Spring Hope [book 4]

Chapter 1

1. březen 2016

,,Musím tam jít?" zeptala jsem se mamky u večeře. Mamka se na mě zamračeně podívala a přikývla.

,,Samozřejmě, že tam musíš. Amy, měla by jsi si uvědomit, že je to tvůj poslední rok ve škole. Za měsíc a půl maturuješ. Nemůžeš tu pořád sedět jako hromádka neštěstí," odpověděla mi mamka. Samozřejmě se na mě koukala se zamračeným výrazem. Vlastně se na mě takhle koukala už od doby, co jsem se s Georgem vrátila zpátky do New Yorku.

Zamračený a přísný pohled. Výčitky v každém slově. Přesně z těchto věcí se právě teď skládal můj život. Rodiče mi pořád vyčítali, že jsem se Samem utekla a je tu nechala. Je to docela ironie, když vezmeme v úvahu to, že to byli právě oni, kteří mě nechávali doma samotnou.

Už jsem radši nic neříkala a dál jsem se přehrabovala v jídle, které jsem měla na talíři. Od doby, co jsem odešla od Sama, jsem moc nejedla. Neměla jsem hlad. Měla jsem pocit, jakoby pořád něco stahovalo můj žaludek.

,,Tak buď zítra včas doma. S večeří na tebe čekat nebudeme," řekla mi. Já jsem jenom přikývla. Co jiného mi zbývalo. Zítra budu muset absolvovat večeři s Harrisovými, Walkerovými a Parkerovými. Ano, slyšíte dobře. Parkerovými. Rodiče se se mnou sice moc nebavili a prý se trápili kvůli tomu, že jsem odešla, ale zase je můj a Samův útěk sblížil s Parkerovými. Byli teď nejlepší kamarádi a já jsem se s tím nedokázala smířit.

Zvedla jsem se od stolu, do ruky jsem vzala svůj talíř a potom jsem ho odnesla do kuchyně.

,,Kam jdeš?" zeptala se mě máma. Otočila jsem se na ní, protože jsem byla zrovna na odchodu.

,,Jdu se učit. Zítra píšeme písemku z matematiky," odpověděla jsem ji a znova jsem se rozešla do pokoje. Máma na mě ještě něco volala, ale já jsem ji nevnímala. Zavřela jsem za sebou dveře od pokoje. Hned jsem zamířila k posteli a lehla jsem si na ní. Zavřela jsem oči a prohrábla jsem si hnědé vlasy, které mi za ty tři měsíce opět narostly.

Takhle jsem trávila každý den. Ležela jsem na posteli a koukala jsem se do stropu. Vyčítala jsem si, že jsem od Sama odešla. Udělala jsem tu největší blbost, kterou jsem kdy mohla udělat. Ale už jsem to nemohla vydržet. A to kvůli jednomu důvodu, který má i jméno: Nadya.

Povzdechla jsem si. Nemá cenu si už nic vyčítat. Už je pozdě. Moc pozdě.

_____________

Ráno

,,Sakra, sakra, sakra," nadávala jsem a pobíhala jsem po pokoji ve snaze najít sako od školní uniformy. Konečně jsem ho našla. Vlasy jsem už měla učesané, měla jsem vyčištěné zuby a mou tvář pokrývala lehká vrstva make-upu.

Rychle jsem popadla tašku a rozeběhla jsem se ven z pokoje a když jsem se obula tak i z bytu. Venku už na mě čekalo Gerogovo auto. Jestli si myslíte, že spolu chodíme, tak ne, nechodíme spolu. George mi pomohl a jsme kamarádi.

,,Dobré ráno," pozdravil mě a usmál se na mě.

,,Ahoj," řekla jsem mu. Potom jsme už nemluvili. Ano, je to divný, ale já jsem neměla chuť se s kýmkoliv bavit. Z tašky do školy jsem vytáhla mobil a podívala jsem se, jestli mi někdo nepsal. Jestli mi nepsal Sam. Ale bohužel, nepsal mi.

Po několika minutách jsme konečně vystupovali u školy. Čekala jsem na George, až zamkne auto a potom jsme šli společně do školy.

,,Ahoj, Amy," volala na mě už z dálky Grace, která seděla u Jacka a o něčem si povídali.

,,Ahoj," usmála jsme se na ně. Jack se na mě usmál a přikývl. Poslední dobou mi Jack připadal zvláštní. Pořád mě pozoroval a když jsem se nekoukala, tedy on si to asi myslel, něco psal do mobilu.

Grace právě vyprávěla o svých šatech na maturitní ples. Vlastně se v tomto období neřešilo nic jiného. Jenom maturita, maturitní ples, maturitní ples a zase maturita. Prostě samé zbytečnosti, které jsem se snažila ignorovat.

Najednou někomu zazvonil mobil. Zvedla jsem tedy svůj pohled od podlahy a podívala jsem se, komu zvoní. Zvonil Jackovi, který najednou začal být nervózní.

,,Ty to nevezmeš, zlato?" zeptala se ho Grace.

,,Ehm, vezmu," odpověděl a zvedl se ze svého místa. Pozorovala jsem ho celou dobu, dokud nezmizel na chodbě.

Něco mi tady nesedí.

_____________

Sam p. o. v.

,,No, čau brácho. Co potřebuješ?" zeptal se mě do telefonu Jack. Konečně jsem se mu dovolal.

,,Potřebuji, aby jsi byl dnes v devět hodin na letišti," řekl jsem mu do telefonu a musel jsem se pousmát. Konečně se vyplní to, co jsem chtěl celé ty dva měsíce.

,,A proč?" zeptal se Jack. Protočil jsem očima. Ten kluk je vážně někdy strašnej vůl.

,,Protože večer přiletím," odpověděl jsem mu.

_____________

Ahoj, všichni!

Páni, chtěla bych Vám strašně moc, moc, moc, moc poděkovat za Vaší podporu a za Vaší reakci u prologu. Je to neuvěřitelné, VY jste neuvěřitelní! ♥♥♥♥♥♥

Doufám, že se Vám dnešní díl líbil. Sam se vrací do New Yorku! Ale, to samozřejmě neznamená, že se hned setká s Amy  Tenhle díl mi přijde nic moc, ale snad se Vám líbí. ☺

Mám Vás moc, moc, moc ráda. ♥♥♥