"It's my job!" // H.S. ff

17th part

Harry's POV

Měl jsem fakt příšerný hlad. V břiše mi kručelo už celý den a já se občas i bál, že se zakousnu do své vlastní ruky. Vážně se to nedalo vydržet a proto, když jsem opustil koupelnu, okamžitě jsem se vrhnul po jídle, které už bylo nachystáno na pultu v kuchyni.
Vážně zbožňuju pokojové služby. Prostě vám jen tiše proklouznou do pokoje, rozprostřou jídlo po celém stole a vy si pak můžete dát, co hrdlo ráčí.
Akorát jsem jim nestihl dát dýško, neboť jsem měl na práci trochu jiné věci... Stejně jsem u sebe vlastně neměl ani libru. Ani mobil. Ani nic.
Už týden jsem na sobě měl to stejné oblečení, když nepočítám její mikinu a triko toho vyjebance. To pro mě bylo celkem utrpení, hlavně když jsem si nemohl vyměnit ani spodky. Lidi by neměli nikoho unášet, když dotyčný nemá sbaleno.
No, jako by na tom vůbec záleželo...
Pohledem přejedu celý stůl a dlouho přemýšlím, co si vybrat. Je tam sushi, losos s rýží, pizza, hranolky a nějaké hamburgery. Taková naprostá všehochuť, ale když já měl fakt hlad. Uznávám, že když jsem Bethany diktoval, co má objednat, vykřikoval jsem jedno jídlo za druhým.
Břicho už mě tak bolí, že se natáhnu pro jeden ze zabalených hamburgerů. Nevypadá to na McDonald nebo KFC, protože tenhle hamburger je vážně pořádný hamburger a ne žádná placka s hnusným masem.
Ukousnu tak velký kus, že se mi skoro nevejde do pusy, ale moje sliny jsou okamžitě v akci, takže mi nedělá problém sousto rozkousat a hladce poslat do žaludku. Och, bože, to je úleva.
Mám pocit, že jsem nejedl celou věčnost a navíc je to jídlo naprosto vynikající. Dál koušu svůj mohutný hamburger a ani se neposadím na židli, která je přímo přede mnou.
Prostě tam jen přešlapuju z nohy na nohu a užívám si své jídlo.
Pohled zvednu, až když zaslechnu vrzání židle o podlahu.
Bethany vyšplhá na barovou židli, která je až na samotném konci stolu a nejistě skenuje obsah stolu. Možná vypadá i trochu ohromeně a smutně zároveň.
Vzpomněla si teď na to, když měla rodinu a pořádali společné večeře? Nebo snad tohle nikdy nedělali? Jaká byla její rodina?
Nevěděl jsem o ní skoro nic. Jen občas mi o sobě něco řekla, ale nikdy to nebylo úplně dobrovolně. Vždycky si držela strašně velký odstup, i přesto, že jsme spolu už měli nějakou tu intimní chvilku. Pokaždé pak dělala, že se nic nestalo, jenže já takový nikdy nebyl.
Nevěřil jsem jí, když říkala, že to nic neznamená.
Vždyť se mnou dokonce i utekla. Zachránila mě.
„Nechceš si už něco vzít?" Zeptám se, když strašně dlouho pohledem hltá všechno to jídlo, ale nic si nevybere.
Občas mi připadá, že je úplně mimo realitu a svádí nějaký vnitřní boj. Celkově měla strašně zajímavou osobnost.
„Nemůžu jíst," řekne tiše, s pohledem stále sklopeným dolů.
Dožvýkám svoje soustu a nechápavě zvednu obočí. „Jak to myslíš?"
„Prostě nemůžu," zavrčí a upře na mě ty velké hnědé oči. Přestože jsem ji nikdy neviděla namalovanou, byla naprosto nádherná. Měla krásné rysy, které občas působily tvrdě, ale když se smála, vypadala úchvatně.
Místo abych na ní zase čuměl jako na zjevení, strčím do úst poslední kousek hamburgeru a chystám se si vzít další. „Neboj, není to otrávené," zasměju se, ale málem mi přitom zaskočí, takže zase zvážním. „Nebo snad trpíš anorexii?"
Samozřejmě jsem to myslel jen jako nepovedený vtip, protože jsem věděl, že jí úplně normálně. Akorát, že ona nasupeně seskočila ze židle a napochodovala do ložnice, kde za sebou zatáhla dveře, aniž by se na mě podívala.
Co jsem řekl?
Zmateně zůstanu zírat na jídlo před sebou, a když do dlaně vezmu další hamburger, neodpustím si pohled ke dveřím ložnice. Povzdechnu si, protože ji tam nemůžu takhle nechat. Už taky strašně dlouho nejedla a vážně jsem nechtěl, aby zkolabovala.
Nakonec v kuchyni najdu velký tác, kde naskládám většinu věcí z výběru a pak se vydám za Bethany. Před dveřmi musím odložit tác na zem, abych je mohl otevřít. Kdyby se tam alespoň nezavřela, tak by mi to trochu usnadnila.
Prudce od sebe odstrčím obě části posuvných dveří a ony se od sebe odtáhnou.
„Nechovej se jak ma..." Zaseknu se v polovině věty a úsměv mi ztuhne na tváři.
Bethany leží na posteli, s hlavou zabořenou v polštáři a celé tělo se jí třese pod náporem pláče. Přestože se to snaží tím polštářem utlumit, tak zřetelně slyším, jak vzlyká.
Nevím, jestli mě to víc vyděsí nebo překvapí. Naštěstí mi utěšování celkem jde, takže k ní vykročím jistým krokem a posadím se těsně vedle jejího vibrujícího těla.
„Beth?" Řeknu opatrně. „Já to tak nemyslel..."
Vlastně ani nevím, jestli za to vůbec můžu já, ale už předem se radši omlouvám.
„Nech mě být," zamumlá, když odlepí tvář od polštáře. Stejně na ní vůbec nevidím, protože jí vlasy padají do obličeje.
Mám takové nutkání jí ty vlasy odhrnout, že místo toho rukou zajedu do svých vlasů. Nechci jí ještě víc naštvat a vím, že občas se mé doteky úplně nehodí.
„Nevypadáš jako anorektička!" Vyhrknu a musím protočit oči sám nad sebou. To jsem tomu fakt pomohl. „Tím jsem nechtěl říct, že vážíš víc, než bys měla," vychrlím a pak už radši zmlknu. To jsem fakt takový debil?
Pravda je, že její postava je ohromující. Ještě nikdy mě žádná holka nedostala tímhle způsobem. Bethany vždycky našlapovala tak lehce, až to vypadalo, že se vznáší. Všiml jsem si toho ještě dřív, než mi řekla, že dělala baletku. Naprosto mě to fascinovalo, protože její postava byla krásně zpevněná, ale přesto měla dokonalé tvary.
„Co to meleš?" Vysouká ze sebe a konečně se otočí mým směrem. Uslzenou tvář si opírá o bílý polštář a upírá na mě smutný pohled.
Už na začátku jsem si všiml té bolesti, kterou skrývala ve svých očích. Nikdy jsem nesežral tu její drsnou pózu. Mohla by mi hubu rozbít i stokrát a já bych si myslel svoje.
„Já nevím," pokrčím popravdě rameny. „Ty brečíš, ne já."
Zřejmě jsem se nevyjádřil zrovna nejlíp, protože se jen zamračila a zase se ode mě odvrátila. Uznávám, že jsem jí odpověděl trochu bezcitně, ale takhle to vyznít nemělo.
„Bethany," šeptnu. „Mluv se mnou, prosím."
Tentokrát kašlu na nějaký odstup a dlaní ji zlehka pohladím po zádech, které jsou skryté pod tlustým županem. Najednou mi chybí ten dotek, kdy jsem mohl svou nahou kůži tisknout na tu její. Měla tak jemnou a hladkou pokožku, že bych na ní mohl sahat celou věčnost.
„Jestli se mnou nebudeš mluvit, tak ti zajdu koupit vodku, ať se rozpovídáš," snažím se odlehčit situaci. „Anebo taky můžu zajít za tím idiotem, ať mě zase zmlátí do bezvědomí," dodám už trochu tišeji a ne zrovna pobaveně.
Ona se prudce zvedne do sedu a mračí se na mě. „To není vtipné, Harry," pronese vážně, zatím co jí po tváři stéká další slza.
Mírně se pousměju a jemně jí slzy setřu. Její dlouhé řasy se přitom doteku zatřepotají a moje srdce poskočí, když si uvědomím, že tohle s ní dělám já. Je pro mě důležité, že jí jsou mé doteky příjemné. Už nějakou dobu si myslím, že trpím Stockholmským syndromem a nemůžu uvěřit, že se to stalo zrovna mně.
Jak mě dokázala přinutit, abych z ní šílel?
„Ale zabralo to," upírám oči do těch jejích a vpíjím se do té krásné čokoládové barvy.
Avšak ona náš oční kontakt přeruší a podívá se dolů. „Já se tak bojím." Zašeptá a já překvapením zamrkám. Vážně to řekla?
„P-proč?" Přisednu si ještě blíž k ní a mám strašně velké nutkání jí obejmout. Vypadá jako hromádka neštěstí a já ji chci strašně moc pomoct.
„Jsme mrtví," zamumlá. „Utekli jsme, ale..." Zavrtí hlavou a znova se rozvzlyká.
Olíznu si suché rty a poté mezi prsty uchopím její bradu. Zvednu její pohled do úrovně toho mého. „To není pravda, Beth. Budeme v pohodě," pronesu vážným tónem a ani jednou neuhnu pohledem. „Oba dva, jasné?"
Ona jen pomalu zakroutí hlavou a zavře oči. „Ty nevíš, čeho jsou schopní."
Tentokrát se už neovládnu a přitáhnu si ji k sobě na svou hruď. Nebrání se, ba naopak, obmotá své paže kolem mého krku a nechá se zvednout na můj klín.
Už po několikáté ji držím v náručí jako malé dítě a nechávám jí, aby tiše vzlykala do mého županu, zatím co ji rukou projíždím dlouhé mokré vlasy.
„Všechno bude dobrý," zašeptám ji do ucha a pak si bradu opřu o její rameno. Nasávám tu sladkou vůni a musím uznat, že naprosto zbožňuju její přítomnost. Nedokážu si představit, že se vrátím domů a ona z mého života zmizí.
Mé rozjímání přeruší kručení v břiše. Na moment nevím, jestli je to moje břicho nebo její, ale nakonec usoudím, že to byla Bethany.
„Teď se najíš, dobře?" Zeptám se opatrně, ale stejně to je jen naoko. Klidně do ní to jídlo nacpu, když budu muset.
„Fajn," vydechne a mě její horký dech zašimrá na krku. Na malý okamžik si to užívám a neušetřím si ani zavření očí. Občas mám pocit, že budu v její přítomnosti příst jako kočka.
Opatrně jí posadím na postel vedle sebe a zvednu se, abych došel pro tác u dveří.
Pak se vrátím i s ním a položím ho na noční stolek vedle nás. „Co si dáš?" Upřu pohled na Bethany, která si rukávy županu otírá vlhké tváře.
Má červené tváře a vypadá strašně roztomile. „Dej mi třeba nějaký hamburger," mávne rukou.
S úsměvem se pro jeden natáhnu. „To je moje holka!" Vykřiknu pobaveně dřív, než mi dojde, co to vlastně říkám.
Natahuju k ní ruku s hamburgerem a oba na sebe zíráme s otevřenou pusou. A možná i s trochou zděšení v očích. Vážně jsem tohle říct nechtěl.
„Ehm, víš jak to myslím," vykoktám a volnou rukou si projedu své mokré vlasy. Tak to jsem celkem posral.
Bethany se probere ze svého transu a natáhne ruku pro svůj hamburger. Jen nejistě přikývne. „Ehm, jo."
Ale myslím, že to neví, protože ani já si nejsem úplně jistý, jak jsem to myslel. My dva nejsme pár. Nejsme...no vlastně bych mohl vyjmenovat spoustu věcí, kterými nejsme, ale důležitější byla otázka: Co vlastně jsme? Na to totiž odpověď jaksi nemám.
Dlouho jsme pak ticho. Ani bych neřekl, že si užíváme své jídlo, spíše ho jen využíváme, abychom nemuseli mluvit. Teda alespoň já to dělám, protože pokračuju v jídle, i když už mám dávno dost. Jen prostě po té trapné chvilce nevím, co bych měl říct.
Nakonec naše ticho přeruší Bethany. „Už půjdu spát," zamumlá a odhodí obal hamburgeru na skoro prázdný tác.
Odpovědí je jí jen moje krátké přikývnutí. Zvednu se, abych odnesl tác zpátky do kuchyně, zatím co ona přes sebe natahuje peřinu.
Už se vydávám z ložnice, když mě přeruší její jemný hlas. „V-vrátíš se za mnou?" Zeptá se nejistě.
Samým překvapením mi málem tác vyletí z rukou. Vážně chce, abych se vrátil, i když jsem před chvíli řekl naprostou hovadinu?
„Ano," vydechnu nakonec a pak do kuchyně skoro běžím, abych se k ní mohl v posteli přidat. Proboha, co to se mnou je?
Na zpáteční cestě se snažím udržet víc v klidu a naštěstí se mi to daří. Jen na okamžik, protože překvapeně zjistím, že její župan leží vedle postele a ona je zabalená jen v tenké saténové peřině. „Bylo mi trochu horko," šeptne a já vidím, jak se snaží zakrýt skutečnost, že se červená.
Cítím, jak se mi rty tvarují do úsměvu a okamžitě vykročím k posteli, kde si bez ostychu sundám župan a nechám ho spadnout na zem. Pak vklouznu pod svou tenkou peřinu vedle Bethany a zahledím se do stropu, protože Beth je ke mně otočená zády.
Tohle vážně dělá vždycky. Nejprve mě k sobě pustí strašně blízko a pak mě od sebe odkopne. Sice jsem si na to celkem zvykl a nechtěl jsem na ní tlačit, ale měl jsem v tom celkem zmatek. Občas jsem nevěděl, co po mně vlastně chce.
Naštěstí mi to tentokrát sama řekla.
„Budeš mě držet?" Zašeptá a já překvapeně sklopím pohled na její holá záda, která čouhají zpod peřiny. Na malou chvíli si vůbec nejsem jistý, jestli to opravdu řekla. „Harry?" Zavrtí se.
Bez otálení k ní natáhnu ruce a za boky si jí k sobě přitáhnu. Její záda se přitisknou k mému hrudníku a ona jen tiše zalapá po dechu. Miluju ten zvuk. Miluju, když vzdychá.
„Jen mě drž," hlesne a prsty proplete s těmi mými.
Hlavu má položenou na polštáři přesně pod mou bradou, takže cítím vůni jejích vlasů a moje srdce buší rychleji, když mi dojde, že naše nahá těla dělí jen tenký satén. Vždyť před hodinou jsme se milovali v koupelně. Přece jí nemůžu chtít znova hned teď, ne? Sakra...
„Víš, co je vtipný?" Zašeptá.
„Co?" Zachraptím a snažím se nemyslet na to, jak moc je mi blízko.
„Že jen s tebou se cítím v bezpečí," uchechtne se a pak se zavrtí. Cítím její zadeček až příliš blízko u mého rozkroku. Kurva. Sakra. Doprdele. To vážně není dobrý.
„Dobrou," zamumlá a pak už zavládne hrobové ticho.
Slyším jen svůj zrychlený dech a bušící srdce. Krev mi proudí v žilách tak rychle, až mám pocit, že se mi v těle rozbouřila řeka.
Uklidním se, až když její stisk na mé ruce povolí a zaposlouchám se do jejích pravidelných výdechů. Trochu se mi uleví, když usne. Nemám takovou potřebu se na ní vrhnout a líbat jí až do skonání světa. Když tam vedle mě takhle poklidně leží a nepřestává se svým tělem tlačit na to mé, zatím co já stěží dýchám, vím úplně přesně, co mi udělala.
Ano, byla mojí zajatkyní, jenže jsem to takhle za tu celou dobu nebral. Jak už jsem řekl, nevěřil jsem jí tu povahu, kterou mi dávala najevo. Věděl jsem, že ve skutečnosti je úplně jiná a měl jsem pravdu. Už na začátku mě nějakým podivným způsobem zaujala a já ani neměl potřebu se jí bránit. Nikdy bych nechtěl holce ublížit a už vůbec ne jí. A taky... Po pár dnech v její přítomnosti jsem k ní cítil něco, co jsem do té doby nikdy nepoznal.
A nedokázal jsem ten pocit nikdy dost dobře popsat. Až teď, když tu vedle mě ležela.
„Víš, co je vtipné?" Zeptám se stejně jako předtím ona. Můj hlas prořízne okolní ticho a je divné zase slyšet nějaký zvuk.
Bethany se jen zavrtí, ale pokračuje ve spánku.
„Myslím, že jsem se do tebe zamiloval," zašeptám jí do ucha a pak hlavu zase položím na polštář. A kurva. Já se zamiloval.
Předtím mě ani nenapadlo, že to co k ní cítím, může být láska.
Ještě dlouho jsem tam takhle ležel a objímal ji, zatím co jsem dumal nad tím, co jsem řekl. Jak se to stalo? Jak jsem do ní mohl prostě jen tak zamilovat? Celé roky jsem čekal na ten okamžik, protože ještě nikdy ve mně nikdo nevzbudil takové pocity... Jen ona.
Proč zrovna ona? Vždyť mě chtěla zabít... Ach, bože, já jsem tak divný.
Vždyť, co čekám, že bude dál? Vážně si myslím, že mě pustí zpátky domů? Okamžitě by jí zavřeli do vězení a už nikdy bych jí neviděl.
Navíc ona ke mně takové city určitě nechová a jen si se mnou pohrává. Ach, bože. Co mám jako dělat? Chci jí pomoct, ale taky se chci vrátit domů. Nechci, aby zmizela z mého života, ale na druhou stranu... Já fakt nevím.
Nakonec jí opatrně pustím ze své náruče a vyškrábu se na nohy. V tichosti si obleču župan a zakážu si, abych se podíval na postel. Bez dalšího rozmýšlení se vydám k telefonu, který Beth tak obdivovala. Skousnu si ret a otočím se, jestli mi náhodou není v patách. Naštěstí jsem stále o samotě, a tak do ruky uchopím sluchátko a navolím číslo, které bych nikdy v životě nemohl zapomenout.
Mám sucho v krku, když poslouchám dlouhé zvonění a neustále se ohlížím směrem do ložnice.
„Haló?" Ozve se ve sluchátku známý hlas a já se musím opřít o stůl, abych neomdlel. Nevěřil jsem, že ho ještě někdy uslyším.
____________________

My beautiful readers, chci vám strašně moc poděkovat za každý vote, komentář, za follow a za to, ze můj příběh čtete. Opravdu moc to pro mě znamená. Děkuju moc, jste nejlepší. ♡