"It's my job!" // H.S. ff

26th part

Našlapuju na špičky a pomalým krokem se sunu podél zdí. Přeju si, abych se do nich mohla vcucnout a jednoduše zmizet z té místnosti. Doslova jsem se tam cítila jako vetřelec.
Při tom pohybu, kdy jsem se natahovala na špičkách, mě tak ukrutně píchlo ve zraněném koleni, že jsem okamžitě dopadla zpátky na paty a bolestí jsem se ohla v pase.
To způsobilo, že jsem hlavou narazila do zadku jednoho z Harryho návštěvníků. S hrůzou v očích jsem se rychle narovnala a střetla jsem se s tmavě zeleným pohledem, který patřil stejně vysokému klukovi jako jsem já.
Tvářil se zmateně i pobaveně zároveň. Netušila jsem, jak se jmenuje, ale samozřejmě mi byl povědomý.
"O-omlouvám se," vykoktám a rychle se obrátím ke dveřím.
Teď už rozhodně bylo načase vypadnout.
"Harry? Ty si tady vodíš holky?" Ozve se mi pobaveně za zády a hluk v místnosti utichne.
"Bethany!" Zavolá mě Harry a já s rukou na klice svěsím ramena. Fajn, to mi nevyšlo.
Pomalu se otočím a zjistím, že se na mě upírá asi deset párů očí. Docela dost mě to děsí a v hlavě se mi tvoří myšlenka, že vážně uteču.
"Ano?" Nasucho polknu a snažím se mezi všemi těmi lidmi najít nějaký oční kontakt s Harrym. Jenže mi všichni stojí v cestě.
Harry to vyřeší za mě a nohou odsune z cesty kluka, do kterého jsem tak nedůstojně narazila.
Dívá se na mě se zvednutým obočím, až skoro uraženě, že jsem se chystala odejít.
"Tohle je Bethany, to ona je moje zachránkyně," představí mě a já sebou při tomto označení trhnu. Zachránkyně? Kvůli mně si skoro umřel, idiote.
O krok ustoupím, když se najednou Harryho máma vyřítí proti mně. Netuším, jestli se po mně chce vrhnout a zazdít mě, nebo jestli mi chce dát přes hubu.
Překvapí mě, když neudělá ani jednoho z toho a místo toho mě pevně obejme.
"Děkuju, děkuju, děkuju," šeptá pořád dokola a já vím, že jen stěží zadržuje pláč. Tak moc mě to dojme, že jí objetí nejistě oplatím a přitom se přes její rameno podívám na Harryho, který naklání hlavu na stranu a usmívá se.
"Ano, děkujeme," přistoupí blíž jeden z kluků s hnědými oči a strništěm na tváři. "Zachránila si našeho bráchu," usměje se a stírá si z tváří stopy po slzách.
Jakmile ode mě Harryho máma odstoupí, už mě tiskne v náručí ten kluk. Hned na to mě s děkováním objímá i blonďák.
Připadám si jako stroj, když trhavě zvedám ruce a nejistě objímám jednoho člověka za druhým.
"Já jsem Gemma, Harryho sestra," představí se mi jako první moc hezká dívka, která mě posléze taky obejme. Okamžitě mě napadne, že krásu mají zřejmě v rodině.
"Já jsem Liam," ozve se hned na to kluk, který mě objal jako první.
Postupně tam na mě všichni vybalí své jména a každý se objímá s každým, z čehož jsem prostě úplně v šoku.
"Já jsem Louis, mimochodem," představí se mi poslední ze všech těch lidí. Shodou okolností je to ten, kterému jsem narazila do zadku.
"Ehm, Bethany," zamumlám a cítím, jak se začínám červenat.
Doprdele, to vážně?
To je snad poprvé v životě, co jsem rudá jak rak.
"Děkuju," pousměje se, ale neujde mi, jak se mu chvěje ret. Myslím, že nikdo teď nedokáže zastavit ten nával emocí.
Překvapí mě, když si mě k sobě najednou přitáhne a pevně mě objímá tak dlouho, až skoro nemůžu dýchat.
Stejně rychle se pak odtáhne a odstoupí ode mě, zatím co já tam stojím jako hadrový panák.
Tolik objetí jsem snad neabsolvovala ani za celý život.
Na jednu stranu jsem teď ještě vyděšenější, než když jsem se chystala odejít, ale na druhou je mi to příjemné. Objímali mě naprosto cizí lidé, a přesto mi dali alespoň trochu náznak toho, že nejsem sama a že někam patřím, což byla sice naprosto přehnaná myšlenka, ale přesto jsem to tak cítila.
"Doufám, že jsi jí pozval na rande, protože když ne ty, tak já jo," zamrká provokativně... jak že se to jmenuje? ...jo, Louis na Harryho.
Místnosti se rozléhne hlasitý smích, který s přehledem přehlušuje blonďák se svým výrazným hrdelním smíchem. Okamžitě si vybavím Theu, která si pokaždé pouštěla nějaké videa, kde se smál úplně stejně. Hlavně proto si vzpomenu, že se jmenuje Niall.
"Louisi, dej mu trochu klidu," šťouchne do něj... sakra, furt ty jména. Má strniště, hnědé oči, objímal tě jako první. Sakra, vzpomeň si! ... Liam, Liam do Louise šťouchne.
Kluci se tam o něco začnou dohadovat a já navážu oční kontakt s Harrym. Pohledem mu naznačím, že chci odejít.
Olízne si spodní ret a pomalu zakroutí hlavou. Přestože nevypadá zrovna nadšeně, pořád vidím, jak je šťastný z toho, že jsou jeho rodina a jeho přátelé s ním.
Pousměju se a beze slov se otočím k odchodu, dokud je čas.
Slyším Harryho vyslovit moje jméno a ruka mi zase spočine na klice. Tentokrát na nic nečekám, zapamatuju si jeho chraplavý hlas, způsob, jakým vyslovil mé jméno a rychle z pokoje odejdu.