"It's my job!" // H.S. ff

5th part

Prudce se posadím a jen stěží zadržím výkřik. Na zpocené pokožce se mi hrůzou ježí chloupky a já divoce zalapám po dechu. Jsem tak dezorientovaná, že mé afektované pohyby způsobí můj pád z postele.
Tvrdě bokem dopadnu na podlahu. „Sakra," zaúpím tiše. Chvíli zůstanu ležet na zemi a trvá mi, než se vzpamatuju.
Postupně se vyškrábu do sedu a opřu se o rám postele. Ruku si tisknu k naraženému boku. Určitě tam budu mít pekelnou modřinu, ale to je fuk. Přežiju to. Už jsem zažila i horší věci. Stokrát horší zranění.
Tohle byla jen pitomá noční můra.
Zdávala se mi často a nikdy mě nepřestala děsit. Nenáviděla jsem ji.
Jenže nejhorší na tom bylo, že to nebyl jen nějaký hloupý sen nebo noční můra, byla to skutečná vzpomínka, která mě neustále pronásledovala. Připomínala mi, jaká jsem zrůda.
Po chvíli zabloudím pohledem na Harryho, který nehybně leží opřený o zeď. Pořád je mimo. Kdyby se mu nezvedal a zase neklesal hrudník, myslela bych si, že je po něm. A mohla bych za to já. Zabila bych Harryho Stylese.
Postavím se na rozklepané nohy a vytáhnu z tašky mobil. Zjistím, že by potřeboval nabít, a tak ho píchnu do nabíječky. Dlouho pak zírám do rozsvícené obrazovky. Jsou teprve čtyři ráno, ale já nemám na spánek ani pomyšlení.
Palcem pomalu přejíždím po displeji a přeskakuju z jedné složky do druhé. U galerie se zaseknu. Váhám, jestli jí chci opravdu otevřít. Nakonec mobil odložím na zaprášený noční stolek.
Sedím shrbená na posteli a nevím, co mám dělat.
Zůstanu zírat na podlahu a postupně se všechny mé myšlenky ztrácejí. Ani nevím, jak se to stane, ale znova usnu.

Probudím se, až když přes žaluzie začnou prosvítat sluneční paprsky. Neochotně zamžourám a promnu si oči. Nohy mi visí z postele, jak jsem předtím usnula vsedě. Pomalu se posadím a zapíchá mě přitom v naraženém boku. Tiše zasyčím bolestí.
„Mmmm! Mmm!" Ozve se za mými zády.
Jako ve zpomaleném filmu se otočím a zaměřím pohled na rozcuchaného Harryho s modřinou přes celé levé oko. Na bradě má krev, nejspíš jsem mu předtím natrhla kůži nad rtem.
Vypadá naštvaně. Trhá sebou a snaží se protrhnout provazy.
„Na tohle je moc brzo," zívnu a přejdu do koupelny, abych se opláchla.
Cítím se mnohem líp, když si ledovou vodou umyju obličej a pak si vyčistím zuby, zatím co Harry se válí na zemi a kroutí se jak žížala.
Vypojím mobil z nabíječky a zjistím, že je osm ráno. Čas vyrazit na cestu.
Protočím oči, když mám konečně chvilku se věnovat Harrymu. Vypadá, že má epileptický záchvat. Převaluje se na zemi. Kope svázanýma nohama a vlasy má nalepené na rtech.
„Hej, nech toho," kleknu si k němu, ale on si mě nevšímá.
Když v tom pokračuje, naštvu se a popadnu ho za ramena. „Přestaň!"
Zastaví se v pohybu a zvedne ke mně pohled. Pohodí hlavou, aby dostal vlasy pryč z obličeje, ale nepovede se mu to. Na chvíli zaváhám, ale nakonec k němu natáhnu ruku a prsty mu vlasy sčešu dozadu. Tím odhalím jeho zelenošedý pohled, který na mě upírá. Oko už nemá tak napuchlé, jen je tam ta obrovská modřina a krev kolem jeho rtů.
S odkašláním stáhnu ruku dolů. „Zasloužil sis to."
Přivře oči do dravčího pohledu. Zřejmě má jiný názor.
„Kurva, nedívej se na mě tak!" Vyštěknu. „Jen plním svůj úkol."
Postavím se zpátky na nohy a rychle si sbalím všechny věci. Harry už přestal šílet a jen tam tak sedí uprostřed pokoje. Nepřítomně civí před sebe a na mě se ani nepodívá. Ne, že by mě to zajímalo.
Poté nahlédnu z okna, abych zjistila, jak jsme vysoko. Jsou to jen takové dva metry, takže je to v pohodě. Navíc máme pokoj na opačné straně, než je parkoviště, takže nás nemůže nikdo zahlédnout.
Nejprve z okna vyhodím tašku a pak se podívám na Harryho.
Ten pohledem přeskočí z okna na mě a tváří se zděšeně.
„Není to tak vysoko," zakoulím očima a tahám ho na nohy.
Snaží se bránit, ale když je svázaný, tak mu to moc nejde.
Ozve se zase jeho „Mmmm! Mmm!", když se snaží mluvit. Olíznu si suché rty a nevím, jak se rozhodnout. Nemůžu ho jen tak vyhodit z okna. Mohl by si zlomit vaz. A pak by ho zlomil Josh mi.
„Fajn," dám od něj ruce. „Rozvážu ti ruce, ale nic víc," polevím.
Netváří se o moc spokojeněji, ale já ho postrkuju k oknu. Ještě se vrátím odemknout dveře do pokoje a klíče položím na noční stolek. Takhle si ten stařík nebude myslet nic divného. Jen, že jsem prostě zmizela.
„Pohni si trochu," zamumlám a doslova ho natlačím do okna.
Sedne si na vnitřní stranu parapetu a přehodí svázané nohy ven. Trochu mu s tím pomůžu.
Naklání se dopředu a zjišťuje, jak je vysoko. Chvíli mu to trvá, ale nakonec skočí. A sotva dopadne na zem, já se přehoupnu na vnější stranu parapetu a skočím dolů.
Dopadnu hned vedle něj. Ale zatím co já dopadnu na nohy, Harry vedle mě leží jak dlouhý tak široký. Kromě nohou, ty má kvůli provazu u sebe. Ani nevím proč, ale začnu se smát.
Měla bych se snažit být po tichu, ale místo toho dostanu takový záchvat smíchu, že mi začnou slzet oči.
On se přetočí na záda a měří si mě užaslým pohledem. Okamžitě se uklidním a zvednu ze země tašku. Přehodím si jí přes rameno, jako by se právě nic nestalo a skloním se k Harrymu. „Teď ti odvážu nohy a půjdeš přede mnou až k dodávce. Když něco zkusíš, znovu přijdeš o vědomí." Snažím se znít vážně, ale potom jeho pádu mám pocit, že to ani vážně znít nemůže.
Do prdele, jebe mi? Jak se teď můžu chtít smát?
Zhluboka se nadechnu a pak si kleknu, abych Harrymu odvázala nohy. Hned na to mu ze rtů strhnu pásku.
„Běž," mávnu hlavou dopředu.
Jazykem si navlhčí rty a přitom mě skenuje nedůvěřivým pohledem. „Běž," zavrčím znova a tvrdě do něho šťouchnu, aby se pohnul z místa.
Otočí se ke mně zády a pomalu kráčí dopředu. Vůbec mu nevěřím, takže rukou stisknu jeho-mou mikinu a nespouštím z něho pohled. Nesmí utéct. Nevím, jak bych vysvětlila, že jsem ho naháněla po parkovišti a ještě ho zmlátila.
Jsem z toho dost nervózní, ale nakonec se dostaneme k dodávce bez úhony. Tam Harryho pobídnu, aby zalezl do kufru. Pevně k sobě tiskne čelisti, ale udělá to. Nejprve se rozhlédnu a pak zalezu za ním. Zase mu svážu nohy a ruce. Pásku držím v ruce a napadne mě něco šíleného.
„Víš," začnu a ani nevím, jestli bych měla pokračovat. „Nemusela bych ti dávat tu pásku. Je to tu zvukotěsné," řeknu a on na mě vytřeští oči, jako bych se zbláznila.
„Tak proč mi ji pořád dáváš?"
„Mohla bych otevřít a ty bys dělal hluk," pokrčím rameny a tu nabídku pomalu zamítám. „Ani nevím, proč ti to říkám," povzdechnu si.
„Nedávej mi jí!" Vyhrkne. „Prosím."
Skousnu si ret a hned na to se nerozhodně podrbu ve vlasech.
Copak jsem šílená? Proč vůbec tohle říkám? Proč s ním vůbec mluvím? Proč...
Pomalu zavrtím hlavou. „Já nejsem žádná tvoje kamarádka," řeknu si spíše pro sebe a pak mu rty zase zalepím. A udělám to tak rychle, že mu zase odřu tu trhlinku nad rtem a krev začne pomalu stékat dolů.
Harry se tváří smutně. Věnuje mi krátký pohled a pak se zadívá do prázdna. Z kufru doslova vyběhnu a rychle spěchám i s taškou za volant.
Šlápnu na to a na dálnici vletím takovou rychlostí, že málem nevyberu první zatáčku.
Potřebuju se nějak uklidnit, poslední dobou to nezvládám. Teda ne poslední dobou, ale od té doby, co jsem unesla Harryho. Co to se mnou je?
Mám tušení, že je to těmi vzpomínkami, které se kvůli němu vrátily. Jasně, měla jsem ty noční můry i předtím, než se tohle všechno stalo, ale nemyslela jsem na ně. Přes den se neobjevila ani jedna vzpomínka na Theu nebo rodiče. Zakázala jsem si, abych nad tím uvažovala. A pak se najednou objeví on a já nedokážu myslet na nic jiného. Přece není moje chyba, že ho Thea milovala? Já ho nikdy ráda neměla. Nemůžu mít černé svědomí, když ho zabiju, ne? Vůbec to se mnou nesouvisí, dělám jen svou práci.
Thea je pryč a nikdy se nevrátí. Nebude jí bolet, když to udělám.
A vlastně to ani neudělám já, budu jen spolupachatel.

***
„Theo, vypni tu hudbu," zaúpím, když se vrátím domů z lekce baletu a unaveně se svalím na postel.
Už před domem jsem slyšela, jak z pokoje hraje hlasitě písnička od One Direction.
Místo toho začne Thea poskakovat a zpívat s nimi. „I know they'll be coming to find me soon. But my Stockholm Syndrome is in your room. Yeah, I fell for you..."
Hodím si polštář přes hlavu a zaúpím. „Theo, no tak!"
Naštěstí to se smíchem vypne. „Neříkej, že se ti to nelíbí," šprtne mě prstem do ramene.
Sundám si polštář z hlavy. „Je to song o tom, jak se kluk zamiloval do holky, která ho unesla. To je celkem ujeté," protáhnu obličej. „A navíc na to jsi trochu malá," dobírám si jí.
Thea jen naštvaně zakroutí hlavou a pak upře pohled na stěnu, kterou má polepenou plakáty. Přejde k Harrymu a pohladí ho po papírových vlasech. „Jednou budu dost stará," řekne umíněně. „A když ne...," odmlčí se. „Doufám, že bude šťastný."
Zírám na ní s otevřenou pusou a pak vyprsknu smíchy. „Ty jsi debil." Svalím se smíchy na záda, ale ona mě stejně vůbec nevnímá. Dál zírá na ten plakát a skoro na něho slintá. Pak se ke mně obrátí.
„Jestli ho někdy potkáš a já nebudu s tebou, řekni mu, že ho miluju," tváří se vážně a já trochu zaskočeně zamrkám.
„Co to tu zase kecáš? Nemáš horečku?"
„Slib mi to," propaluje mě svým krásným modrookým pohledem.
Nepatrně se usměju. „Slibuju, ty blázne."

***

Cítím, jak mě v očích štípou slzy a proto rychle zapnu rádio, abych přišla na jiné myšlenky. Jenže sotva zapnu rádio a dohraje nějaká písnička, ozve se moderátor se slovy: „Harry Styles, člen současně nejpopulárnějšího britského boybandu One Direction, je už třetím dnem nezvěstný. Policie nepřestává pátrat, ale zatím nebyly nalezeny žádné stopy. Jedinou potvrzenou informací je, že byl unesen. Fanynky po celém světě se modlí pro jeho záchranu..." Okamžitě rádio vypnu a srdce mi buší jako o život. Fajn, tohle nepomohlo.
V tu chvíli mi začne vyzvánět mobil a já ho třesoucí rukou zvednu.
„Volal mi Tom, řekl mi přesnou adresu města, kde dojde k vyzvednutí," informuje mě okamžitě Josh. „Pošlu ti jí ve zprávě."
„D-dobře," vykoktám.
„Jak jde cesta? Zníš divně," řekne podezíravě. „Stalo se něco? Utekl ti?!" Začne okamžitě ječet.
„Ne!" Zastavím ho. „Všechno v klidu."
„Kde teď jsi?" Zavrčí.
Podívám se na navigaci. „Za chvíli budu v Lichtenštejnsku," zamumlám.
„Jako vážně?" Vyštěkne. „Ta předávka má proběhnout za čtyři dny!"
„Čtyři dny?!" Vyhrknu zděšeně. „Cože? Jak to mám asi stihnout?"
Josh se na druhé straně nadechne. „To je mi úplně u prdele! Když to poděláš, jsi mrtvá! Slyšíš?! Mrtvá!" Řve jako pominutý, zatím co já mám knedlík v krku.
„J-já to stihnu," vykoktám a v očích mě zase pálí slzy.
Tohle nezvládnu. Nic z toho. Vážně ne.
„To ti radím!" Zaječí naposledy a pak ukončí náš hovor stejně jako minule.
Rozklepanou rukou položím mobil vedle sebe. Jsem v hajzlu. Úplně. Seru na to.
Zbytek dne prořídím. Ani jednou nezastavím. Nedám si nic na jídlo, prostě jen jedu. Mnohem rychleji, než bych měla, ale to je mi fuk. Zastavím až večer u jedné butiky, kde si koupím láhev vodky. Vážně ji nutně potřebuju. Jinak se z toho všeho asi zhroutím.
Zaparkuju na opuštěném kopci, kde je krásný výhled na město pode mnou. Nikde nikdo není, je úžasné ticho a já si můžu vychutnat svou útěchu.
Po pár doušcích se cítím lehce v náladě.
Není divné, že místo toho, abych po chlastu upadala do deprese, tak jsem spíše veselá?
Vždyť mám v kufru Harryho Stylese. Celebritu. Kluka, kterého moje sestra milovala. A teď je mrtvá. A on umře taky, protože to dopustím. To je ale zábava, že? Mohla bych o tom ve vězení napsat knihu.
Ale když už je tady...co kdybychom se ožrali spolu?
Neozbrojená a jen s rozpitou flaškou v ruce se vydám za Harrym.