"It's my job!" // H.S. ff

3rd part

Když projedu víc jak polovinu Francie, začíná se stmívat, takže zase najdu odlehlé místo a rozhodnu se najíst. Nejradši bych Harrymu nic nedala, ale už tak jsem ho zmlátila, tak bych mu alespoň mohla dát nějaké jídlo.
Zase mám jen nějaké obložené bagety z benzínky, takže to není žádná chuťovka. Harry sedí opřený u zadní stěny. Vypadá unaveně a na oku se mu udělal obří monokl.
„Mám dobrý pravý hák," zkonstatuju, když si ho s nakloněnou hlavou prohlédnu.
Vyskočím dovnitř a strhnu mu pásku z pusy s varovným pohledem. Ani nesykne bolestí nebo nezmění svůj výraz. Jen na mě upírá své zelenošedé oči a dívá se na mě jako na největší zrůdu této planety.
Z nějakého důvodu mě to urazí a pevně mu stisknu rameno, abych ho trochu posunula a mohla mu rozvázat ruce. Nehty mu přitom skoro zarazím až do masa. Ale on neudělá vůbec nic. Jako by to ani necítil.
Beze slov mu podám bagetu, když si promne rozvázané ruce.
„Nechci," zamumlá a upře pohled dopředu.
Jen pokrčím rameny a pustím se do svého jídla. Celou dobu zírá před sebe a ani se nehne. Sleduju ho dost nedůvěřivě. Vypadá, jako by měl něco v plánu. Rozhodně se už nenechám obelhat.
Skoro po něm skočím, když na mě v rychlosti stočí svůj pohled. Už to vypadalo, že něco udělá, ale nakonec nic. Jen se prostě díval. A já zpomaleně přežvykovala a oplácela mu jeho pohled. Atmosféra by se dala krájet. Ani jeden jsme tomu druhému nevěřili a čekali jsme, co se stane.
„Vypadáš tak mladě," zachraptí a v jeho nateklém víčku mu zaškube. „Kolik ti je?"
„Sklapni," zavrčím a věnuju se dál svému jídlu. „Chceš to jídlo nebo ne?"
Nakloní hlavu na stranu a kudrny se mu svezou na rameno. „Ještě ti nebude ani dvacet." Šlehnu po něm pohledem. Mělo ho to umlčet. „Nemám pravdu?"
„Mám ti vrazit další?" Zamračím se.
Sklopí pohled na svoje ruce a přetočí si na prstu jeden z prstýnků. Je na něm napsáno „peace" a já jen nasucho polknu, když si toho všimnu.

***
„Co je na něm tak božího?" Protočím oči, když mi moje desetiletá sestřička Thea cpe před nos fotku svého idola.
„Je krásný!" Vykřikne dramaticky a přitiskne si obrázek k hrudi.
Zasměju se a pokračuju ve snídani. „Krása není všechno." Dodám ještě.
Thea se zamračí. „Ale on je hodný! Ze všeho nejvíc si přeje světový mír, a aby se lidé měli rádi." Obhajuje ho.
„Tak to by se měl přihlásit do Miss World, tam takové kraviny kecají pořád," mávnu rukou.
„Jsi zlá!" Vykřikne a naštvaně oddupe pryč. „Nelíbila by ses mu!"
Skoro se zadusím cereáliemi. „To on mě taky ne."
***

Bůh ví, proč jsem si na tohle vzpomněla, ale okamžitě mě přešla chuť k jídlu.
Povzdechnu si. Nenávidím, když se mi vracejí vzpomínky.
„Naposledy... Chceš jíst?" Zeptám se už dost netrpělivě.
Dostane se mi jeho zavrtění hlavou a tak mu alespoň podám flašku s vodou, ale i tu odmítne.
„Fajn," zamumlám.
Zvednu provaz a stáhnu mu ruce dozadu, abych je mohla zavázat. Takhle alespoň nedělá žádný hluk.
Slova mě pálí na jazyku a já se neudržím. „Je mi devatenáct." Proč jsem to kurva řekla?!
Sklopím pohled a snažím se ho ignorovat. Natáhnu se pro pásku.
„Mohla bys mít lepší život," řekne lítostivě a já se neudržím.
Padnu na kolena vedle něho a pevně mu sevřu krk. V takové rychlosti, že hlavou narazí o plech stěny. Nedokážu se ovládat a tisknu jeho krk tak pevně, až mi bělají klouby. Třeští na mě oči a tváří se zděšeně.
„To už nikdy neříkej!" Ječím přímo do jeho obličeje, zatím co se mi do očí hrnou slzy. Protože všechny tyhle sračky dělám jen proto, abych nakonec nějaký lepší život měla.
Naposledy s ním bouchnu o zeď a pak ho pustím. Oba lapáme po dechu.
„Jak tohle můžeš dělat," sípe, ale není to otázka. Když na mě upře pohled, má v očích slzy. A když i pak i svým poraněným okem mrkne, po tváři mu stečou slzy.
Nasucho polknu a pevně stisknu rty k sobě. Na nic nečekám, zalepím mu páskou rty, závažu ruce a okamžitě z kufru vypadnu.
„Jsi slabý," odplivnu si a zabouchnu za sebou.
A přestože jsem tohle řekla, jsem to já, v kom zemřela všechna síla.
Nikdy bych tady nebyla, kdybych bývala silnější. Nikdy bych se do toho všeho nedostala. Žila bych normální život. Osamělý, ale normální život...
Zbytek cesty až za švýcarské hranice pokračuju bez pauzy. Už je po půlnoci, když zastavím. Jsem strašně unavená, oči se mi zavírají a vím, že potřebuju zastavit. A vážně potřebuju sprchu.
Nakonec zastavím, až když po cestě narazím na starý polorozpadlý motel. Zdá se, že tam ani nikdo není ubytovaný, nejsou tam žádná auta.
Na malém parkovišti zaparkuju, co nejdál od pouličních lamp, aby na dodávku nešlo tolik vidět a vydám se dovnitř s peněženkou v ruce. Neměla jsem čas rozměnit libry, takže musím použít kartu. U recepce sedí stařík a zdá se, že už trochu podřimuje.
„Dobrý večer," řeknu nahlas, kdyby byl náhodou trochu hluchý. „Mohla bych se ubytovat?"
Můj hlas ho probere a on se okamžitě narovná, židle pod ním zavrže. Nechápavě na mě kulí oči a pak na mě začne mluvit nějakým nesrozumitelným jazykem.
„Nemluvíte anglicky?" Zeptám se skoro uraženě. Kdo v tuhle dobu neumí alespoň základy angličtiny?
Odpovědí je mi zase nějaká japonština nebo co to má znamenat.
S povzdechem na sebe ukážu prstem a pak si složím obě ruce pod hlavu, když se snažím napodobit spánek.
Staříkova tvář se náhle rozjasní a on přikývne. Podá mi klíč s číslem třináct. Sakra. Tohle je určitě špatné znamení.
Nasucho polknu, když si převezmu klíč a pak mu podám kreditku. Naťukám svůj pin a pak už můžu jít. Vrátím se zpátky do auta pro svou tašku s věcmi a odnesu si jí do malého zatuchlého pokoje s otřesně vypadající koupelnou. Je to tam doslova hrozivé. Určitě se tam točily nějaké horory.
Když si odložím věci, tiše si projdu celý motel. Není tam žádný zadní vchod, to je trochu problém, ale nevadí.
Na konci jedné chodby si všimnu skříňky ve stěně, která má na sobě známý znak elektřiny. S úsměvem se na ní podívám, tiše jí otevřu a vyhodím pojistky.
Rychle se pak vrátím do svého pokoje a počkám, až na chodbě zaslechnu kroky staříka, který to míří opravit. Hned na to odtamtud vyběhnu a spěchám k dodávce.
Harry leží na zemi a spí. Bez ostychu ho kopnu do stehna a on se okamžitě probere.
„Teď budeš držet hubu a půjdeš se mnou," zašeptám varovně a pomůžu mu se dostat ven. Rozvážu mu uzly na nohou, aby mohl chodit, zamknu dodávku a tlačím Harryho před sebou.
Dávám si pozor, aby nikde nejelo žádné auto a aby na nás nešlo vidět. Hned potom doslova vběhneme do motelu. Občas musím dát Harrymu herdu do zad, aby si trochu pohnul.
Zrovna ho doslova kopnu až do pokoje, když se rozsvítí světla a ozvou se kroky staříka, který se vrací na recepci. Rychle vstoupím za Harrym do pokoje a zamknu za námi. Uf, to vyšlo jen tak tak.
S oddechem ho popadnu za svázané ruce a tlačím ho před sebou až k radiátoru.
„Sedni si," zamumlám.
Když se k ničemu nemá, opřu se o jeho ramena a zapřu se o levou nohu, abych tou pravou mohla vykopnout a podrazit mu nohy. Zády se sveze po zdi a dopadne na zadek. Bez otálení mu pak nohy přivážu k radiátoru.
I přes jeho napuchlé oko jde vidět, jak se tváří naštvaně a znechuceně zároveň. Pozoruje hromady pavučin, které se dotýkají jeho rukou.
„Snad se nebojíš pavouků, bude jich tu určitě dost," vysměju se mu a pak se zvednu na nohy. Popadnu do rukou svou tašku a vytáhnu si čisté oblečení. „Jdu si dát sprchu. A ty zůstaneš tady." Podívám se na něho a vidím, jak se mu v očích zablýskne. Přestože je svázaný, pořád cítí naději. Olíznu si rty a vytáhnu zbraň, kterou na něj namířím. Jeho naděje okamžitě pohasne a on sebou začne zděšeně škubat. V očích mu teď svítí naprosté zděšení. „Zůstaneš tady." Zopakuju a vrátím zbraň zpátky mezi ostatní věci.
Když jsem mu teď takhle pohrozila, cítím se líp.
Vezmu si tašku radši s sebou a položím ji hned před práh koupelny. Neodvážím se zavřít za sebou dveře. Takhle jsem měla výhled na to, kdyby se Harry nějak dokázal odvázat a chystal se utéct. Viděla jsem jak na okna, tak i na dveře.
Navíc Harry na mě ze svého místa neviděl. Akorát, že já na něho taky ne. To mě trochu zneklidňovalo.
I když koupelna působila odporným a nehygienickým dojmem, bylo skvělé se zase umýt. Doslova jsem si oddechla, když jsem si zase umyla vlasy. Myslím, že v tu chvíli to bylo lepší, než orgasmus.
Což bylo celkem divné, když jsem byla na tak děsném místě.
Chystala jsem se obléct, když mi došlo, že jsem oblečení nechala na posteli. Zamotala jsem se do ručníku, kterému jsem zrovna moc nevěřila a vydala se pro své věci. Když jsem je všechny posbírala a pohledem sjela na Harryho, pořád tam seděl, stejně jako předtím a zíral na mě.
„Nečum," vyprsknu a vrátím se do koupelny, kde se pro jistotu kvůli tomu ručníku znovu opláchnu a pak si obleču čisté oblečení na vlhkou kůži.
Tentokrát je to šedá mikina a potrhané džíny. Vážně jsem si nevzala moc dobré oblečení. Ale byla jsem připravená třeba na loupež nebo něco podobného. Tohle jsem zrovna nečekala.
Podívám se na sebe do špinavého zrcadla, ale nepoznávám se. Vidím ustrašenou hnědookou holku s kruhy pod očima. Ta holka je unavená, ale ne z toho, že potřebuje spánek. Ona je unavená ze života, který žije. Odřenými prsty křečovitě svírá umyvadlo. Prsty, které často svírá v pěsti, aby předstírala, že je silná. Rovné vlasy, které mívala na krátko, jí sahají do půli zad a působí jemně oproti jejím rysům. Už se nesmála celé věky. Každá část jejího těla řve bolestí a chce být volná. Ta utrápená malá holka pomalu umírá.
A nejhorší na tom všem je, že ten ubohý odraz v zrcadle jsem já.