"It's my job!" // H.S. ff

13th part

 V tichosti otevřu lékárničku a upírám pohled na její obsah. Budou se mi maximálně hodit tak náplasti, dezinfekce a kapesníky, které se tam podle mě objevily jen omylem. Zbytek, jako například škrtidlo nebo obvazy mi budou nejspíš úplně k ničemu.
Nejprve vytáhnu kapesníky a přejdu k umyvadlu, které se nachází hned v cele. Je to trochu děsivé prostředí, protože to opravdu vypadá jako naprosto obyčejná cela ve vězení. Je tam provizorní záchod, umyvadlo a ta stará postel. Opravdu bych nechtěla být ve vězení ani na minutu.
Vrátím se zpátky k Harrymu i s namočeným kapesníkem. Přisednu si na postel vedle něj, ale on se o kus odsune.
Když k němu natáhnu ruku, tak ucukne stranou a znepřístupňuje mi dosáhnout na jeho tvář.
„Harry," povzdechnu si. „No tak."
„Běž pryč," zachraptí a pak se mu hlas zadrhne, takže čekám, že se zase začne dusit. Jenže místo toho jen zůstane hlavou otočený na bok a absolutně nespolupracuje.
Na jednu stranu je dobře, že už nekašle krev po každé větě, kterou řekne, ale na druhou stranu by mohl být milejší.
„Chci ti jen smýt tu krev," řeknu tiše.
Harry se ani nepohne, jen odvrací pohled a má na tváři netečný výraz, který jde přes tu krev jen stěží rozeznat.
Cítím, jak mi klesají ramena níž. Jako bych už nemohla. Jako bych na tohle už prostě neměla sílu. Chtěla jsem být doma. Chtěla jsem mít zpátky rodiče a Theu. Kurva, jak moc bych se teď chtěl vrátit do doby, kdy jsem měla všechno.
„Snažím se ti pomoct!" Vyštěknu. „Já se snažím, chápeš to?!"
Vyskočím na nohy a tím převrhnu lékárničku, která byla položená na posteli vedle mě. Celý její obsah se rozsype po zemi, ale mně je to úplně jedno.
Přecházím po pokoji sem a tam, snažíc se rozdýchat tuhle situaci.
„Lhala jsi mi," zasípe a pak se zase rozkašle.
Pohled mi sjede na jeho tělo a já jen nevěřícně zakroutím hlavou.
Řekla jsem mu všechno. Věci, které jsem v sobě dusila dva roky. Věděl, že tohle všechno nenávidím a přesto mi nevěřil... Ale vlastně, jak bych po něm něco takového mohla chtít? Pořád jsem byla jeho únoskyně. Nezáleželo na tom, že jsme se spolu vyspali nebo že jsme dělali všechny ty pojebané věci, které nedávají žádný smysl.
Bylo jedno, proč mě vždycky rozhodil jeho chraplavý hlas nebo proč mě tak dostával ten jeho úsměv, kdy se mu na tváři objevily dolíčky. A i když měl ty nejúchvatnější oči, vůbec na tom nezáleželo.
Bylo to úplně k ničemu.
Jak mi to asi mělo pomoct k tomu, abych se odtud dostala?
Vždyť já už skoro ani nevěděla, jak se jmenuju... Tak jak jsem měla vymyslet nějaký plán? Byla jsem ze všeho tak unavená.
Jistými kroky přejdu k Harrymu a do dlaně mu vložím mokrý kapesník. „Udělej to sám," snažím se znít klidně. „Já jdu pryč," zamumlám a otočím se k odchodu.
Když zatahuju mříž, neodpustím si pohled na jeho schoulené na tělo na posteli. Svoje černé rifle má už úplně špinavé, stejně tak i moji mikinu a vlasy mu ve vlnách spadají podél zakrvácené tváře, takže na něj moc nevidím.
V dlaních tisknu kov mříží a pohledem sklouznu k podlaze. „Já ti nelhala."
Zacvaknu zámek na cele a hodím si do kapsy klíč. Když se otočím k odchodu, očima zabloudím k boxovacímu pytli uprostřed obrovské místnosti. Je opravdu lákavý, zvlášť teď, když mě svrbí ruka od toho, jak potřebuju někoho praštit.
A nevím, jestli chci dát více přes hubu Joshovi, Harrymu nebo sobě.
Obrátím se zády jak k Harrymu, tak i posilovně a mám naprosto jasno, že přes hubu chci dát maximálně tak sobě. Je to moje chyba. Úplně všechno.
"Řekla jsi..." rozhlehne se místnosti Harryho hlas. Zní chraplavěji než obvykle, ale pořád je to lepší než to sípání. "...že mě neopustíš." Dodá, tentokrát skoro neslyšně.
Ruku mám na klice a svírám ji tak pevně, až mě bolí z toho dlaň. Spodní ret si koušu a nevím, co mám dělat.
Když odejdu, nechám Harryho v domněnce, že jsem jen odporná lhářka, která ho zneužila. A taky se mu zase může něco stát.
Když zůstanu... Když tu budu s ním... Nevím, co se stane. Nevím, co to změní.
Instinkt rozhodne za mě a já kliku stáhnu dolů. Vypadnu odtamtud a ozve se jen cvaknutí dveří, když je za sebou zavřu.
Na osvětlené chodbě se opřu o zeď a užívám si, když mě stěna chladí do zad. Hlasitě oddechuju a čelo si opřu do dlaní.
"Wille!" Zavřískám nejhlasitěji, jak dokážu. Můj hlas se rozlehne chodbami a mě to trochu vyděsí. Slyším se minimálně pětkrát a ty poslední vzdálené výkřiky zní jako by můj hlas volal o pomoc.
"Ano?" Vběhne do uličky Will a s rozjařenými oči míří za mnou. "Stalo se něco?"
"Ne," zavrtím hlavou. "Chci, aby si ho pohlídal. Nechoď za ním do cely, nevšímej si ho a prostě ho nechej být," mluvím vážným tónem a některá slova pronesu dost důrazně, aby mě pochopil. "Měl by se prospat, teď mě k sobě nepustí." Zamumlám spíše pro sebe a pak mi dojde, jak to znělo. "Ehm, nemůžu ho teď násilím držet, jinak bych ho asi zabila," vysvětlím rychle a už se deru kolem něj pryč.
"Dobře, stejně jsem si chtěl zacvičit," pronese stejně nadšeným tónem, ale to už zahýbám za roh. Je mi na nic.
Nechci tam Harryho nechat o samotě s Willem, ale on byl asi jediný, kdo by poslechl mé instrukce. Doufám.
Motám se osvětlenými chodbami a snažím se najít tu hlavní. Nakonec se mi to povede a já rychle procházím kolem dalších dveří a taky místnosti, kde ještě stále mají ostatní tu svou schůzi.
"Bethany!" Osloví mě Josh a já se vrátím o pár kroků dozadu, abych nahlédla do toho obýváku, nebo co to vlastně je. Nebyla to zrovna typická základna. "Kam jdeš?"
"Ven," odpovím jednoduše. "Stylese hlídá Will," pokračuju a doufám, že je v pohodě, když jsem Harryho oslovila příjmením a neřekla jsem například ten debil.
Josh mě propaluje pohledem a pak jen pomalu přikývne. "Dobře, ale přijď brzo, mám s tebou nějaké plány," mrkne na mě oplzle a celá místnost chlapů se rozesměje.
Už ze sebe nedokážu vymáčknout ani hraný úsměv, jen se rychle otočím k odchodu a ze dveří skoro vyběhnu. Zamotám se ve šlahounech břečťanu a pár jich vytrhnu, když zběsile vyběhnu kupředu.
Ani nevím, kam běžím, ale je mi to jedno. Slyším jen tlukot svého srdce, zrychlený dech a větvičky praskající pod mýma nohama.
Vyhýbám se překážkám v cestě, skáču přes spadané větve a vnímám jen hukot krve, který mi bubnuje až v uších.
Plíce mě palí, nohy už mám jak hadrový panák, ale nezastavuju. Až na malé mýtině zakopnu a svezu se na kolena, takže se slušně odřu.
Zůstanu tam takhle klečet, s hlavou skloněnou a po tvářích mi tečou slzy. Tohle nezvládnu. Nemůžu to zvládnout.
Nechci, aby Harry umřel. Nechci, aby na mě Josh znova sahal. Už mu nechci patřit.
Nesnesu pomyšlení, že mi Harry nevěří.
Zakloním hlavu, zadívám se na nebe bez mráčku a nechám slzy stékat dolů. Nechci být ani takhle slabá.
Zatnu pěsti a vyškrábu se na nohy. S pohledem upřeným na nebe začnu ječet z plných plic. Tak dlouho, dokud nevypustím všechen vzduch z plic. Tak hlasitě, jak jen dokážu. Snažím se do toho nacpat všechnu tu bolest a všechnu nenávist, kterou cítím. Všechny ty debilní pocity.
Můj hlas se rozléhá celým lesem, takže jsem nejspíš vyplašila všechny zvířata v okolí.
Když si skoro vyřvu hlasivky, v naprosté tichosti zůstanu stát uprostřed mýtiny a jen tiše oddechuju. Z lesa kolem mě se neozývá žádný zvuk.
Jen tam tak postávám a najednou jako by mi to začínalo dávat smysl. Ne, dobře. Vůbec nic nedávalo smysl ani potom, jak jsem si vyječela duši z těla.
Pořád jsem byla na tom stejném místě a se stejnými problémy. Věděla jsem, že se musím nějak rozhodnout. Ale tentokrát jsem si alespoň byla jistá, že mám na výběr.
S hlavou plnou myšlenek se pomalu vrátím zpátky na Derekovu základnu. Musím se tomu postavit. Nemůžu jen utíkat.
Proderu se skrz břečťan a dlouho buším na dveře, než mi někdo otevře.
Nakonec mě pustí dovnitř jeden z Derekových chlapů, kterého vůbec neznám. Jen na něho kývnu a okamžitě zamířím do místnosti, kde předtím všichni byli. A k mému překvapení ještě nikam neodešli.