"It's my job!" // H.S. ff

22nd part

"Doprdele," procedí Harry skrz zuby, zatím co já sešlápnu pedál až k zemi. Mustang vystřelí kupředu a motor přitom tak řve, až se bojím, že nás z té vzdalující se benzínky uslyší.
Volant tisknu tak silně, až mi bělají prsty. Mám pocit, že se mi vůbec neprokrvují, ale to v tu chvíli není důležité.
Předjíždím auta na silnici tou největší rychlostí, jakou dokáže mustang vynaložit a rty si koušu tak neodbytně, až na jazyku cítím železnou pachuť krve.
"Sjeď mimo silnici!" Přeřvává Harry zvuk motoru. "Takhle se akorát zabijeme!"
Vůbec si ho nevšímám a pokračuju ve zběsilé jízdě. Myslím, že Paul Walker by na mě teď byl pyšný. Předváděla jsem opravdu šílené manévry, u kterých nebylo jisté, jestli neskončíme v příkopě anebo nabouraní v kamiónu. Jenže zastavit? To jsem nemohla ani v krajním případě. Josh nám doslova dýchal na záda a já nás s Harrym musela dostat pryč.
"Bethany!" Vykřikne Harry, když se za hlasitého troubení proderu skrz dva kamióny, které tam už tak nemají dostatek místa.
Málem jsem přitom urvala pravé zrcátko a ještě jsem u toho nezapomněla nadávat jak dlaždič.
"Sklapni!" Vrátím mu to. "Na tohle není čas!"
"Sakra, odboč tam!" Vyštěkne a ukazuje na nedalekou odbočku, které se rychle blížíme. "Dělej!"
"Přestaň mi rozkazovat!" Obořím se na něj a i motor hlasitě zaúpí.
Překvapeně sebou trhnu, když se Harryho ruce objeví přitisknuty na těch mých a tlačí volant doprava. Nejradši bych na něj začala řvát, ale na to teď nebyl čas. Musela jsem přibrzdit, abychom tu zatáčku vůbec zvládli.
Nakonec jsme teda společnými silami odbočili a tím jsme sjeli na úzkou cestu, která podle názvu na ceduli, vedla do nějaké malé vesnice.
"Tohle už nikdy nedělej," zavrčím, když mě Harry pustí a s hlasitým oddechováním se uvelebí zpátky na své sedadlo.
"Právě jsem nám zachránil život," odpoví skoro až znuděně.
"Právě jsi nás zabil," opravím ho a zamračím se na něj. Krátce pohlédnu na jeho tvář a zjistím, že se teď mračí taky. Je to skoro neuvěřitelné. I když zrovna není čas na hádky, tak se prostě musíme hádat.
Tak nějak nechápu, jak jsem s ním přežila ten týden.
"Možná bychom se měli zbavit toho auta," odpoví opatrně, po naštvanosti ani náznak.
Vypuknu v hysterický smích. "Zbláznil ses?"
"Vím, že se s ním nechceš loučit, ale takhle nás najdou. Co když je tu štěnice?" Nevzdává se a já zavrtím hlavou.
"Ne. Řídil ho Josh, proč by tam dával štěnice?" Skousnu si ret, protože o tom začínám sama pochybovat. Mohl by k tomu mít úplně stejný důvod, jako když dal štěnice do dodávky.
Možná, že můj mustang mě veze přímo do pekla. Co když bude moje milované auto ta věc, která je k nám přivede.
"Hádám, že na to jsi už přišla sama," řekne Harry tiše, když zřejmě zahlédne, jak při přemýšlení krčím obočí.
"Ne," pronesu rozhodně. "Kdybych tu měla štěnice, už dávno by nás chytili. Vždyť byli kus za námi. To by nedávalo smysl," zamítám tuhle možnost.
"Jak myslíš," prohodí Harry a já se jen zhluboka nadechnu. Potřebuju myslet a ne být panaroidní. Bez auta bychom mohli jít možná tak pěšky a nemáme čas ještě shánět půjčovnu aut. I když je taky pravda, že se svého mustangu nechci vzdát.
V tu chvíli by sice měly jít city stranou, ale já měla pocit, že je to jediná věc, která by se dala přirovnat k mému domovu. Jednoduše jsem k tomu autu měla velký vztah a nechtěla jsem ho nechat někde v Rakousku.
"Jsi v pohodě?" Zeptám se nakonec na něco, o čemž jsem ani nevěděla, že přemýšlím.
"Nic mi není," odpoví hned a zatáhne za pas, aby dal najevo, že byl připoutaný.
Ne, že by ho to při té mé šílené jízdě mohlo zachránit.
"Tak jsem to nemyslela," mávnu rukou a hned na to jí zase položím na volant. "Myslím..." odmlčím se a nedokážu pokračovat.
Proč mě něco takového vůbec napadlo? Vždyť byl unesen, celý svět se za něho modlí a snaží se ho najít. Lidé ho milují a on jim nemůže ani říct, že je v pořádku. Místo toho tady trčí se mnou a není v bezpečí.
Jako bych ho vytrhla z jeho života a celý ho zničila. Jak se mu potom všem můžu dívat do očí? Jak se do mě vůbec mohl zamilovat?
Tentokrát mě nepřekvapí, když položí svou dlaň na mé rameno, ani sebou neškubnu.
"To je v pohodě," řekne mírně a mě zase zamrazí z toho nádherného hlasu. Ještě nikdy mě nic tak neuklidňovalo, jako jeho chraplák. "Není to tvoje chyba."
Nesouhlasně vrtím hlavou. "Ty to nechápeš, Harry."
"Přestaň se obviňovat," zašeptá. "A zastav to auto."
Nechápavě zamrkám a zahledím se do jeho vážné tváře. Propaluje mě tím svým úchvatným pohledem a růžové rty má semknuty do úzké linky. Pokud měl být Romeo taky tak nádherný, tak se ani nedivím, co všechno pro něj Julie udělala. Já bych teď pro Harryho totiž udělala cokoliv, takže jsem okamžitě zastavila na kraji silnice.
"Proč..." Chystám se k otázce, ale Harry uchopí mou tvář do dlaní a věnuje mi dlouhý polibek. Jeho rty zapadnou do mých a já se nedokážu bránit. Nechám ho, aby jazykem vklouzl do mých úst, kde pak naše jazyky svedou žhavý boj.
Moje ruce okamžitě putují do jeho kudrn, kde si pohrávám s jeho prameny, zatím co on mě drží v záklonu, takže mě dveře netlačí do zad.
Přísahám, že bych se s ním nejradši vyspala hned teď v tom autě. Jenže to nebyla zrovna vhodná chvíle, takže jsem nepostupovala k žádným vážnějším krokům.
Po chvilce, kdy mě chytaly mdloby a trnulo mi v podbřišku, jsme se od sebe odtáhli. Netušila jsem, co bylo na jeho rtech tak úžasného, ale jeho polibky mě vždycky úplně odrovnaly. Vlastně mě dokázalo odrovnat všechno, co se ho jenom týkalo. Už jsem se začínala cítit jako nějaká posedlá fanynka, co z něho nemůže přestat šílet.
"Nechceš, abych teď řídil já?" Navrhne, zatím co já ještě teď nemám klidný tep. Vzmůžu se jen na přikývnutí a podivné mumlání.
Místo, abychom oba vystoupili, si mě Harry zvedne na klín, posune se a bez problémů mě posadí vedle sebe. Stane se to v takové rychlosti, že to ani nedokážu pořádně vnímat.
Prostě mi jen najednou dojde, že sedím na místě spolujezdce.
"Vezmeme to oklikou, dobře?" Zeptá se s pohledem upřeným na starou navigaci. Ani bych se nedivila, kdybychom se ztratili.
"Fajn," šeptnu, neboť jsem se ještě nevzpamatovala z toho polibku a rychlého přesazení.
Harry nastartuje a vyjede zpátky na úzkou cestu. Je dost zajímavé ho pozorovat při řízení. Pořád jsem na něho těkala pohledem, protože byl prostě krásný a nedalo se dívat jinam.
Jako by vedle mě seděla mléčná čokoláda, na kterou jsem měla nehoráznou chuť, ale nemohla jsem si z ní ulomit ani kousíček.
Myslím, že líp už jeho dokonalost popsat nejde.
Asi nikdy jsem u kluka neviděla, tak úchvatné kudrnaté vlasy a oči, které dokázaly měnit barvu podle jeho nálady. Teda myslím, že to bylo podle toho, protože když se smál a byl v pohodě, tak jeho oči byly jasně zelené. Za to, když byl naštvaný, vždycky je měl strašně tmavé, až skoro šedé. Bylo to jednoduše fascinující.
Když moje rodina umřela, přestala jsem chodit do školy, ale plánovala jsem, že si maturitu dodělám. Jenže mi nešlo, abych se dokázala na učení soustředit. Na druhou stranu jsem ale potřebovala něco, co by mě mohlo rozptýlit.
Kdybych už tenkrát znala Harryho, jeho tvář by mě dokázala zaujmout takovým způsobem, že bych se na něj beze slov dívala 24 hodin, 7 dní v týdnu.
Měl v sobě něco nepopsatelného, co mě uchvacovalo pokaždé, když jsem se na něj podívala.