je přede mnou ještě tolik překážek a já si vůbec nejsem jistá, co budu dělat.
"Už ze mě můžeš dolů," zašeptám a nespouštím oči z jeho hrudníku. Proč je prostě tak dokonalý? Bez toho by to bylo mnohem jednodušší. On mi jen všechno zkomplikoval.
"Není ti zima?" Zeptá se opatrně. Asi se pořád cítí trapně za to, co před chvílí plácnul.
"Ne, už je to dobrý," odpovím upřímně a nechám ho, aby se svalil vedle mě.
Když pak zůstanu zírat do stropu, připomene mi to včerejší večer. Když jsem tu taky takhle ležela a tupě zírala nahoru, zatím co mi hlavou vířily myšlenky, všechny se týkající Harryho.
Štve mě, že jsme se zase takhle vzájemně rozhodili a nedokážeme na to nic říct.
U srdce mě hřeje myšlenka, že kvůli mně dokonce brečel, ale přesto je to špatně. Všechno je špatně.
"Ne, takhle jsem to nemyslel," vyhrkne Harry znovu a podepře se na loktu, aby se mi mohl podívat do očí.
Trochu vyděšeně se odtáhnu, takže ležím na kraji postele.
"Vždyť já vím, Harry," pokrčím obočí.
"Ne, nevíš," zakroutí hlavou, a pak zavře oči.
S otevřenými rty a bušícím srdcem na něj vyčkávavě hledím.
Skousne si ret a pomalu otevře oči. "Myslel jsem to vážně," řekne tiše a napřáhne ke mně ruku, aby mě zlehka pohladil po tváři. "Zamiloval jsem se do tebe, Bethany."
Srdce mi skoro přestane tlouct a já jen naprázdno otevřu pusu.
Kdybychom právě nebyli na útěku a já nebyla ta, ktera ho unesla, tak bych se do něj snad i dokázala zamilovat, ale tohle... Jak se do mě mohl zamilovat v takové situaci?
"Nechci, abys mi říkala, co ke mně cítíš ty," pokračuje odhodlaně. "Ale vím, že něco ano."
Olíznu si suché rty, abych měla víc času. "Tohle jsi neměl," zašeptám zdrceně. Řekl mi slova, která jsem od někoho chtěla slyšet už celou věčnost. Ale ne teď. Ne od něj. Prostě se to vůbec nehodilo.
Když se dívám na jeho nádherně řezanou tvář a na ty překrásné oči, vím, že k němu cítím nějaké silné pouto, ale láska to být nemůže.
"Musel jsem," pousměje se, a pak ze mě stáhne vrchní župan, posadí se a natáhne ho na sebe.
Já ho jen mlčky pozoruju, a když si všimnu, že se mu záda lesknou potem, tak si uvědomím, že je tam vážně strašné vedro.
Zvednu své unavené tělo dosedu a vyhrabu z kopy svůj župan. Jen stěží ho obleču, protože se cítím jako hadrový panák.
"Co to děláš?" Otočí se ke mně Harry se zdviženým obočím. "Měla bys ještě ležet."
Mávnu rukou k budíku na nočním stolku. "Už před dvěma hodinama jsme měli odevzdat klíče od pokoje. Musíme odtud vypadnout."
"Dobře," zamumlá. "Jdu si dát sprchu, mezitím počkej."
Vyškrábu se na nohy a vyjdu kupředu. "Řekla jsem, že nemáme čas," zopakuju, pyšná, že jsem to rozchodila.
Už otvírá rty k odpovědi, když se mi najednou podlomí kolena a já bych se svalila na zem, kdyby mě Harry nezachytil.
Pověsím se mu kolem krku, zatím co on mě pevně objímá kolem pasu.
"Nemohla bys mě alespoň jednou poslechnout?" Zavrčí a jeho dech mě zašimrá ve vlasech.
Po celém těle mě zamrazí, což po té ledovcové chvilce není zrovna příjemné.
"Ne," zahihňám se do hebké látky jeho županu a dokážu jen vyjeknout, když mě nabere do náruče.
"Zůstaneš tady, dokud se nevrátím," šeptá mi do ucha a přitom mě opatrně pokládá na sedačku.
"Ale..." Chystám se protestovat, ale jeho rty mě umlčí.
Nechám ho, aby jazykem vklouzl do mých rtů, ale ten můj zůstává v klidném režimu. Sice jen stěží, ale přesto se tomu nepoddám.
Naštěstí můj nezájem pochopí, odstraní dlaně z mých tváří a otočí se ke mně zády.
Se zájmem ho pozoruju, když v pokojích vypne radiátory a sebere z nich i své oblečení.
Neujde mi, jak se pobaveně zašklebí, když si vezme své spodky. Zřejmě si mě dokáže představit, jak mu je peru.
Chtíc nechtíc, nad ním musím protočit oči.
Okamžik na to se za ním zaklapnou dveře do koupelny, zatím co se choulím na sedačce. Okamžitě jsem zaměstnaná svými úvahami. On... Harry Styles je do mně zamilovaný. No kurva.
Myslím, že tohle tomu nasadilo úplnou korunu a to jsem doufala, že už to nemůže být komplikovanější.
Co mám jako dělat? Vždyť vlastně nemůžu dělat vůbec nic. Není to moje chyba, to on se do mě zamiloval.
Bože... Tohle je tak divné.
Nejvíc mě štve, jak moc mi to vyhovuje. Na jednu stranu mi to totiž vůbec nevadí.
Záleží mu na mně. Už nejsem sama.