Spring Hope [book 4]

Chapter 21

Sam p. o. v.

,,Děkuji ti za úžasnou noc," usmála se na mě Amy tím svým dokonalým úsměvem. Musel jsem se také usmát.

,,To já ti děkuji. Doufám, že si to zopakujeme," mrkl jsem na ní. Ona mi na to neodpověděla. Místo toho se totiž uculila a dala mi polibek na tvář.

,,Tak zase někdy příště," zašeptala a chtěla otevřít dveře od auta, jenže já jsem ji zastavil.

,,Co takhle dneska večer. Zvu tě na večeři," vychrlil jsem ze sebe. Amy se zamyslela a potom pomalu přikývla.

,,Sice mám v diáři plno, ale na vás si čas udělám, pane Parkere," řekla a pokoušela se o vážný tón, který ji, kvůli chvějícímu hlasu nešel.

,,To máte jediné štěstí, slečno," zasmál jsem se a přitiskl své rty na ty její. Začala se mnou okamžitě spolupracovat.
Musím se k něčemu přiznat. Já vím, že to bude znít hnusně, ale mám pocit, že nám odloučení prospělo. Tím samozřejmě nechci říct, že mi Amy nechyběla, nebo že jsem byl rád, že beze mě odletěla zpátky domů,... To ne! Mám na mysli to, že naše chování k sobě se zlepšilo. Já vím, nikdy jsme se k sobě nechávali špatně, ale teď to bylo prostě jiné. Bylo to nádherné, dokonalé, úžasné,...

,,Už vážně budu muset jít," zasténala Amy proti mým rtům a tím přerušila tok mých myšlenek a také náš nádherný polibek.

,,Dobře. Stavím se pro tebe v sedm," řekl jsem s úsměvem. Přikývla a potom otevřela dveře mého auta. Naposledy se na mě usmála a potom zamířila domu.

Když Amy zašla, nastartoval jsem a vyjel jsem z parkovacího místa. V autě hrála písnička od The Neighbourhood, Afraid. Vyťukával jsem do volantu rytmus písničky.

Projížděl jsem kolem dětského hřiště. Rozhlížel jsem se po okolí. Samozřejmě, jsem dával pozor i na cestu, abych někoho nepřejel. Zahleděl jsem se na pískoviště, které se na hřišti nacházelo a nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem poznal toho malého kloučka, který si tam hrál.
Zastavil jsem u hřiště a vyšel jsem z auta. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tam mám jít nebo to mám vzdát a prostě nasednout do auta, které by mě odvezlo bezpečné domů.
Já jsem se rozhodl pro první možnost.

Prošel jsem velkou branou na hřiště a pomalým, nejistým krokem se vydal k pískovišti.
Ben klečel na kolenách a stavěl nějaký hrad, který se mu ale pomalu sesouval k zemi. Usmál jsem se a sedl jsem si vedle něj.

,,Udělej ještě jednu věž, aby ti to nespadlo," řekl jsem a čekal jsem na to, až se Ben otočí. To on taky hned udělal.
Jeho malá očička se rozzářila a na tváři se mu hned objevil šťastný výraz. Vrhnul se mi kolem krku.

,,Same!" vykřikl. Zasmál jsem se a dal jsem mu menší polibek do jeho blonďatých vlásků.

,,Co si to dovolujete! Nechte mého syna na pokoji!" ozval se za mnou hlas mé matky. Otočil jsem se na ni a Bena jsem pustil ze svého objetí. Zvedl jsem se ze sedu a prohlédl jsem si ji. Vůbec se nezměnila.

,,Ahoj, mami," pozdravil jsem ji a pokusil se o úsměv.

,,Same," zavzlykala najednou a já jsem si teprve teď všiml, že ji po tváři tečou slzy. Neváhal jsem ani chvilinku a vtáhl jsem ji do objetí. Uklidňoval jsem ji slovy, že už všechno bude v pořádku, že už nikdy neodjedu bez rozloučení...

Potom příběhla i malá Anna, která mi okamžitě skočila do náruče.

Vypadalo to jako šťastné rodinné shledání, dokud...

,,Co ty tady děláš?"

______________

Tak, co si myslíte? :)

Mám Vás ráda <3 <3