"It's my job!" // H.S. ff

11th part

Dlouhé minuty nebo možná hodiny, k sobě tisknu Harryho ochablé tělo. Jednu dlaň mám položenou na jeho hrudníku a ujišťuju se, že mu srdce nepřestalo bít. Přísahám, že jsem nikdy v životě nebyla takhle vyděšená.
Víčka tisknu k sobě, zatím co moje druhá ruka nepouští Harryho prsty ze sevření. Nedá se říct, že bych ho držela za ruku, prostě jsem jen v dlani mačkala jeho dlouhé prsty. Po tvářích mi stékaly nekonečné vodopády slz a měla jsem co dělat, abych nezačala vzlykat.
Přinutilo mě to k něčemu, co jsem ještě nikdy neudělala... Začala jsem se modlit.
Jako vážně... já se modlila.
Ani nevím, jestli jsem znala správná slova, ale odříkávala jsem svou verzi modlitby pořád dokola. A neměla jsem nejmenší tušení proč.
Nevěděla jsem, proč brečím, ani proč mě to tolik bolí. Možná jsem jen nechtěla, aby člověk jako Harry umřel. Nikdy jsem neviděla v nikom tolik dobra jako v něm. Jen v Thee.
A představa, že Theu znova ztratím... To se nemohlo stát.
Nemohla jsem dovolit, aby Thea znova umřela.
A proto mě Harry nemohl opustit. Ne teď.
Kurva, to vůbec nedává smysl.
„To si ze mě děláte prdel?!" Prořízne ticho Joshův hlas.
Leknutím se hlavou praštím o zeď dodávky. A je mi to úplně fuk.
„Je tu kolona dlouhá jak celá Anglie," mluví hlasitě, abych ho slyšela.
Dostala jsem ze sebe jen dostatečně hlasité: „Hm."
Josh naštěstí neměl náladu na povídání a místo toho zapnul rádio. Okamžitě začal ladit kanály a u toho ze sebe chrlil sprostá slova.
Já tam jen seděla jako hromádka neštěstí a kontrolovala, jestli Harry žije. Byla tam tma a já ani neviděla jeho tvář, přesto jsem Joshovi nechtěla říct, aby oddělal to podělané okýnko. Nebyla jsem připravená znovu vidět Harryho zakrvácenou tvář.
Cítila jsem, že mám svetr vlhký a věděla jsem, že je to jeho krev, ale prostě jsem to nechtěla vidět. Myslím, že bych to nezvládla.
Během těch skoro dvou let, co tohle dělám, už jsem viděla hodně krve. Viděla jsem odřezané končetiny, prořízlé tepny a kulky provrtané hluboko v mozku, ale vidina krve na Harryho tváři, ta nebyla v pořádku.
Když jsem ho ještě mlátila já, měl maximálně velkou modřinu a trhlinku nad rtem, ale od té doby mám pocit, že se změnil celý vesmír. Nebo jsem se možná změnila já, netuším.
A to na tom bylo nejhorší. Já vážně nevěděla vůbec nic. Sama jsem nechápala, jak se tohle celé stalo. Co mi sakra Harry udělal, že se tak starám o to, co s ním bude? Proč mě to vůbec zajímá? Proč jsem v jeho přítomnosti cítila své rodiče a sestru?
Proč když jsem byla s ním, tak se všechno zdálo být správné?
Byla jsem tak zmatená a vůbec, ani trošku, jsem nevěděla, co mám dělat.

Srdce mi skoro vyskočilo z hrudi, když se Harry v mé náruči pohnul. Nejprve jen jeho prsty v mé dlani a poté i jeho hlava na mém klíně.
„B-et-ha-ny," vydoloval ze sebe tiše. Zněl naprosto vyčerpaně a jeho chraplavý hlas vůbec nebyl tak dominantní, jako jsem byla zvyklá. Jen stěží mu šlo rozumět.
„Jsem tady, Harry," vyhrknu okamžitě, možná až moc nahlas, ale Josh mě stejně kvůli rádiu neslyšel. „Jsem tady," zopakuju a do očí se mi znova hrnou slzy.
„Já," zamumlá, ale dál se nedostane. Místo toho se znova rozkašle a já ho musím zvednout do sedu, aby se neudusil.
Koušu si ret tak neurputně, až cítím krev na jazyku.
„Pšššt," zašeptám mu do ucha konejšivě. „Teď nesmíš mluvit."
Když jeho prudký záchvat kašle ustane, opět mi klesne do náruče a já si ho opatrně položím na klín. Prsty mu kolem ucha vklouznu do vlasů a cítím, že jsem mu setřela už trochu zaschlou krev. Volnou rukou propletu jeho prsty s mými a hlasitě se nadechnu.
„Nemáš tam trochu tmu?" Zavolá Josh a ozve se trhnutí, jak odtáhne kryt malého okýnka. Světlo okamžitě vnikne dovnitř a já se vyděšeně podívám tím směrem. Josh se naštěstí nepodívá, co tam dělám a dál se věnuje svému...řízení? Vlastně ani nevím, co tam dělá.
Zpomaleně přesunu pohled na Harryho tvář, necítím se připravená vidět v jakém je stavu.
Zapomenu dýchat, když se mi na něj naskytne pohled.
Jeho obličej má rudě červenou barvu, krev má rozetřenou úplně všude. Upírá na mě jen jedno přivřené oko, protože to druhé zdobí obrovská podlitina a je celé napuchlé. Naneštěstí je to to stejné, které jsem mu předtím zranila já. Bude zázrak, když na své pravé oko uvidí stejně dobře jako dřív.
Celý můj bílý svetr má na sobě červené stopy po jeho krvi, stejně tak i mikina, kterou na sobě Harry má. Na horním rtu i na levém obočí má ranky, které ještě teď nepřestaly úplně krvácet. Naštěstí alespoň z nosu už mu krev neteče. Přesto vypadá příšerně.
Tentokrát kromě slz, vydám nehorázně hlasité vzlyknutí, takže musím pustit jeho kudrny a zacpat si pusu.
„Bethany? T-ty brečíš?" Ozve se zepředu Josh a já slyším, jak se dere k okýnku, aby se na mě podíval.
„Ne! To je on!" Vyštěknu přesvědčivě, přestože se mi hlas skoro zlomí.
Ozve se Joshův hluboký smích a žuchnutí, jak si sedne zpátky na zadek. „Bože, to je buzna."
Zatnu prsty v pěst tak silně, až si skoro nehty zaryju do masa. „Promiň, Harry," omluvím se už tak po osmdesáté.
Překvapí mě, když ke mně natáhne třesoucí se ruku a prsty mi jemně otře slzy na mých tvářích. Nevěřím, že před ním zase brečím.
Ještě před týdnem jsem byla za největší drsňačku a teď... Akorát brečím jak malá vyděšená holka.
Přestože musí neskutečně trpět a ani nevím, jestli náhodou nemá vnitřní zranění, když do něj Josh kopal, tak se mu koutek úst zdvihne do nepatrného úsměvu.
Uslzeně se zasměju. „Ty jsi vážně šílený," vydechnu a po tváři mi steče další slza.
Jeho tvář začne pomalu klesat na stranu a ruka sjíždí po mé tváři dolů, až dokud nespadne zpátky na jeho tělo.
„Ne, Harry, ne!" Řeknu zostra, musím se hodně přemáhat, abych neječela na celé kolo. „Nesmíš usnout!" Podeberu ho a zvednu blíž k sobě. Nejradši bych s ním začala třást. Srdce mi divoce bije do hrudníku a já doslova propadám panice.
Pokud znova ztratí vědomí, už nikdy se neprobere.
„Prosím!" Šeptám. „Dívej se na mě. Poslouchej mě." Prohmatávám mu tvář a snažím se ho udržet při vědomí. Skoro nepostřehnutelně otevře zase to méně zraněné oko. „Neusínej," zašeptám a vtisknu mu polibek na jeho přivřené rty. „Zůstaň se mnou," zamířím mu rukou zpátky do vlasů.
Nehýbe se, ale dál na mě upírá pohled. Hrudník se mu i nadále zvedá a na stehnech cítím, že mu srdce tluče. Sice slabě, ale nevzdává to.
„Poslouchej můj hlas," nakloním se k němu. „Soustřeď se na dýchání," zašeptám mu do ucha. „Ty to přežiješ, jasný?" Pohladím ho palcem po rudé tváři.
V koutku jeho oka zahlédnu potlačované slzy. Netuším, jestli ho to tolik bolí anebo jestli pláče, protože ví, že umírá. Trhá mi to srdce, ale jediné, co dokážu, je držet ho v náručí.
„Když jsme se potkali," začnu, ale okamžitě se zadrhnu, protože se hodí říct spíše něco ve smyslu „když jsem tě šla poprvé zmlátit."
Místo toho vytlačím tu myšlenku pryč z hlavy a pokračuju. „Zeptal ses mě, proč tohle dělám," skloním pohled a nadechnu se, „řeknu ti to."
Cítím pohyb, jak se ke mně Harry zřejmě zaujatě nakloní.
A já vím, že pokud ho chci udržet při smyslech, tak prostě musím mluvit.
„Už od mala jsem byla celkem bystrá, takže jsem nastoupila do školy o rok dříve. Brala jsem to vážně, měla jsem dobré známky a rodiče ve mně viděli obrovský talent. Jenže děti jako já," neodpustím si protočení očí, „potřebují taky nějaký sport, ve kterém budou vynikat. A já se zamilovala do baletu. Bože, jak já ho milovala," zasním se, při vzpomínce na ladné pohyby těla a hlasitou hudbu.
Podívám se Harryho, jestli mě vůbec poslouchá a ten na mě zírá s otevřenou pusou. Nejspíš ho to opravdu zajímalo. A nebo nemohl uvěřit, že jsem někdy byla taková.
„Chtělo to roky dřiny, ale mně to nevadilo. Zvládala jsem školu i balet," pokračuju. „Pak přišla maturita. Zbýval mi měsíc do dokončení střední," zadržím vzlyk, protože vím, že to byl ten okamžik, kdy se všechno posralo. „Po maturitě mě měl čekat konkurz do Royal Opera House, byla jsem nadšená. Měl se mi splnit sen," hlesnu.
Rukou si vjedu do vlasů a musím to rozdýchat. „Máma nevěděla, že jsem se nepřihlásila na vysokou. Strašně jsme se kvůli tomu pohádaly," zavřu oči a cítím, jak mi po tváři tečou další slzy. „Řekla jsem, že ji nenávidím. Že je všechny nenávidím."
Spodní ret se mi začne nekontrolovatelně chvět a Harryho ruka se opět objeví na mé tváři, ale já mu jí tou svou odstraním. Nechci, aby se mnou teď soucítil.
„Hned na to rodiče odjeli vyzvednout Theu z lekce klavíru," tiše vzlyknu. „A už nikdy se nevrátili."
Po tvářích mi stékají další zadržované slzy a já to nevydržím. Pravdou je, že já potřebuju Harryho soucit. Skloním se níž a zabořím hlavu do jeho mikiny, která dusí mé vzlyky, zatím co mě jeho paže slabě tiskne k sobě.
„J-ejich au-to dostalo s-myk," vykoktám tiše do Harryho mikiny. „Víš, do čeho nabourali?" Zvednu hlavu a na tváři se mi objeví ironický úšklebek. Ani nečekám, než Harry zareaguje a řeknu to. „Do sloupu s transparentem na Labutí jezero," vydechnu a začnu se smát. „Labutí jezero, chápeš?" Zopakuju a obličej se mi křiví, jak se z mého smíchu stává hysterický pláč.
Měla jsem doslova z pekla štěstí, že se tam Josh přeřvával s rádiem a neslyšel mě. I když v tu chvíli mi to bylo totálně u prdele. Chtěla jsem jen brečet, kopat a řvát jak malé děcko.
Ani nevnímám, když se mě Harry zlehka dotýká a snaží se mě uklidnit.
„Be-thany," vysouká ze sebe a pak se dá do hrozivého kašle, který mě zase trochu uklidní. Teda ne, že by byl jeho kašel uklidňující, ale přinutil mě, abych se zase chovala obezřetněji.
Dlouho jsem zůstala ticho a snažila se zaměřit na Harryho blízkost, než na ty pocity, které bojovaly uvnitř mě. Nevěděla jsem, jestli mu to dokážu dopovědět, ale dusila jsem to v sobě dva roky a teď to ze mě prostě chtělo jít ven.
„Rodiče umřeli na místě, ale Thea..." Odmlčím se, abych se ujistila, že to zvládnu. „Byla tam zaklíněná. Umírala déle než hodinu a celou dobu byla při vědomí," vychrlím ze sebe a pak mi moje slova málem roztrhnou duši. Umírala déle, než hodinu. Moje malá sestřička. Ona umřela. A mí rodiče... Oni umřeli. Všichni umřeli. Jediní lidé, které jsem kdy měla. Jsou pryč.
Myšlenky mi víří hlavou a já ani nevnímám, jak pevně mačkám Harryho mikinu v dlaních, zatím co on mě nechává ležet na jeho domláceném těle. Ani nevím, jak jsme se do téhle pozice dostali.
„Byla to moje chyba, Harry," mumlám do záhybu jeho krku. Cítím krev, ale nedokážu se na to soustředit. Mám pocit, že umírám. „Zatím co oni umírali, já byla doma a proklínala je." Vzlyknu tak silně, až to zabolí. „Nešla jsem ani na jejich pohřeb, tolik jsem se styděla."
„Neplač," šeptne Harry tak tiše, že kdybych v podstatě neležela u jeho rtů, tak nic neuslyším. „Není...tvoje...chyba," dostane ze sebe a utře mi další z mých slz.
Ležíme tam takhle v objetí a snažíme se vzájemně zachránit. Harry umírá fyzicky a já psychicky. Kdyby to byl film, docela bych se tomu zasmála... takhle jsem dokázala jen vypouštět další a další slzy.
Na delší dobu zavřu oči a snažím se zaposlouchat do tlukotu svého srdce. Nejde to moc snadně, protože Josh vepředu asi rozebírá rádio nebo nevím... A Harry se vedle mě nadechuje tak trhavě, že ani není jisté, jestli se po prvním nadechnutí dokáže nadechnout znovu.
Není čas se rozdýchávat nebo uklidňovat. Musím zachránit Harryho. Nic teď není tolik důležité. Brečet můžu potom.
Zvednu se z jeho těla, otřu si slzy do rukávů a snažím se Harryho dostat zpátky do pohodlnější pozice, kdy měl hlavu na mém klíně.
Naštěstí se mi to povede a já ho zase brzy držím blízko u sebe.
Na zakrvácené tváři se mu vyjímají světlejší čáry, které způsobily jeho slzy. Prsty po nich zlehka přejedu a zakloním hlavu nahoru.
Pláče pro tebe Theo.
Kvůli tobě... Kvůli tobě ho zachráním.
„C-co potom...?" Vytrhne mě Harry z mého myšlenkového povídání si se stropem.
Prsty zabořím do jeho kudrnatých vlasů, protože je to tak uklidňující a pak mu to dopovím.
„Rodiče a Thea byli mí jediní příbuzní. A já neměla žádné přátele, nikoho, ke komu bych mohla jít. Najednou jsem zůstala na ulici, nikdo se o mě nezajímal. Navíc jsem dosáhla osmnácti let, takže všem bylo ukradené, co dělám." Skousnu si ret, abych se znova nesložila. „Nešla jsem na maturitu, odmítla jsem i pozdější termín. Na konkurz z baletu jsem taky nešla. Všechno mi bylo ukradené." Povídám dál a až teď mi dochází, jak moc jsem si pojebala život. Možná bych se z toho tenkrát dokázala dostat, kdybych nepotkala člověka, který mě do těch sraček ponořil úplně celou.
„Pak se objevil Josh. Nabídl mi peníze, které jsem vážně potřebovala. Půjčila jsem si jich... hodně. Pak chtěl, abych mu je vrátila," nasucho polknu. „Neměla jsem ani libru, a tak řekl, že si to u něho můžu odpracovat. Netušila jsem, co to obnáší," pustím jeho kudrny a zabořím prsty do svých vlasů. Mám je celé zacuchané a bez tak mi trčí do všech stran. „Místo baletu jsem boxovala, učila se střílet a pak jsem tomu všemu propadla. Byla to jediná věc, která mi dávala smysl. Měla jsem pocit, že nemám na výběr a tak jsem dál ubližovala lidem. Většinou si to všichni zasloužili," zadívám se mu do očí (neboli do toho jednoho nezraněného). „A pak ses najednou objevil ty." Obtáhnu palcem jeho rty a povzdechnu si. „Kluk, který mi připomněl, kdo jsem."
Harrymu se na rtech objeví malý úsměv a já mu ho okamžitě musím oplatit.
Z nějakého důvodu mám pocit, že se zase dokážu pořádně nadechnout. Dva roky a já se konečně někomu svěřila. Jen jsem nečekala, že to bude můj zajatec. Nebo spíše můj bývalý zajatec, protože teď jsem tu seděla s ním.
Co to teda znamenalo?
Že jsem na Harryho straně?
„Jsme v hajzlu!" Vyštěkne Josh a já se zamrkáním pohlédnu na otevřené okýnko. „Držte hubu a poslouchejte mě!" Zvednu obočí, protože já přece nic neřekla...
Pak zaslechnu druhý hlas a konečně mi dojde, že se nejspíš baví s ostatními přes vysílačku. „Vidíte tu značku? Ne, debile. Myslím tu vpravo. Jo, tam pojedeme." Odmlčí se a pak zase slyším jen vzdálený hlas, nejspíš Jaredův.
„Pojedeme navštívit starého kámoše," řekne si Josh zřejmě sám pro sebe a pak se dodávka zakymácí, když prudce odbočí doprava.