"It's my job!" // H.S. ff

25th part

"Kde je Harry?" Zopakuju tiše, když se na mě člen zásahovky ani nepodívá a rychlou chůzí mě odnáší k sanitce, která stojí před budovou.
Nechci ho pustit, když mě pokládá na lehátko, u kterého čekají dva doktoři a dál k němu natahuju ruce jako malé dítě.
Jenže jsem strašně slabá na to, abych ho vůbec dokázala chytit. Víčka se mi neustále zavírají a hlava se mi točí.
"Harry," zamumlám a snažím se podepřít na loktu.
"Nene, lehněte si. Všechno bude v pořádku," tlačí mě dolů jeden z doktorů.
Nedobrovolně si lehnu zpátky. "Co se to...?" Soukám ze sebe, ale postupně cítím, jak slábnu víc a víc.
Z posledních sil se donutím vnímat a stisknu ruku jednomu z doktorů, když mě nakládají do sanitky.
"Kde je Harry?" Dávám důraz na každé slovo a on si vymění pohled se svým kolegou.
"Všechno se brzy dovíte, ale teď nás nechte dělat naší práci," pronese svou divnou angličtinou s výrazným německým přízvukem. Strašně mi to leze na nervy. Hlavně, protože mi nikdo nechce odpovědět.
"Co je s ním!?" Zařvu, ale jelikož jsem úplně vyšťávená, tak mi to vůbec neprospěje. Skoro mi z toho pukne hlava a srdce mi málem vyskočí z těla. Celá kůže se mi chvěje a mám pocit, že mě to roztrhá.
"Píchněte jí sedativa. Je v šoku," slyším vzdálené hlasy, a pak mě něco nepříjemně štípne do ruky. Hlava mi pomalu klesá na stranu, víčka se zavírají a nakonec úplně usnu.

______________

Zavrtím se, protože matrace pode mnou není moc pohodlná. Po dlouhé době je mi příjemné teplo, mám peřinu přehozenou skoro až přes hlavu. Přesto mě pořád něco tlačí do zad, takže se chci přetočit na bok, ale ve stejnou chvíli mě něco zatáhne za ruku a dost to zabolí.
Vytřeštím oči a překvapeně zamrkám, když zjistím, že mám v ruce napojenou kapačku.
Pokojem se nese otravné pípání kardiogramu, který monitoruje stav mého srdce.
Zamračím se, když se rozhlédnu po skoro prázdném bílém pokoji a dojde mi, že jsem v nemocnici.
Tlukot mého srdce se zrychlí, když si vzpomenu na nedávné události, které se podle mě odehrály včera večer.
Teď do pokoje proniká světlo skrz velké okno.
Zavržou dveře a do pokoje vstoupí zdravotní sestra ve světle modrém kostýmku. Zeširoka se usměje, když se naše oči střetnou. Já mám spíše nutkání utéct.
"Dobré ráno, jak se cítíte?" Zeptá se mile. Je asi první člověk, který tady nemá tak příšerný přízvuk. Vlastně zní úplně normálně.
"Fajn," zamumlám a odvrátím pohled z jejich modrých očí.
"Byla jste mimo skoro dva dny," pokračuje, nevšímajíc si toho, že se tvářím dost odtažitě. "Váš nervový systém zkolaboval. Navíc se zdálo, že jste dehydratovaná a už jste delší dobu pořádně nejedla."
Zamyslím se nad jejími slovy. Má pravdu, naposledy jsem se najedla v tom hotelu a to taky nebyla žádná sláva.
A po dlouhé době jsem do sebe pak dostala jen ten čaj od té milé servírky.
"Ale už jste v pořádku. Zítra ráno vás budeme moci pustit," zapisuje si něco do papírů a nepřestává se usmívat.
Je mi jedno, co říká. Já mám jen jeden dotaz. Najednou se mi zdá, že je to až moc skutečné. Když se zeptám, dozvím se pravdu.
Buď to, že je Harry naživu, nebo že je mrtvý.
A já se tak příšerně bojím té druhé možnosti, že se mi úplně zamotá jazyk a nedokážu ani promluvit.
"Nemám se jak dostat domů," zašišlám, protože jazyk se ještě úplně nevzpamatoval.
"To nevadí, sanitka vás klidně doveze až domů," odpoví skoro až zvesela a já se na ní podívám jako na blázna.
"Jsem z Londýna," snažím se schladit její nadšení, ale ona se dál usmívá.
"My jsme v Londýně."
Vykulím na ní oči. "Cože?!"
"Hned, jak vás v Rakousku našli, soukromé letadlo vás vzalo tady," vysvětlí, ale já to stejně nechápu.
To se tak chovají ke všem pacientům? Myslela jsem si, že můj život není pro ostatní důležitý.
"Měla byste odpočívat, slečno O'Brienová. Váš puls lítá nahoru a dolů," řekne starostlivě a mně v tu chvíli tep vyletí asi až do nebes.
"Jak víte jak se jmenuju?" Skoro po ní vyjedu. Vážně bojuju s nutkáním si vyrvat tu hadičku z žíly a vrhnout se po ní. Nevěřím ji ani nos mezi očima.
"P-pan Styles měl vaši občanku," vykoktá, už trochu vyděšeně z mých reakcí.
Bodne mě u srdce. "Harry Styles?" Ujistím se. V ústech mi úplně vyprahlo a já se na ní dívám ještě víc vyděšeně, než ona na mě.
"Ano," přikývne.
Několikrát se nadechnu, abych to dokázala vyslovit. "Měl jí u sebe, když byl naživu nebo když....?" Zadusím se skoro už jen při té představě, a proto to nedokážu doříct.
Sestřička si prohrábne vlasy, otočí se ke dveřím, a pak zpátky na mě. Beze slov vypojí hadičku z mé ruky, a pak se na mě podívá.
"Pojďte se mnou," poručí a já se okamžitě vyškrábu na nohy. Jde to poměrně snadno, přesto protočím očima, když se zvednu a upřu pohled na ten děsný nemocniční plášť, co mám na sobě.
"Neměla bych to dělat, ale..." Mávne rukou a zamíří ke dveřím. Vyčkávavě se na mě zahledí a já se dám do pohybu, i když netuším, o co jde.
Vyjdeme z pokoje na dlouhou chodbu, kde to poměrně žije. Doktoři a sestřičky pobíhají z jednoho pokoje do druhého a nikdo si mě ani mé průvodkyně nevšímá.
Uvědomím si, že mě při chůzi koleno už vůbec nebolí, ale zřejmě na něm mám obvaz. Ani bych se nedivila, kdybych tam měla stehy.
Moje myšlenky se okamžitě přesunou zpátky k Harrymu. Proč mi zase neodpověděla na otázku a ještě mě teď někam vede?
Nervózně si mnu prsty, a tak se topím ve vlastních pocitech, že málem narazím do té sestřičky, která se zastaví těsně přede mnou.
"Nemůžete mi říct, co se to tu děje?" Zavrčím, když se zase rozhlédne, jako by nás pronásledoval při nejmenším Josh.
Nasucho polknu, když si na něj vzpomenu. Co se s ním stalo? Ti lidi, co umřeli... Byli to Josh, Jared, Mike a Scott?
"Chtěl s vámi mluvit," zašeptá, když stiskne kliku. "Nevím, jestli je to bezpečné, ale znělo to naléhavě."
Stáhnu obočí k sobě a skoro jí odstrčím, aby mi uhnula.
Naštěstí konečně dveře otevře a nechá mě vstoupit.
"Počkám tady, kdyby něco, tak mi to řekněte. Ale pospěšte si, hlídá to tu policie a brzy se vrátí," vychrlí, a pak za mnou zavře.
Netuším, proč tak šílí a rychle se otočím, abych se konečně dozvěděla, o koho jde.
Srdce mi bušilo jako o život, protože jsem byla připravena znovu spatřit Harryho.
Vyšla jsem zpoza rohu a zůstala stát na místě jako přibitá, když jsem zahlédla, co jsem vidět nechtěla.
"Bethany," zachraptí a mně se do očí tlačí slzy. Už jsem nachystaná k odchodu, když mě zastaví. "Počkej, musím ti říct něco důležitého."
Jeho hlas zní o dost slaběji než normálně. Při tom zásahu ho postřelili. Nemá na sobě triko, ale kolem ramene má obvaz, který zasahuje i přes jeho hrudník.
"Co chceš?" Zavrčím a prsty zatnu do pěstí.
"Chci ti pomoct," upře na mě hnědé oči, které mi nikdy nepřipadaly zrovna milé. "Vím, že mi nevěříš, ale nic na tebe neprásknu. Vezmu to na sebe."
Překvapeně na něho civím a čekám, až se rozesměje a řekne, že si ze mě dělá prdel. Místo toho na mě upírá naprosto vážný pohled.
"Co?" Zachraptím, protože mi z toho skoro odešel hlas. "Ještě před 2 dny jsi mi chtěl vystřelit mozek z hlavy."
On jen zavrtí hlavou. "Nakonec bych to nezmáčkl."
Uchechtnu se. "Proč bych ti to měla věřit?"
"Znám tě mnohem víc, než si myslíš. Viděl jsem ten odpor, který si k tomu cítila. Vím, jak jsi trpěla," pronese skoro srdceryvně.
"Nech si ty kecy," odseknu. "Zabil jsi Harryho." Propaluju ho pohledem.
"Záleží mi na tobě. Nikdy jsem neřekl, že mi záleží na něm," vrací mi pohled a celé to řekne tak nezaujatě, až mám chuť se po něm vrhnout.
"Zbavil jsem mustang všech stop. Odhodil jsem tu tašku s prachama a krvavým oblečením, dokonce jsem vzal tvou zbraň. Odstranil jsem všechny důkazy, které by na tebe měli. A ostatní jsou mrtví," nevzdává se, jako by čekal, že se mu za to budu plazit u nohou.
"Je mi to fuk," vydechnu. "Zhnij v pekle, Scotte."
Okamžitě se obrátím a skoro vyběhnu z pokoje, čímž narazím do sestřičky, která hlídala, aby nikdo nerušil.
"Jste v pořádku? Vypadáte rozrušeně." Zeptá se a já po ní šlehnu pohledem. Ovšem, že nejsem v pořádku!
"On zabil Harryho, chápete to!?" Vyjedu po ní. "Myslíte, že je to v pohodě!?" Ječím na ní a můj hlas se rozléhá celou chodbou, takže na nás asi všichni čumí.
Jenže mně je to vážné fuk. Ignoruju její vyděšený pohled a dál na ní ječím. "Myslíte, že je mi teď líp!?"
"Slečno, uklidněte se," přispěchá k nám jeden z doktorů a doslova mě od ní odtáhne.
"Jak se mám asi uklidnit!?" Křičím mu do obličeje. "On je naživu a Harry je pryč!"
"Bethany!" Zazní chodbou a já od sebe toho doktora odstrčím.
Paže mi padnou zpátky k bokům a já s otevřenou pusou zírám před sebe. Tlukot mého srdce jako by se zastavil a čas v ten okamžik zamrzl. Nikdy v životě jsem necítila takovou úlevu.
Slzy se mi přelily přes okraje víček a koulely se mi po tvářích.
Nohy jsem dala okamžitě do pohybu a běžela jsem jako o život, abych se dostala na druhou stranu chodby, co nejdřív.
Kudrnatý kluk s unaveným pohledem ve tváři, ale s úsměvem na rtech, se mi kulhavou chůzí vydal naproti.
Razila jsem si cestu mezi lidmi, kteří mi dobrovolně uhýbali a zaujatě sledovali tuhle scénu.
Vběhla jsem Harrymu do náruče a vzlyky se draly na povrch. Nikdy jsem štěstím takhle nebrečela. Vlastně jsem nikdy nebrečela raději, než teď.
Ani mě nenapadlo, že by to ještě někdy mohlo být dobrý, ale když Harry omotal své paže kolem mého těla, všechny ty kousíčky najednou zapadly do sebe a všechno bylo perfektní.
Pevně jsem ho k sobě tiskla, až mi z toho bolestí úpěl do ucha.
"Promiň," odtáhnu se o kousek a nepřestávám se usmívat. "Jsem tak šťastná, že jsi v pořádku," pohladím ho po tváři, která sice není úplně v pohodě, ale pořád je to lepší, než kdyby tady nebyl vůbec...
Má obrovské fialovomodré modřiny kolem obou očí a na bradě obvaz, který kryje ránu, kterou mu způsobil Scott nebo Jared.
"Snažil jsem se za tebou dostat, ale nepustili mě k tobě," oplatí mi dotek a prsty mě lehce pohladí po rance na mém rtu. Přitom svraští obočí.
"Nic mi není, Harry," nespouštím ruce z jeho tváří. Nevěřím, že je tohle skutečné.
Ještě před třemi minutami jsem si myslela, že je mrtvý a teď jsem stála přímo naproti němu, dotýkala se ho a dívala se mu do těch nádherných očí.
"Modlil jsem se, aby ses mi vrátila," skousne si ret a já vidím, jak se mu v očích lesknou slzy. "Byl jsem tak vyděšený," sklopí pohled a po tvářích mu tečou slzy stejně neodbytně jako mně.
"T-to je dobrý," vykoktám. "Jsem tady a už nikam nepůjdu."
Přesto ho naprosto chápu. Nebrečíme jen proto, že jsme se zase našli, ale protože je konec. Oba jsme v bezpečí a Josh je pryč.
Harry se vrátí domů a já splnila svůj slib - zachránila jsem ho.
"Miluju tě, Beth," zašeptá a bez ostychu se mi podívá do očí.
Ty slova mě zahřejí mnohem více, než když mi poprvé řekl, že se do mě zamiloval. Teď už vím, že je to správné. A taky opětované.
"Pane Stylesi! Musíte se vrátit zpátky do postele! Jste po operaci!" Objeví se u nás doktor s brýlemi skoro až na špičce nosu a chytne Harryho za paži. "Slečno, vy byste se taky měla vrátit," podívá se na mě a pomalu ho ode mě táhne pryč.
"Můžu jít s ním? Prosím, je mi dobře. Nemám žádná vážná zranění," následuju je a nespouštím oči z kulhajícího Harryho.
Naprosto ignoruju všechny ty lidi, kteří sledovali celou tuhle show.
"Musím vidět vaši lékařskou zprávu," vrtí doktor hlavou a tlačí Harryho do jednoho z pokojů.
"Tady! Tady je!" Objeví se vedle mě zadýcháná sestřička, která mě tak nějak dostala až k Harrymu a předává doktorovi ty papíry, do kterých předtím psala.
Ten si s povzdechem posunul brýle nahoru, přejel papíry pohledem a nakonec přikývnul. "Dobře, ale žádné blbosti." Pustí mě dovnitř a já se ještě otočím na sestřičku, která se o kousek odtáhne. "Omlouvám se za to předtím," skousnu si ret. "Ale moc vám děkuju."
"Ehm, není zač," nejistě se usměje, a poté se otočí na podpatku a rychlou chůzí odejde.
Ani se nedivím, že ode mě takhle spěchá, ale na tom teď nezáleží. Zabouchnu dveře a přejdu k lůžku, kde už se Harry uvelebil, zatím co doktor sleduje jeho stav.
Hrůzou se mi rozšíří oči, když Harrymu odkryje nemocniční plášť a tím ukáže spoustu modřin, které má na hrudníku, včetně obvazu kolem oblasti žaludku.
"Na jaké byl Harry operaci?" Vysoukám ze sebe, když vidím další připomínku toho, jak musel trpět. Tak moc mě bolí vědomí, že někdo ublížil téhle dokonalosti. Harry byl úžasný člověk, co si tohle nezasloužil. Vím, že i já sama jsem mu ublížila a strašně mě to mrzí. Minulost bohužel nezměním a vždycky se na tomhle všem budu podílet.
"Měl vnitřní krvácení, a pokud kvůli vám bude takto vyskakovat z postele, tak mu to rozhodně neprospěje," řekne varovně a já rychle přejdu k druhé straně lůžka, takže stojím u Harryho a zároveň naproti doktorovi.
"Pohlídám ho. Už se odtud ani nehne, slibuju," prohlásím a přitom se na Harryho mračím.
Jak kvůli mě mohl takto riskovat? Já bych si ho přece nakonec dokázala najít i sama. Sice by to trvalo déle a já bych víc trpěla, ale nechtěla jsem, aby se mu kvůli mně stalo ještě něco dalšího.
Doktor nás opustí a já Harryho nechám, aby mě chytl za ruku. S radostí propletu své prsty s jeho a zahledím se mu do jasně zelených očí.
Vrývám si do paměti každé jeho mrknutí, každé zachvění jeho řas. Každý nádech a výdech.
Představa, že mohl být navždy pryč a já už bych neviděla ani detail z toho, co dělá nebo jak se chová, je děsivá a bolestivá.
"Proč se na mě tak díváš?" Zasměje se Harry a já odtrhnu pohled od jeho linie krku.
"Jsi zpátky," usměju se a pohladím ho po vlasech. Skloním se, abych mu mohla vtisknout polibek na čelo. Zavřu oči, když se mé rty znovu setkají s jeho kůží. Je to tak zkurveně dobrá úleva.
"Ale mračila ses," opáčí, když se od něj odtáhnu.
Olíznu si rty a povzdechnu si. "Scott je taky zpátky," vysvětlím. "Říkal, že to všechno vezme na sebe, ale nevěřím mu."
Harryho výraz ztuhl, když jsem se o tom zmínila. "Může říct cokoliv, zaplatí za to jen on sám," zachraptí a mě trochu vyděsí, když kardiogram začne zběsile pípat.
"Harry!" Okřiknu ho. Vím, že je normální, že člověku buší srdce rychleji, když ho něco naštve nebo rozruší, ale přesto mě to vyděsí. Co kdyby zase začal vnitřně krvácet nebo tak něco? "Nic víc ti neřeknu, jestli budeš takhle šílet," vyhrožuju, ale jeho tep se postupně vrací do normálu.
"Tak pokračuj," zamumlá Harry.
Mám pocit, jako by teplota v pokoji klesla o deset stupňů, když teď probíráme tohle.
"Říkal, že mustang zbavil všech stop. Peněz, zbraně a toho zakrváceného oblečení."
"I kdyby ne, nedovolím, aby tě zavřeli. Celou tu dobu ti vyhrožovali a nic z toho není tvoje chyba," rozohní se a já zděšeně sleduju kardiogram, který zase vyletěl vzhůru.
Nakonec si povzdechnu a už v mluvení nepokračuju, protože ho nechci nijak rozčilovat.
Pravdou bylo, že bych se radši nechala zavřít, než aby se do toho Harry musel zase nějak zaplést.
Je naživu a to je nejdůležitější.
"Znám ten výraz," přeruší moje myšlenky a já překvapeně zamrkám. "Nemysli si, že tě v tom nechám."
Skousnu si ret a pomalu zakroutím hlavou. "Proč? Proč mi chceš pomáhat?"
"Už jsem to řekl Bethany," bolestně zaúpí, protože se opře o loket a přiblíží svou tvář k mé. "Miluju tě."
Srdce mi zase skoro vyskočí z hrudi, když tohle řekne. Nejspíš si na to nikdy nezvyknu.
Přesto mám strašnou touhu mu konečně říct, že já jeho taky.
A taky mám chuť ho seřvat, když udělal tenhle pohyb, který mu mohl ublížit.
Volnou ruku položím na bok jeho tváře a palcem přejedu po kraji jeho modřiny.
"Lehni si," šeptnu. "Bolí tě to." Zamračím se a snažím se ho položit zpátky na polštář. Je tak nádherný, když na mě upírá ty kukadla a rty má pootevřené. Vlasy mu padají do zraněného obličeje a já nechápu, jak mu někdo... jak jsem mu já mohla chtít ublížit.
"Je to bojovník," ozve se mi za zády a já leknutím skoro vyskočím do stropu.
Šlehnu pohledem po sestřičce stojící mezi dveřmi. "Omlouvám se, netušila jsem, že tu s panem Stylesem někdo je," usměje se.
Jen trhavě přikývnu a přitom se snažím uklidnit svůj zběsilý tlukot srdce.
"Máte tady návštěvu," dodá, a pak odstoupí ze dveří a do místnosti se nahrne minimálně deset lidí.
Většina z nich brečí a doslova klopýtá až k Harrymu.
Vyděšeně odstoupím od lůžka a natisknu se na zeď.
"Zlatíčko!" Vyhrkne černovlasá paní, které se z očí kutálejí vodopády slz a naklání se k dojatému Harrymu, aby ho objala. "Můj chlapečku!" Vzlyká Harrymu do ramene a já se zděšeně choulím v rohu.
To je... Harryho máma?
Pohledem skenuju místnost a v dalších tvářích poznám podle rysů Harryho sestru a taky zbytek skupiny One Direction.
Zbytek lidí vůbec nepoznávám, každopádně mě to fascinuje a děsí zároveň.
"Chyběl jsi nám, brácho," promluví jeden z kluků, roztomilý blonďáček, který si z tváří otírá slzy.
"Taky jste mi chyběli," vzlykne Harry, kterého teď pro změnu obejme jeho sestra. "Strašně moc."
Když tohle sleduju, do očí se mi derou slzy, protože vím, že mě tady takhle nikdo nepřijde navštívit. Nikomu nechybím a bolí mě tohle vidět, přestože si Harry zaslouží takovou podporu a lásku.
Je krásné vidět, že ho mají rádi a on má rád je.
Připadám si tam tak nějak navíc, takže je nejspíš načase, abych se vytratila...

_____________

Muhahaha. Nazdar, princezny! Přece jste si nemyslely, že nechám Harryho umřít.
Nebo myslely? :D
No, upřímně než jsem začala "It's my job!" psát, tak to bylo v plánu... Ale časem se stejně všechno změnilo. Však to nejspíš znáte. :D
Btw. Už mám námět na další příběh... tentokrát to bude něco úplně jiného, brzy přidám prolog. :)
Thank you so so so much for your support ♡♡♡
P.S. Tohle samozřejmě ještě není poslední díl. :D