"It's my job!" // H.S. ff

1st part

Zastavím tekoucí vodu a natáhnu se pro ručník, když zaslechnu vzdálené vyzvánění svého mobilu. Může mi volat jen pár lidí, u kterých si nemůžu dovolit to nezvednout. S ručníkem omotaným kolem těla vyběhnu z koupelny a vyhrabu z batohu svůj mobil.
Na displeji podle očekávání svítí jméno Josh.
„Co se dě...?" Začnu svou klasickou otázkou, ale on mě přeruší.
„Probíhá jedna akce, máš dvacet minut na to, aby ses sbalila a dostala se tu," ječí do mobilu a pak okamžitě zavěsí.
Na nic nečekám a začnu pobíhat po bytě, teda spíše po skladě, který je tak rozpadlý, že za něj ani neplatím nájem. Vlastně ani nikdo neví, že tu někdo bydlí.
Mám tu celkem útulně, vzhledem k těm prachům, které si při akcích vydělám.
Házím do cestovní tašky oblečení, nějaké potřeby a prachy, které se určitě budou hodit. Z bytu vyběhnu asi za pět minut v teplákách, tílku a s mokrými vlasy. Nemám čas se zdržovat. Někdo tu akci pořádně podělal, jinak by Josh nebyl tak nasraný.
Nastoupím do starého mustanga a šlápnu na to.
To všechno mi netrvá ani patnáct minut a už vstupuju do bývalé továrny, kde je teď naše základna. Uprostřed stojí jedna z našich černých dodávek, kolem které stojí celý tým a dohaduje se.
Hned vedle nich na zemi leží Danny v louži krve. Nikdo si ho ani nevšímá.
Nasucho polknu a vydám se vpřed.
„Kde si, kurva, byla?!" Vyběhne z hloučku Josh a míří ke mně tak vztekle, až mám pocit, že mě taky odpráskne.
„Jsem tu načas," odpovím chladně.
„Musíš jet," popadne mě za ruku a vláčí mě za sebou.
„O co jde?" Zeptám se, ale nevyškubnu se mu.
„Musíš toho kreténa v kufru dostat do Turecka, tam už se o něho postará Thomas," dotáhne mě až k dodávce a pak se ke mně otočí.
„Fajn," pokrčím rameny a nastoupím si. Tašku hodím vedle sebe a Josh ke mně natáhne přes otevřené okno ruku se zbraní.
„To je nový typ, snaž se jí nepoužít, lásko," mrkne na mě a pak se natáhne blíž, aby mě políbil. Z jeho dechu cítím pach cigaret, ze kterého se mi dělá špatně.
„Až se dostanu z Londýna, tak zavolám," řeknu a rychle se potom polibku odtáhnu. „Chci ještě vědět pár věcí," zaměřím svůj pohled na mrtvolu Dannyho. Byl to stejný šmejd jako všichni tady, ale i tak je mi ho líto.
„Jo, já vím, tak už jeď," zamračí se a odstoupí, abych mohla vyjet. „A neposer to."
Dylan se Scottem otevřou hlavní bránu a já vyjedu z továrny.
Měly by se mi třást ruce nebo bych měla mít strach, jenže já se cítím úplně stejně, jako bych převážela suroviny z výrobny do obchodu.
Je skoro půlnoc, takže mi netrvá tak dlouho se z Londýna dostat. Ale všude jsou hromady policejních aut, které jezdí sem a tam, zatím co na ulicích chodí skupinky holek, které vypadají jako by šly z pohřbu.
Hned na to mi dojde, že v kufru je člověk, kterého jsme dneska unesli.
„Kdo to je?!" Vyštěknu, když se konečně dovolám Joshovi.
„Proč? Okouzlily tě jeho kudrnaté vlasy? Už ti zazpíval?" Ptá se posměšně a já pěvně sevřu volant.
„Jsou tu hromady policajtů!" Vyštěknu. „J-je to kvůli němu?" Vykoktám, protože tahle představa už mě trochu vyděsí.
„Jo," vydechne. „Takže ti radím se dostat co nejdál odtud," řekne smrtelně vážně.
„O co přesně jde?" Vyzvídám a na chvíli odložím mobil od ucha, aby si projíždějící policejní vůz nevšiml, že telefonuju. „Co se stalo s Dannym?"
Josh si odfrkne. „Byl to neschopný debil. Měl unést celou skupinu, ale dostal jen jednoho," zavrčí. „Ale i ten by měl stačit..."
„Skupinu?" Zopakuju. „Jakou skupinu?"
„Znáš těch pět teploušů, ne?" Zeptá se otráveně a já nechápavě pokrčím obočí. „Myslím, že One Direction nebo tak nějak," zamumlá a já sebou tak škubnu, že málem vjedu do protisměru.
„Děláš si prdel?!" Vyštěknu, protože tohle je příliš. Okamžitě si vybavím svou mladší sestru. Vidím ty její rozzářené modré oči, jak se usmívá na obrazovku, když se objeví její oblíbená skupina.
„Ale copak? Snad nejsi jejich fanynka?" Rozchechtá se svým děsivým smíchem a já jen nasucho polknu. Vzpomínky jsou pryč.
„Takhle mě hned dostanou... Když ne teď, tak na hranicích," cítím, jak rudnu vzteky. Do tohohle jsem se neměla zaplést.
„Uklidni se," řekne mírně, i když vím, že by na mě nejradši začal řvát. „Tohle může být naše poslední akce, budeme boháči. Stačí jen předat toho debila Thomasovi a on už se o to postará."
„O co?" Zeptám se opatrně.
„Dostane ho do Pákistánu, tam ho nejdříve budou natáčet, jak s nožem na krku žádá o výkupné nebo o něco podobného, vláda to odmítne a nakonec ho podříznou ...však to znáš," odpoví znuděně. „Lidi budou šílet, hlavně ty holky, co jsou z nich tak vlhké. Bude to dokonalé. Islámisté konečně dají najevo svou sílu a vypukne chaos," zasní se a já si skousnu ret.
„Mhmm," zamumlám a jen nasucho polknu. Znova se musím zamyslet nad tím, jak jsem se dokázala zaplést s Joshem. Chlapem, který vyrůstal v muslimské rodině, kterou připravili o všechno. Chlapem, kterému šlo vždy jen o pomstu. Jo, jak se ti to povedlo, Bethany?
„Měl by se probudit až za pár hodin, zatím je v bezvědomí," pokračuje už normálním tónem. „Tak na to šlápni a jak jsem řekl, neposer to," ukončí hovor.
Nejradši bych to okamžitě obrátila a vrátila se domů, jenže to nemůžu.
Proč bych to vlastně dělala? Vykrádala jsem banky, byla v přestřelkách, unášela jsem lidi,... Proč bych nemohla předat jednoho týpka Thomasovi a pak s tím navždy skončit? Mohla bych zase žít normální život.
Proto pokračuju v cestě dál. Hrůzou se potím, když kolem projíždějí další policisté, ale snažím se to zvládat. Po pár hodinách mě chytá spánek a já bych možná i usnula, kdyby se z kufru neozval hluk. Náš zajatec se zřejmě probral.
Jedu ještě pár stovek metrů a pak zabočím na úzkou cestu, která mě svede až k malému prostranství u lesa. Zaparkuju a vystoupím ven. Bouchačku si zastrčím do tepláků. Vážně na to nejsem moc dobře oblečená.
Nejprve se rozhlédnu kolem a ujistím se, že tam nikdo není. Ale nejde slyšet ani hluk z dálnice, takže by to mělo být v klidu.
Hluk v kufru ustál, ale to mě ani nepřekvapí. Pomalu otevřu a ustoupím, zahlédnu, jak se uvnitř mihne stín a natáhnu nohu před sebe. Pak už se vedle mě ten kluk rozplácne jak dlouhý tak široký.
„Pěkný pokus," povzdechnu si a skloním se dolů, abych ho dostala zpátky na nohy.
Ani mě nepřekvapilo, že si dokázal lepící pásku sundat z nohou. Většina našich zajatců to zvládla.
S hlasitým dýcháním se narovná zády ke mně, zatím co ho pevně držím za paži. Jedním rychlým pohybem s ním škubnu dozadu, takže spadne zády do dodávky.
Až v tu chvíli si ho stihnu prohlédnout. Má kudrnaté vlasy po ramena, které mu teď padají do tváře, kde mu svítí adrenalinem rozšířené šedozelené oči. Má na sobě černé rifle a černé tričko s dlouhým rukávem, celé zaprášené. Harry.
Všimnu si, že něco mumlá, ale nezdá se, že by chtěl křičet, proto se k němu natáhnu a strhnu mu pásku z úst. Obličej zkřiví bolestí a pak své svázané ruce natáhne ke rtům a promne si je.
Pak se pomalu posadí a podívá se na mě. „Ty jsi holka." Řekne svým chraplavým hlasem.
Musím říct, že jsem čekala jakoukoliv větu, kromě téhle. „Ehm," zamrkám zmateně.
„Každopádně," posadí se, „co se to děje?" Podívá se na své svázané ruce.
„Nic zajímavého, jen únos," mávnu rukou.
„Ty mě chceš unést?" Začne se smát a já si olíznu ret. Jo, na tyhle reakce jsem zvyklá. „Tak já půjdu," seskočí zpátky na zem, ale já do něho vrazím a on spadne zpátky na záda.
„To určitě," zamumlám. Zabouchnu za ním kufr a vrátím se do auta.
Chystám se vyjet na cestu, když v kufru zaslechnu hluk. Harry kope do stěn a řve jako pominutý. Dodávka je zvukotěsná, ale já uvnitř slyším všechno. Nasraně skousnu vnitřek úst a vyhrabu z šuplíku spolujezdce pásku. Za sedadlem nahmatám provaz a vezmu ho s sebou.
Znova se vrátím ke kufru a otevřu. On jen sedí klidně vzadu a ani se nehne. Vyšplhám nahoru do kufru a přikrčená dojdu až k němu. Překvapí mě, když najednou vykopne nohou a já jen tak tak stačím uhnout. Hned na to se snaží vyšplhat na nohy. Srdce se mi rozbuší, když pochopím, že má v plánu mě sejmout a utéct. Napřáhnu se a vší silou mu dám pěstí dřív, než se stačí postavit. Dodávka se zahoupe, když spadne zpátky na zadek a hlavou narazí do plechu zdi.
„Au," zaúpí.
Dříve, než se vzpamatuje, si dřepnu a svážu mu nohy k sobě. Pevně je utáhnu a poté mu rozvážu ruce, abych mu je znovu a líp utáhla. Ted s Joshem absolutně neumí vázat uzly.
„Mám peníze, můžeš mě pustit a já ti dám tolik peněz, kolik budeš chtít," začne tu ohranou básničku, kterou znám už nazpaměť. Každý má vždycky prachy a chce mi je dát.
Pevně mu upevním ruce a pak odtrhnu kus pásky. „Budou mě hledat, všichni mě budou hledat!" Chrlí ze sebe. „Proč tohle děláš?" Stihne ze sebe dostat dřív, než mu zalepím pusu a on sklapne.
S úlevou vystoupím z kufru a chystám se za sebou zabouchnout, ale těsně předtím, než to udělám, se na něho podívám a tiše řeknu: „Protože je to moje práce."