"It's my job!" // H.S. ff

7th part

Buch, buch... Buch, buch... Buch, buch... To je zvuk, který mě probudí z poklidného spánku.
Je mi horko, příšerné horko. Snažím se otevřít unavené oči, ale hlava mi přitom třeští. Cítím, že mám v ruce křeč, nejspíš jsem si jí zalehla. Trochu se zavrtím a dojde mi, že ležím na něčem pevném. Zamžourám do ranního světla a pak prudce vytřeštím oči. Srdce mi v ten okamžik skoro přestane bít.
S hrůzou si uvědomím, že ležím na Harryho hrudníku, zatím co on mě k sobě jednou rukou tiskne. Na jednu stranu to vysvětluje zvuk, který jsem slyšela. Byly to údery Harryho srdce.
Na druhou... Co to doprdele je? Proč tady ležím? Co se sakra stalo?!
Vykroutím se z jeho sevření a snažím se posadit. Přesně v tu chvíli se mi udělá nevolno. Skoro se rozplácnu na zem, když vyskočím z kufru.
Jen tak tak si stihnu chytit vlasy nahoru, než se předkloním a vyletí ze mě zvratky. Už se mi párkrát stalo něco takového, ale asi ještě nikdy mě takhle nebolela hlava.
Zrovna jsem u dalšího kola dávení se, když se mi vybaví vzpomínky na včerejšek. Byla jsem opilá, šla jsem za Harrym, mluvili jsme spolu, pak jsme pili a pak jsme se... Vydám otřesný zvuk a pak se rozkašlu.
Ve stejnou chvíli na svém ramenu ucítím dotek.
A pak jsme se líbali a já usnula. Proboha, já se s ním líbala! Copak mi hráblo? Jak jsem to mohla udělat?
„Nech mě!" Prudce se mu vytrhnu a ani se na něj nepodívám. Dál si držím vlasy nad hlavou a předkláním se, i když už mi není až tak špatně.
„Po kocovině jsi stejně příjemná jako Niall," zamumlá si pro sebe.
„Nevím, kdo to je," odseknu a pak se pomalu narovnám. „Běž zpátky do auta," zavřu oči a snažím se svými myšlenkami utlumit bolest hlavy. Samozřejmě to nefunguje.
„Chápu, že je ti blbě, ale..."
Šlehnu po něm smrtelným pohledem a spustím svoje vlasy dolů, Harry okamžitě zmlkne a začne couvat do auta.
Je celý rozcuchaný a vypadá lehce pokrčeně z toho, jak jsme...no, jak jsme spali v objetí. Jeho modřina už není tak výrazná a mě v duchu napadne, že pokud mě bude dál srát, tak mu jí zase trochu přibarvím.
„Ještě si odskočím," mávnu rukou dozadu na útes a dá se na ústup.
Ze začátku mu to nechci dovolit, ale stejně nemá kam utéct. Jedině, že by chtěl skočit z toho útesu, takže zůstanu zticha a nechám ho jít.
Postávám na místě a snažím se to rozdýchat. Takhle zle mi snad ještě nikdy nebylo. Vážně si potřebuju vyčistit zuby. Jenže potom, jak jsem Harrymu smyla tu krev, tak mi nezůstala žádná voda na vypláchnutí pusy. Budu muset někde zastavit. Stejně došlo i jídlo.
Obrátím se, až když ho slyším přicházet.
Nasucho polknu, když se na sebe podíváme. Cítím se trapně. Nejen kvůli tomu, co se včera stalo, ale taky, že mě viděl, jak zvracím. Celkově bych se nejradši někde zahrabala.
Ukazováčkem namířím na kufr, tvářím se neoblomně, kdyby náhodou chtěl smlouvat.
Tváří se nesouhlasně a nevypadá, že by to chtěl udělat.
„To, co se stalo," odkašlu si, „nic nemění."
Vidím mu na obličeji, že mi nevěří.
„Běž do toho auta," zavrčím. Postačí už jen chvilka, abych se na něho vrhla a při nejmenším ho zabila.
Olízne si ret a pak naskočí dovnitř. Zády se sveze po stěně dodávky a opřený zůstane sedět. Zase tiskne čelisti k sobě, ale tentokrát jiným způsobem. Vypadá víc uraženě, než naštvaně.
Nezabývám se tím a zabouchnu za ním kufr. Kašlu na nějaké svazování nebo pásku. Už mě to nebaví.
Když se vrátím do auta, nejprve zkontroluju, jestli mám všechny své věci a pak se vydám na cestu. Je mi na nic. Nemůžu přestat myslet na to, co jsem provedla. Jak jsem mohla? Vždyť je to můj zajatec. Doslova ho vezu na popravu.
A ještě k tomu jsem to já, komu je zle a ztrapňuje se. On vypadá jako by nevypil ani kapku. Je úplně normální a já vypadám, jako bych se zfetovala k smrti.
„Nemůžeš alespoň otevřít to okýnko? Je tu fakt tma," ozve se z kufru a já protočím oči. Radši jsem mu měla dát tu pásku.
Beze slov odhrnu kryt okna a Harry zmlkne, když mu tam proudí světlo.
Po pár kilometrech zastavím na benzínce. Zaprvé je čas natankovat a za druhé je potřeba koupit nějaké jídlo. Rovnou si odskočím i na záchod, kde si nezapomenu vyčistit zuby. Je to příšerná úleva.
Trochu mě znervózňuje, že je tam Harry sám. Sice by z venku nešel slyšet, ale nikdy nevím, co by se mohlo stát. Proto se vrátím, co nejrychleji zpátky.
Zase ujedu sotva pár kilometrů a už hledám místo na zastavení. S takovou rychlostí budu v Turecku tak za rok. Jenže můj žaludek hlasitě protestuje a Harry z kufru pořád volá, že má žízeň. Vážně bych mu dala přes hubu, kdybych na tom nebyla podobně.
Tentokrát zastavím na úpatí nějaké hory nebo kopce, ani nevím, co to je. Jsme někde uprostřed Rakouska. Příroda je tam úchvatná, počasí horké, vzhledem k tomu, že je začátek července a lidí tam je pomálu.
Samozřejmě u našeho stanoviště nikdo není. Opět nevím, jak bych vysvětlovala, že si dávám v kufru svačinku s pohřešovaným Harrym Stylesem.
„Na," podám mu velký čokoládový muffin. Sama jsem si koupila ten samý. Měla jsem potom všem takovou depku, že se mi něco sladkého fakt hodilo.
Při našem předání se zase dotkneme prsty a mě zamrazí po celém těle. Okamžitě se o kus odtáhnu a dělám, že se nic nestalo. Zakousnu se do muffinu, ale vůbec mi to nechutná. V mém žaludku je obrovský nenasytný oceán. Cítím, že v sobě mám jenom vodku. Je to odporný pocit a na malou chvíli mám pocit, že znova poběžím zvracet.
„Vypadáš trochu zeleně," zkonstatuje Harry a já mu věnuju varovný pohled. Naprosto ho ignoruje a dál přežvykuje svoje jídlo.
„To je tím, že si mi na blízku," setřu ho.
Slyším, jak naštvaně zafuní, ale ani se na něho nepodívám. „Včera to tak nevypadalo."
Málem se zadusím, když to řekne. Takže nakonec setřel on mě a já neměla nejmenší ponětí, co odpovědět. Chtěla jsem mu jen něco udělat. Třeba mu zlomit pár prstů.
Místo toho po něm hodím láhev vody a kartáček s pastou, které jsem koupila na pumpě. „Vidíš? Dokonce chceš, abych měl svěží dech," pronese pobaveně.
„Zavři tu hubu!" Vyštěknu. Je mi úplně jasné, že samou zlostí mám zorničky úzké jako had. Kdybych nejedla ten muffin, tak bych se vážně neudržela a vrhla bych se po něm.
Už mi neodpoví, jen se samolibým úsměvem dojídá jídlo.
Vylezu ven jako první, on se jen trochu posune, aby mohl po vyčistění zubů vyplivnout vodu na trávu. Hned na to mu zavřu kufr před nosem a vrátím se za volant.
Teď už vážně není na čase se zdržovat. Musím přestat dělat kraviny a pokračovat v cestě. Žádné rozptylování. Žádný chlast. A žádné pletky. Už nikdy!
Jako na zavolanou se mi rozvibruje mobil a já jen nasucho polknu.
„A-ano?" Vykoktám vyděšeně, když to Joshovi zvednu.
„Máš tu adresu? Včera jsem ti jí posílal," ujišťuje se a já samozřejmě řeknu, že ano. Pravdou je, že jsem si toho ani nevšimla. Byla jsem trochu zaneprázdněná.
„Dobře. Jak jde cesta?"
„V-v pohodě," vysoukám a cítím, jak rudnu. Jo, všechno v pohodě. Vůbec jsem se s ním nelíbala. Vůbec jsem se na své misi neožrala. Všechno skvělý. Můj žaludek se má taky úžasně.
„Zníš trochu divně, lásko," zamumlá odměřeně a já v tu chvíli s dodávkou najedu na nějaký hrbolek, takže sebou cuknu a dám hovor na hlasitý odposlech.
„Ne, já..." Odmlčím se, protože se to marně snažím vypnout.
„Vyklop to! Co se stalo?" Vypění a já pohledem těkám z mobilu na cestu.
„Všechno je v pohodě!" Zaječím, protože už jsem úplně vynervovaná. Mám pocit, že celý můj systém zkolabuje.
„Fajn," spokojí se s odpovědí. „To rád slyším."
Jen něco zamumlám a zavládne ticho.
„Napadlo mě, že pokud ta akce vyjde, mohli bychom si někam vyrazit. Jen my dva. Kamkoliv. Havaj, Dubaj, Karibik,..." Začne vyjmenovávat a já jen civím na mobil, co před sebou držím v ruce.
„Jo, to zní skvěle," dostanu ze sebe.
„Budu muset končit. Pokračuj v práci, krásko," ukončí hovor svým slizkým tónem a já se jen hnusem otřesu.
Okamžitě mobil odložím a soustředím se na cestu.
Nenávidím ho. Nenávidím Joshe. Nenávidím, když na mě sahá. Je mi z něho blbě. Ze všeho nejvíc chci vypadnout z jeho blízkosti. Prostě jen chci napravit, co jsem provedla a pak navždy zmizet. Pryč od něj. Od téhle špinavé práce a všech těch šmejdů kolem mě.
„Tvůj kluk?" Ozve se Harryho chraplavý hlas a já už chci skoro jen při téhle otázce otevřít okno a vyzvracet svou duši.
„Ne," odseknu, protože na jednu stranu to prostě musím zamítnout, ale na druhou mu do toho vůbec nic není.
„Oslovil tě lásko," zní nepřesvědčeně.
Promnu si čelo. Jak mám asi tohle vysvětlit? Nechala jsem na sebe sahat jen proto, abych přežila... Kdybych se Joshovi vzepřela, už dávno bych byla mrtvá. Znova se mi chce zvracet.
„Taky ti můžu říct špunte a pořád budeš vysoký," snažím se to odlehčit, ale hned na to se na sebe podívám do zpětného zrcátka a protočím oči. Proboha, co to kecám?
Harry mlčí tak dlouho, až mám pocit, že už neodpoví.
„Nevěřím ti," řekne tak tiše, že bych ho ani nezaslechla, kdybych zrovna kvůli zatáčky nezpomalila.

***

Bylo mi patnáct a čekalo mě moje první velké vystoupení v divadle. Měla jsem sólo a to znamenalo, že se všechna pozornost bude soustředit na mě. Nesmím to pokazit. Každý by si všiml i malé chybičky. Protože když v baletu uděláte chybu, ztratíte tu ladnost a lidé poznají, že je něco špatně. A pak už se začnou soustředit jen na ty chyby a celé vystoupení je v koncích.
Nikdy jsem nebyla takhle nervózní. Už od rána jsem měla sevřený žaludek a stěží jsem do sebe nacpala snídani.
V autě jsem si dala do uší sluchátka, abych se uklidnila, ale nefungovalo to. Nedokázala jsem se zaposlouchat. Myslela jsem jen na vystoupení, na všechny kroky a pohyby a na to, jak jdou po sobě. Jenže jsem se vždycky zasekla a zapomněla, co má být po předchozím kroku. Byla jsem z toho úplně na nervy a musela si stáhnout okno, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.
"Vždyť ven mrzne, zavři to okno, Bethany," okřikne mě máma z předního sedadla.
Je zachumlaná ve svém černém kabátu a hnědé vlasy má vyčesané nahoru. Vím, že má pod tím jen červené šaty, takže musí úplně mrznout, ale v tu chvíli mám dost práce sama se sebou. A vážně mě ten ledový vzduch uklidňuje.
"Beth," ozve se táta, když se k ničemu nemám. Sedí za volantem ve svém smokingu a soustředí se na cestu. Dokonce se kvůli dnešku i čerstvě oholil. Bez přemlouvání.
"No jo," povzdechnu si a zatáhnu okno.
Zbytek cesty se rodiče o něčem baví, ale já je vůbec neposlouchám. Nejradši bych okamžitě utekla. Nikdy jsem se takhle necítila. Balet miluju, ale ta nervozita je strašná.
"Beth?" Osloví mě nejistě Thea, která sedí vedle mě.
"Jo?" Zvednu obočí.
Thea se na mě jen usměje a já ji úsměv oplatím. Už jen díky tomu se mi uleví.
Zaparkujeme na skoro plném parkovišti u malého divadla, které pojme asi jen pět set lidí. Přesto jsem zděšená k smrti. Jak mám tohle zvládnout?
Popadnu svou sportovní tašku a stejně jako ostatní vystoupím.
„Už budu muset," podívám se na čas, který ukazuje můj mobil.
Začínáme za necelou hodinu a ještě se budeme malovat, převlékat a vzájemně se uklidňovat, takže to uteče jako voda.
Už jsem na cestě k hlavnímu vchodu, když na mě máma zavolá.
Ještě se na pár sekund obrátím jejich směrem. Rodiče stojí blízko u sebe, usmívají se na mě a táta drží v náručí osmiletou Theu v růžových šatech a teplé bundě. Ani jsem nepostřehla, jak krásně dneska všichni vypadají. A to jen kvůli mně.
„Ty to zvládneš, Beth," mrkne na mě táta.
„My ti věříme," dodá máma a v očích má jiskřičky radosti.
Ten pohled na ně a ty slova, způsobily to, že jsem ten tanec zvládla jako nikdy předtím.

***

Takhle vzpomínka mě trochu rozhodí. Když si v paměti vybavím ten obraz, jak tam spolu stáli, nevzpomínám na to, jak pyšně se na mě dívali. Místo toho je vidím jako šťastnou tříčlennou rodinu, do které nepatřím.
Kdybych se nenarodila, byli by naživu.
Protože to celé byla moje chyba. Zabila jsem je.
Zabila jsem svou rodinu. Mou malou sestru Theu. Svou milovanou matku a svého starostlivého otce. Zabila jsem je všechny.
A to jen proto, abych si splnila sen, který nakonec zmizel jako slunce za horizontem. Sen, který už znovu nevysvitl.