"It's my job!" // H.S. ff

15th part

Víte co bylo divné? Že i přesto, že jsme utekli, necítila jsem se líp.
Vlastně mi bylo úplně na nic. Ne že by mi Josh a ostatní chyběli nebo, že by mi snad vadilo, že jsem je v podstatě zradila. Ne, to vůbec ne.
Pravým důvodem byl strach. Byla jsem strašně vyděšená z toho, co bude následovat. Věděla jsem, že nás budou chtít dostat zpátky za každou cenu. Jen jsem nevěděla, jestli pak dopadnu hůř já nebo Harry. Každopádně už teď jsme oba mrtví, pokud...
Pokud co? Jaký mám vůbec plán? Co budeme dělat?
Nejsem si ani úplně jistá, jestli náhodou v mustangu není štěnice, ale nemůžu ukrást jiné auto. Připoutala bych ještě víc nechtěné pozornosti. Jenže taky jsem nemohla jen tak Harryho odvést do bezpečí na nějakou policejní stanici. Tím bych v podstatě udala samu sebe, protože ho úplně všichni hledají. Ať už bych se rozhodla jakkoliv, bylo by to špatně...

Jsme na cestě zhruba dvě hodiny a já mám tak sevřený žaludek, že nevím, jestli omdlím nebo se pozvracím. Poslední dobou se mi to stává nějak často.

Oči mám přišpendlené k vozovce a ret si koušu tak dlouho, že už ho přestávám cítit. Dokonale jsem zapomněla na to, že mám přes rameno přehozené Joshovo tričko.
Na jednom ze semaforu ho hodím Harrymu na klín. On se probere ze svého polospánku a upře na mě tázavý pohled.
„Máš mikinu od krve. Převleč se," pokynu mu a pak už opět sešlápnu pedál.
Neustále pohledem bloudím do zpětného zrcátka a ujišťuju se, že nás nikdo nepronásleduje. Vím, až moc dobře, jak dokážou být při akcích rychlí. Občas jsem skoro ani nemrkla a už jsem se vracela s taškou peněz zpátky do svého skladu.
Vlastně všechny akce, kromě téhle proběhly poměrně bez problémů. Tak nějak vím, že tentokrát je to moje chyba, ale Harry byl dobrý člověk a já mu nechtěla ublížit.
Kvůli Thee, ale i kvůli sobě.
I když by mě jindy pohled na jeho tělo lákal, teď jsem se soustředila jen na cestu. Doslova jsem se cítila, jako bych seděla na jehlách.
Pravdou bylo, že jsem byla nehorázně unavená a víčka se mi pomalu zavíraly. Věděla jsem, že jestli nezastavím, tak skončím nabouraná ve svodidlech, ale jednoduše jsem zastavit nemohla. Byli jsme na útěku, ne na výletě.
Harry vedle mě taky nespal, ale rozhodně byl jen v úsporném režimu. Slyšela jsem, jak se vedle mě vrtí, ale většinu času měl oči zavřené.
Naštěstí se brzo začalo svítat, takže pro mě nebylo tak těžké neusnout. Zastavila jsem na jedné benzínce, jednak proto, abych natankovala a taky si nakoupila pár energetických nápojů. Kávu nepiju, takže jsem se musela nějak jinak udržet při životě.
Nakázala jsem Harrymu, aby zajel do sedačky trochu níž, protože pořád hrozilo, že ho někdo pozná.
Sice vypadal trochu jinak, než jak byly hlavně fanynky zvyklé, ale nepochybovala jsem, že by ho i tak poznaly. I já bych ho poznala a to nejsem fanynka.
Thea by se zbláznila, kdyby tu teď byla. Ach, Thea... Určitě by radostí skákala až do stropu.
"Jsi v pohodě?" Zeptá se Harry nejistě a já ještě víc upřu pohled před sebe.
"Proč se ptáš?" Odpovím mu otázkou a prsty přitisknu na volant. Nechci se na Harryho podívat. Ne, když se mi do očí tlačí slzy. Už tolikrát jsem mu ukázala, jak jsem slabá a je to ponižující.
Zavládne dlouhé tíživé ticho. „Lituješ, že jsi to udělala?"
Myslím, že moje hlasité polknutí muselo být slyšet až na druhé straně světa. O čem to mluví? Udělala jsem tak trochu víc věcí.
„Že jsi utekla?" Dodá, když se nemám k odpovědi.
Trochu se mi uleví, protože přece jen jsem nechtěla rozebírat tu věc, kdy jsem udělala ho.
Můj stisk na volantu povolí a já se poklidně nadechnu. „Ne." Jednou rukou si pročísnu rozpuštěné vlasy. „Nelituju."
Harry se vedle mě opět zavrtí a já po něm nenápadně mrknu. Pohodlně si opírá hlavu o sedadlo, prsty si vzájemně proplétá a okusuje si ret. Kolem oka má velkou fialovomodrou modřinu, ale alespoň ta podlitina se zmenšuje a on vypadá o trochu líp.
Když si vzpomenu, že asi před dvanácti hodinami ztrácel vědomí, bodne mě u srdce. Vážně tenhle pomlácený kluk byl skoro před chvilkou na pokraji života?
Vypadá jen jako by se zapletl do nějaké rvačky a vyvázl jen s modřinou.
Během toho krátkého okamžiku mě napadne, že je opravdu silný.
Přitom jsem to byla já, kdo mu před pár dny řekl, že je slabý. V tu dobu jsem byla ještě úplně omámená všemi těmi sračkami kolem. Byla jsem na dně a nikdy jsem se tomu nebránila. Prostě jsem se s tím smířila, nebojovala jsem sama za sebe. Klidně jsem dělala věci, které jsem nikdy dělat nechtěla. A až Harry mě donutil, abych přestala...
„Harry," šeptnu a ve zpětném zrcátku najdu jeho oči.
„Mhm?" Zvedne obočí nezraněného oka.
Pomalu se usměju. „Děkuju."
On mi neodpoví. Jen se dívá do mých očí a nakonec se opatrně usměje. Jako by si vůbec nebyl jistý, jestli to vůbec dobře chápe.
Jenže ani já to nechápu.
Harry mi pomohl, abych se zase našla. Za tohle jsem mu děkovala, ne? Jiný důvod jsem v tom neviděla.
Nejspíš to byla jen taková vzájemná výpomoc. Já mu zachránila život a on zachránil mou budoucnost, i když jsem tím nastavila vlastní krk. Přesto, pokud to vyjde a oba přežijeme, bude to stát za to. Dostanu druhou šanci.