"It's my job!" // H.S. ff

19th part

Dlouhé hodiny ležím v posteli a nedokážu ani přimhouřit oči. Jen tiše zírám do tmy a poslouchám okolní ticho.
Nedokážu zastavit myšlenky, které mi proudí hlavou. Jsou dost depresivní a nahání mi slzy do očí, ale nejde se jich zbavit.
Ale jak jsem řekla, už jsem se rozhodla. My dva se musíme rozdělit. Každý si půjde vlastní cestou.
Harry se vrátí domů do bezpečí a já budu utíkat před Joshem a ostatními.
Nejsou nám už náhodou v patách? Co když už jsou teď někde v hotelu? Co když každou chvíli vtrhnou dovnitř? Stejně tak tam mohou být i policisté, takže si dokonce můžu vybrat, kdo mě zabije jako první.
Dlouho tam takhle ležím a koušu se do rtu, a pak už to prostě nevydržím a odhrnu peřinu.
Vyklouznu z postele a zamířím do koupelny. Jsou asi čtyři ráno, takže jdu pomalu, abych se v té tmě někde nevymlela.
Pohledem přitom těkám kolem a čekám, kdy se na mě jeden ze stínů vrhne.
Je to tady zase. Harry mi není na blízku a já se strašně bojím. Necítím se v bezpečí. Ani trochu.
Nejspíš si na to budu muset zvyknout.
Tiše za sebou zaklapnu dveře, když vstoupím do koupelny a okamžitě nahmatám vypínač. Chvíli si přivykám na světlo a poté si nad umyvadlem opláchnu tvář.
Dělám to sice už po druhé, ale trochu mě to uklidňuje.
Stojím tam a zírám na svůj odraz. Moje šťastné já zase zmizelo a v zrcadle vidím jen tu smutnou malou a vyděšenou holku. Ubohou Bethany.
Nemůžu tam jen tak postávat a opovrhovat sama sebou, takže nakonec posbírám oblečení, které se povaluje na zemi, a rozhodnu se ho vyprat.
Postupně v umyvadle střídám jeden kus oblečení za druhým a ani se nedokážu smát tomu, že právě peru spodky Harryho Stylese.
Vlastně u toho vůbec nepřemýšlím, házím do umyvadla postupně všechno oblečení, mačkám na něho hromadu tekutého mýdla a pak jen drhnu látky o sebe.
Když jsem s tím hotová, tak vykroucené prádlo naberu do náruče a vejdu do obýváku, kde zapnu dva radiátory a přehodím přes ně vlhké oblečení.
To celé mi trvá maximálně dvacet minut, takže nakonec vyhrabu i mé staré oblečení z tašky a celý postup opakuju. Na mikinu a svetr se vykašlu, protože bych z nich krev stejně neodstranila.
Když mám i druhou várku vypranou a vykroucenou, naberu ji do náruče a vydám se z koupelny.
U dveří se zastavím, protože zaregistruju něčí bosé nohy přímo před sebou.
Zvednu vyděšený pohled nahoru, a když se střetnu s Harryho pohledem, trochu se mi uleví a já zase zklidním tlukot svého srdce.
"Můžeš mi uhnout?" Zavrčím, protože mi stojí v cestě a opírá se o futra.
"Co tu děláš?" Zvedne obočí a já mu svou kopu oblečení nacpu až před nos.
"Co myslíš, že asi dělám?"
On mi neodpoví, jen na mě zírá a jeden druhého propalujeme pohledem. Nejradši bych ty věci hodila na zem a vlepila mu facku. Ani nedokážu vysvětlit proč.
Nakonec se ramenem odrazí od futer a narovná se přede mnou do plné výšky. Dokážu jen nasucho polknout, ale on mi naštěstí jen uhne z cesty.
Krev mi hučí v těle jako oceán při bouři, když se vrátím do obýváku a naskládám zbytek oblečení na radiátor.
Harry se zavře do koupelny, takže kdyby se nezačínalo svítat, tak nevidím ani na krok.
Když jsem se svou prací à la dělej cokoliv, ale hlavně nepřemýšlej hotová, tak jistými kroky přejdu k sedačce, kde se povaluje moje taška.
Popadnu ji do ruky a pak si i s ní sednu do křesla.
Rozevřu zip a první, co mě čeká, je pohled na zbraň, která leží v hromadě bankovek.
Z nějakého důvodu se mi z toho zvedne žaludek a nejraději bych to všechno vyhodila z okna.
Ani nevím, proč jsem si tu tašku vzala. Kromě tohohle a taky mého mobilu a...
Nasucho polknu, když se mi rozsvítí displej a já zjistím, že mám hromadu zmeškaných hovorů a jednu zprávu.
Zhluboka se nadechnu a prsty se mi chvějí, když kliknu na otevřít příchozí zprávu.
Dlaní si zakryju rty, abych hrůzou nevykřikla. Mobil mi vyklouzne z dlaně a hlasitě dopadne na podlahu. Tentokrát se rozpadne na kusy, ale to je mi úplně jedno.
Tašku skopnu z klína a schoulím se na křesle do klubíčka.
Najdu tě a zabiju, kurvo.
Rukama si vjedu do vlasů a nevím, co dělat. Jen stěží se dokážu nadechnout. Věděla jsem, že se něco takového stane, ale teď, když jsem si přečetla tu zprávu, najednou se to zdálo skutečnější.
On nás vážně najde a zabije. Ne... On najde a zabije MĚ.
Cítím, jak se mi do očí tlačí slzy a skoro nepostřehnu tlak na svém rameni.
"Jsi v pohodě?" Zeptá se Harry nejistě a já nenávidím tu skutečnost, že mě z jeho hlasu pokaždé zamrazí.
"Nech mě, Harry," šeptnu a zabořím se hlouběji do křesla, aby na mě nedosáhl.
Tvář si potom složím do dlaní a urputně se snažím nebrečet. Od kdy jsem taková padavka? Jak jsem se mohla během pár dní tolik změnit?
"Co se sta..." odmlčí se a slyším, jak se přerývavě nadechne. "Promiň," zašeptá. "Omlouvám se za tu noc." Zní zdrceně, ale mně je to v tu chvíli jedno. Tohle vůbec není o nás dvou.
"Dneska odejdeš," prohlásím, když si ruce sundám z obličeje a poklidně si je založím na klín, i když cítím, jak se třesou.
"Cože?" Vytřeští na mě oči a já jen tiše přikývnu.
Chvíli mu trvá, než se vzpamatuje a přestane na mě zírat s otevřenou pusou. Čekala jsem, že bude mít větší radost.
"J-jak to myslíš?" Vykoktá.
"Tak jak to říkám," procedím skrz zuby a vyskočím na nohy.
"Ne!" Zastaví mě. "Nikam nechoď a vysvětli mi to." Nakáže mi hrubým tónem, zatím co svírá mé zápěstí ve svém sevření.
Vyskočí ze sedačky na nohy a já vzdorovitě zvednu hlavu nahoru, abych se na něj podívala. "Nezahrávej si se mnou," zavrčím a snažím se mu vyškubnout z toho sevření.
On mě i nadále propaluje tím tmavě zeleným až šedým pohledem a nenechá mě odejít. "Vysvětli to," zopakuje pomaleji.
Stisknu čelisti k sobě. "Pusť mě," zamumlám, protože mám pocit, že tohle nevydržím.
"Mohla bys se mnou laskavě začít mluvit? Nejsem žádná tvoje hračka!" Zvýší tón svého hlasu a já v tu chvíli málem vyletím z kůže. To myslí vážně?!
"To ty jsi mě odhodil jak kus hadru, když sis užil!" Zaječím mu do obličeje a seberu všechnu sílu, abych ho od sebe odstrčila. Povede se mi to, ale jen proto, že svůj stisk sám od sebe povolil.
"Beth," hlesne, ale já od něho spěchám pryč.
Těsně před koupelnou se k němu otočím. "Přestaň kurva předstírat, že ti na mě záleží!" Křičím a do očí se mi derou hromady slz. "Nevíš ani hovno!"
Prásknu za sebou dveřmi a mám co dělat, abych se nesvezla k zemi.
Než se však stihnu otočit a zamknout za sebou, tak se dveře otevřou a Harry vklouzne dovnitř.
Přes slzy na něj ani nevidím a stydím se, že jsem to zase nevydržela a už asi po padesáté před ním brečím.
"Prosím, neplač," šeptá a než se naděju, tak se jeho paže ovinou kolem mého těla. Naštěstí najdu alespoň tolik sebeúcty, abych ho od sebe odtlačila.
"Nech mě," řeknu už podruhé a rychle si rukávy setřu uslzené oči. Kurva, uklidni se, Bethany! Řveš častěji než mimino.
"Ale..." Odmlčí se a místo dalších slov si mě k sobě zkusí přitáhnout znovu. Tentokrát se tomu málem podvolím a nechám se tisknout v jeho hřejivé náruči. Naštěstí se zase vzchopím.
"Nech toho!" Vyštěknu a prudce dlaněmi narazím do jeho hrudníku, takže o pár kroků ustoupí.
Tváří se překvapeně i uraženě zároveň a na čele se mu tvoří dlouhá vráska.
"Už na mě nesahej," zavrtím hlavou. "Tohle všechno je tvoje vina a já chci, abys dneska vypadl," pokračuju a zním přitom tak jedovatě, až to děsí i mě samotnou.
Pravda je taková, že si to nepřeju. A už vůbec si nemyslím, že je to jeho chyba. Ale Josh mě hledá a já tomu Harryho nechci vystavovat. Nechám ho, aby se vrátil domů, zpátky do bezpečí.
Stejně jsem mu úplně fuk, takže není důvod, abychom si i dále byli nablízku.
Chvíli tam stojí a mračí se, zatím co já se cítím, jako bych uvnitř pomalu umírala.
"Fajn!" Vyštěkne a opustí místnost. "Nemůžu se dočkat, až odtud vypadnu."
Zabouchnu za ním dveře a tentokrát se stihnu i zamknout.
Se svěšenými rameny zůstanu stát opřená o dveře a nevšímám si slz, které mi stékají po tvářích.
Je příšerné ticho a já mám strach, že ho mé vzlyky přeruší, takže ze sebe shodím župan a přejdu ke sprše.
Zapnu vodu, nastavím přiměřenou teplotu a vstoupím pod proud. Tisíce kapiček dopadne na mé tělo a místo úlevy cítím, jak se mi sevře srdce. Zavřu oči, zatím co se mi mokré vlasy začínají lepit na obličej a vyderu ze sebe první vzlyk.
Ani nestihnu zatáhnout sprchový kout a už se vezu na zem.
Nakonec se choulím na podlaze do klubíčka, voda bičuje moje tělo a já pouštím všechen ten smutek ven.
Brečím, protože si znova uvědomuju, že jsem sama. Úplně sama.
Moje rodina je pryč a nikdy se nevrátí. Nemám žádné přátele nebo příbuzné a nikomu na mě nezáleží.
Harry, jediný člověk, kterého jsem k sobě pustila tak blízko, mě nenávidí. Nemůže se dočkat, až odtud vypadne.
A pak... Josh mě najde a zabije.
Když tam takhle sedím a nevnímám hučení vody, která dopadá na mě i okolo mého těla, napadne mě, že by možná nebylo na škodu, kdybych umřela už teď.