"It's my job!" // H.S. ff

20th part

Harry's POV

Nikdy jsem nebyl tolik vyděšený jako v tu chvíli, kdy mi Bethany ochabla v náruči. Ten okamžik, kdy se jí oči protočily dozadu a hlava ji klesla dolů, už asi nikdy nevymažu z paměti.
Pevně jsem jí k sobě přitiskl a běžel do ložnice, kde jsem jí opatrně položil na postel a tam jí překryl vším, co se dalo použít.
Ať už to byly ty tenké přikrývky nebo všechny osušky a župany, co jsem našel. Poté jsem zapnul i všehny radiátory na maximum. Jenže to nestačilo, ani zdaleka.
Srdce mi divoce bušilo a já si každou chvíli kousal ret nebo si vjížděl do vlasů. Věděl jsem, že ještě dýchá, ale nebylo zrovna jisté, že nepřestane.
Ruce se mi nekontrolovatelně třásly a já se strašně bál. Nemohl jsem dovolit, aby umřela. Ona nesmí umřít.
Okamžitě jsem si sundal i svůj vlastní župan a přehodil ho přes hromadu látek, které na sobě měla. Jenže byla tak promrzlá, že si stejně sama teplo nemohla vytvořit. To už zůstávalo na mě.
Vklouzl jsem pod všechny ty pokrývky a zamrazilo mě po těle, když jsem se bokem dotkl její nahé kůže.
Stiskl jsem víčka k sobě a opatrně jí k sobě přitáhl. Byla nehorázně ledová. Všechny svaly mi ztuhly a já musel čelisti silně tlačit k sobě, aby se mi neroztřásly.
Ani to mě ale neodradilo a já jsem jí k sobě pevně tiskl, zatím co jsem nohy propletl s těmi jejími. I svou tvář jsem natiskl k té její a modlil se, aby zase nabrala nějakou barvu. Vypadala průsvitně jako papír a zároveň měla lehký odstín modré.
Cítil jsem se jako bych objímal mrtvolu a z té představy se mi zvedal žaludek. Nemohl jsem dopustit, aby umřela, prostě ne. Kdyby mě opustila... Nevím, co bych dělal.
Nahmatám její slabý tep a pokusím se k ní ještě víc přimáčknout. Je velká možnost, že buď umrzneme oba nebo, že se Bethany probere, a potom mě zabije, protože se na ni tisknu nahý.
Každopádně to za to stálo.
Možná by bylo nejlepší zavolat sanitku, ale takhle bych jí prozradil.
Nebo bych mohl zavolat, a pak jí tu nechat samotnou, někam se schovat a... Ne. Nenechám jí o samotě.
Já nevím, kurva.
Všechny druhy myšlenek mi víří hlavou a já mám pocit, že se z toho všeho nejspíš zblázním.
"Co jsi to provedla?" Zašeptám a dlaní mnu její chladné bříško.
Měla v sobě takovou tu nezkrotnou jiskru, díky které byla drzá a odvážná, proto mě bolelo, když tam takhle ochable ležela v mé náruči a nebylo ani památky po jejím pravém já.
"Nesmíš mě opustit, Beth," hlesnu a pak skloním obličej k jejímu krku. Zlehka se o ní opřu a uklidní mě, když zase cítím její vůni. Když pak ještě zavřu oči a odmyslím si tu zimu kolem nás, je to jako bychom byli oba v pořádku a jen tady leželi v objetí.
Ale takhle to bohužel není.
Naše propletená těla se začínají pomalu oteplovat a já pociťuju úlevu. Možná přece jen bude v pořádku.
Uvědomuju si, že byla vyděšená a popravdě nechtěla zůstat sama, a proto udělala tohle.
Poprvé za celou dobu mě napadne, že ke mně třeba něco cítí. Minimálně jí na mě musí záležet, protože jinak by nikdy neutekla.
Jasně, dělala to i pro sebe, ale nikdo ji nenutil, aby mě brala s sebou.
Už jen to pomyšlení mě hřeje u srdce, protože mně na ní záleží hodně.
Najednou sebou Bethany škubne a to mě probere z mého zamyšlení. Okamžitě se loktem podepřu a hrůzou rozšířím oči, když se chraplavě nadechne a pak její hadrové tělo spadne zpátky na postel.
Nebrečel jsem už minimálně tři roky, ale když jsem nahmatal její zápěstí, hrudník a poté i krkavici a zjistil, že jí srdce přestalo bít, nezmohl jsem se na nic jiného.

Bethany's POV

Říká se, že předtím, než člověk zemře, promítne se mu před očima celý život. V mém případě tomu tak nebylo. Neobjevilo se ani světlo na konci tunelu, které by mi dalo najevo, že můj život skončil.
Ne, nic takového.
Ocitla jsem se v jakési prázdnotě.
Byla tam jen tma, příšerná tma a tak velká zima, že se mi prodrala přes každou tělní buňku a zaryla se hluboko do morku kostí.
Tou černočernou tmou se rozléhal jen můj pravidelný dech. Obyčejně by to bylo naprosto děsivé, ale v tu chvíli jsem nedokázala vůbec uvažovat.
Slyšela jsem jen svůj dech, vnímala prázdnotu kolem sebe a zřejmě bych si v tu dobu ani nevzpomněla, jak se jmenuju.
Všechno bylo tak nějak zpomalené a hlasité. Hlavně ten už zmíněny dech. Jako bych ho slyšela stokrát hlasitěji.
Moje tělo se však hýbalo, skoro jako by se mnou někdo pohyboval jako s šachovou figurkou.
Netušila jsem, co se děje, ani co se stalo. Nevěděla jsem vůbec nic.
Cítila jsem se jako bych tam byla dlouhé hodiny, a proto jsem zavřela oči. Byla jsem strašně unavená. Moje tělo postupně upadalo do podivného transu, kdy jsem pomalu začínala ztrácet vědomí.
Byla to taková ta oblblost předtím, než člověk upadne do hlubokého spánku.
Už podruhé jsem cítila, že opouštím svoje tělo a nechtěla jsem s tím bojovat. Vlastně ta úleva, že všechno zmizí, byla neskutečná.
Cítila jsem na hrudi tak velkou tíhu, která když teď začala pomalu mizet, chtěla jsem se tomu poddat.
"Ne, Bethany!" Projel prázdnotou známý hlas, který jsem však nedokázala nikomu připsat. Netušila jsem, komu patří.
Přesto mě probral a já prudce otevřela oči.
Kdo je Bethany? To je moje jméno?
Chtěla jsem odpovědět, ale nešlo to. Jen jsem naprázdno otvírala a zase zavírala rty. Vyděsilo mě, že nemám žádný hlas.
"Ne, ne, ne," opakuje vzdálený hlas a moje klidné dýchání se změní ve zběsilé lapání po dechu.
Tak moc toužím odpovědět. Chci něco říct, cokoliv.
Je tohle peklo? Budou na mě mluvit známé hlasy, na které nikdy neodpovím a zůstanu ztracená v temnotě?
Nikdy si nevzpomenu na to, kdo jsem a navěky zůstanu v tomhle stavu?
Ne... Ne... Ne! Tohle nechci! Nezůstanu tady. Chci pryč!
Mé hlasivky se proberou a tmu prořízne můj hlasitý výkřik.
A poté všechno zmizí.