"It's my job!" // H.S. ff

24th part

Zamrkám do tmy a hlavou mi projede ostrá bolest. Tiše zaúpím a chci se dotknout bolestivého místa, ale nejde to. Ruce mám svázáné za zády a sotva se dokážu pohnout. Vzhledem ke kodrcání a tomu, že neustále tělem narážím do zdi, je mi jasné, že sedím v kufru jednoho z range roverů.
Není tam tak velký prostor jako v dodávce, ale naše range rovery jsou tak upraveny, že je kufr oddělen od přední části, takže jsem stejně úplně mimo dění a jen sedím samotná ve tmě. Na rtech mě nepříjemně tahá za kůži lepící páska a nohy mám svázáné až po kolena, kde mě provaz dře do zraněného kolena.
Celé tělo mě bolí a přestože vím, že nic není dobrý, mám chuť se smát. Nedávno tohle byla moje práce, já řídila auto a v kufru seděl můj zajatec. A teď jsem já ta oběť.
Já jsem tady a Harry...
V tu chvíli jako by mě někdo stokrát kopl do břicha. Harry...
Před očima se mi znovu přehraje ta scéna.
Harry v sevření Dylana a Mika, zatím co do něj Jared se Scottem mlátili, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Bolest v Harryho očích a krev na jeho tváři. Poslední pohled, který mi věnoval předtím, než se skácel k zemi.
Horké slzy mi tečou po tvářích a já se vehementně snažím vzpomenout, co se stalo potom. Jenže to nevím. Po svém výkřiku jsem dostala ránu, která mě zbavila vědomí.
Nemám ani nejmenší tušení, co se s Harrym stalo. Pokud ho tam nechali... Nejspíš už dávno není naživu.
Mám pocit, že se mi při té myšlence trhá srdce na malé kousíčky. Vzlyky se derou na povrch, ale protože mám na rtech pásku, zvládám jen nosem lapat po dechu a hrozí, že se zadusím. Další a další slzy se mi koulejí po tvářích a já mám chuť řvát na celé kolo.
Bolest mě tak ochromuje, že zády sklouznu po zdi na zem a zůstanu ležet na boku.
Dusím se vlastními vzlyky a tváře mám úplně promočené.
Tohle se přece nemohlo stát, že ne? Harry nemohl umřít. To prostě nejde...
Slíbila jsem, že ho zachráním. Takhle jsem zklamala Theu. Ublížila jsem jeho rodině, přátelům i fanynkám. Ublížila jsem i sama sobě a všechno je to moje chyba.
Můžu za to já. Zabila jsem Harryho. To já to udělala...
Přepadnu na břicho a obličej zabořím do podlahy, takže možnost dýchat je ještě menší, ale je mi to úplně u prdele. Nemám pocit, že by mi vadilo umřít. Stejně chcípnu, když mě teď mají. Vlastně ani nechápu, proč se mně už taky nezbavili.
Myslím, že v tom bude nějaký skrytý význam, protože to já jsem je zradila. U Harryho bylo naprosto normální, že chtěl utéct.
To já bych měla přece dopadnout mnohem hůř, než Harry. On byl nevinný.
V tu chvíli proklínám Harryho ochranku, že dovolili, aby ho Josh mohl unést. Proklínám samu sebe, že jsem ho nedokázala zachránit. Proklínám celý tenhle zkurvený svět za to, že mi ho vzal.
Až teď si uvědomuju, že jsem do něho opravdu zamilovaná, protože jinak by to tak strašně nebolelo. Jediné, co můžu dělat, je brečet a doufat, že je naživu. Doufat, že je v bezpečí.
Přesto vím, že doufám marně. To, jak se skácel k zemi... Už ani nemohl být naživu.
Navíc jsem ztratila vědomí. Co když to pak pojistili tím, že ho střelili do hlavy? Co když je Harry vážně mrtvý?
Celé tělo se mi otřásá v záchvatu pláče a ruce se mi tak třepou, až se mi tím pohybem roztahují provazy. Dost mě to překvapí a je to asi jediná věc, která mě alespoň trochu uklidní. Postupně je lano tak volné, že si ho dokážu sundat a tím si uvolním ruce.
Syčím bolestí, když se snažím ztuhlé ruce zase rozhýbat a promnu si zápěstí, kde mě předtím provaz řezal. Hned na to ve tmě nahmatám uzel na nohou a pomalu se ho snažím rozmotat. Trvá mi to dost dlouho, ale nakonec si uvolním i nohy. Kolenem mi přitom vystřeluje bolest, kterou se snažím ignorovat.
Hned na to uchopím roh lepící pásky, která je mokrá od slz a prudce jí strhnu pryč ze rtů. Obličej zkřivím bolestí, ale nevypadám ani hlásku. Provazy nechám pohozené vedle sebe a setřu si slzy z tváří.
Nevzdám to. Nenechám se jen tak zabít.
Zvednu se do sedu, opřu se o zeď a obejmu si kolena. Nohy k sobě tlačím tak silně, že sotva dýchám. Přestože se snažím zůstat silná, tak to nejde. Nedokážu zadržet ty slzy, které se tlačí na povrch, a proto je nechávám stékat po tvářích.
Hlavu mám zakloněnou a nevšímám si té slané chuti na mém jazyku, kterou způsobují vodopády mých slz.
Cítím, jak mi stékají i po krku, ale nechci si je znovu stírat. Truchlím pro Harryho. On si to zaslouží. Každou jedinou slzu, kterou pro něho prolévám.
Měla jsem mu říct, co k němu cítím. Měla jsem ho zachránit, dokud ještě byla nějaká šance. Nebo možná jsem si s ním nikdy neměla nic začít. Nevím.
Všechno mohlo být úplně jinak, kdybych změnila jakékoliv ze svých rozhodnutí. Jenže už to nejde a já nezměním minulost.
Kéž bych mohla.